ZE STÁTNÍ ŠKOLY DO KATOLICKÉ A NAOPAK
Po příjezdu do Austrálie docházely naše děti do státní školy. Od starousedlíků jsme stále slyšeli, že je tam mizerná nauka a, aby z dítěte něco bylo, je nutné ho přihlásit do privátní školy. Když už jsme to slyšeli poněkolikáté, nabyli jsme dojem, že z té školy, kam momentálně děti dochází, vyjdou jako úplní negramoti.
Rozhodli jsme se tedy přepsat je do katolické školy nedaleko našeho bydliště. Do té stejné školy “St. Joseph” už chodily sousedovy děti. Bylo to príma zjištění, naše tam tím pádem měly dobré kamarády.
Zpočátku šlo všechno k našemu uspokojení a děti byly také spokojené. Když však po čase Daniel přišel ze školy a vyprávěl, jak učitel ve třídě zhasl světla a učili se potmě, že některé děti se tak bály, až se rozbrečely. Bylo nám to divné, co to tam v té katolické výchově mají za móresy. Snad nevyvolávají duchy? Ha ha ha…
Po čase David, v té době osmiletý prcek, přišel s tím, že byl u zpovědi a pan farář se ho ptal, co naposledy provedl, jestli je hodný a koho zabil?
„Co? To se tě farář ptal? To je žert, nebo si pěkně vymýšlíš?”
„Né tati, to je pravda, to se ptal!”
Vladimír už déle nevydržel přijímat takové historky a do té podivné katolické školy běžel. Tam si stěžoval řediteli školy, s čím se děti vrací domů. Ten vyjeveně zíral v neuvěření, že by farář jeho školy byl snad komediant a neplnil pověřený úkol s respektem? Přislíbil Vladimírovi, že věci přijde na kloub.
Dlouho byl klid, až zase po čase přišla Diana s tím, že paní učitelka Fidžeraldová se na ni pořád zlobí, že s ní třese, že se jí bojí a už do školy nechce chodit.
„Dianko, do školy musíš, aby ses naučila aspoň číst a psát!“ „Ne, já už tam nepůjdu,“ a spustila pláč. Můj zoufalý muž operoval s tím, že je mu jedno, jestli děti budou vědět všechny podrobnosti o Ježíškovi, to, co doposud znají, postačí.
Dopadlo to tak, že děti opět docházely do státních škol. Jsou z nich slušní občané, číst a psát se tam také naučily a to bez mučení a zbytečných „omáček“.