Ze školy naše cesta směřovala nejdříve na poštu, kam si někdyi třikrát do týdne jezdila Dana vybírat korespondenci ze svého boxu. Neměla před domem schránku, aby si ušetřila případné zlobení, že se jí něco ztratilo. Poštmistr, když mě uviděl, rozeběhl se ke schránkám a odtud na mě začal mávat dopisem. Chtěl mi udělat radost osobním předáním korespondence z domova, a tím také naznačit, že už mě zná, a ubezpečit mě o přátelském vztahu. Sestra tím byla mírně překvapená:
“S takovouto ochotou jsem se zde ještě nesetkala. Odkud se vy dva znáte? Nechodíš s ním někam na pivo?… No, tomu se mi nechce uvěřit, že tě tak vřele přivítal jen proto, že ti tady jednou týdně olízne známku na dopis do Prahy.” Trefila se do černého. Nikdy jsme se spolu jinde nesešli než v těchto prostorách.
“Na pizzu si, brácho, zajdeme pěšky. Auto necháme zde před poštou.” Dělala si legraci nebo to myslela s tou procházkou vážně? Vždyť od pošty do pizzerie, která byla v přízemí hotelu New Glarus,nebylo dál než dvacet metrů.
“Tak vidíš. Před hotelem není žádné místo k zaparkování. Pak bychom tu jezdili dokola a mohli nakonec parkovat dál než teď.”
Tak to tedy myslela vážně. Zazlívat jsem jí to nemohl. Zde popojíždění autem od krámu ke krámu je úplně samozřejmé. Jako by to měli zdejší lidé vrozené. Auta nezamykali, nákup nasypali na zadní sedadlo a popojeli k dalšímu obchodu. V pizzerii nás srdečně vítali mí kolegové z práce. Než jsme si vybrali a objednali, vystřídal se zde skoro celý personál včetně kuchařů, aby mi popřáli hezký den mého volna. Zapůsobilo to na mě velice příjemně, a tak jsem se rozhodl ještě dnes odpoledne upéci pro ně jablečný závin, kterým je zítra opět překvapím. Než upečou pizzu, v našem případě “Special hotel New Glarus”, naservírují teplé “mignon” rohlíčky potřené rozpuštěným máslem s třeným česnekem a k tomu misku perfektního pomazánkového sýra (toho, co vyrobila Julie s mojí pomocí). K tomu sklenice s vodou a objednané nápoje. Káva byla samozřejmě nabídnuta jako první.
Robert, který ve službě normálně střídá bar zde a v hotelu Landhaus, měl dnes mimořádně službu v pizzerii. Přisedl si k Daně a začal vyprávět, jak jsme si my dva lámanou angličtinou a pomocí prstů popovídali o děvčatech v Čechách a zde. Také se zmínil o tom, jak se mu podařilo mě dvakrát zlomit na sázení. A aby řeč nestála, doporučil sestře, aby mě zde nenechávala trpět a sehnala mi nějakou ženskou. To neměl vůbec vypustit z úst. To byla “voda na mlýn” pro mou sestru. Když jsem přijel, vůbec se s Robertem neznala. Dnes, po mém jeden a půl měsíčním pobytu a několika kontaktech s ním, byli natolik přátelé, že si mohla dovolit začít do něj bušit pěstičkou a pěkně od plic mu vynadat za takovéto nápady. Jsem přesvědčen, že při popisování jejich rozmluvy mi mnoho věcí zamlčela. Pizzu jsme samozřejmě nezvládli a domů jsme si společně s příjemnými zážitky odnášeli též “psí balíček.
Cestou domů jsme koupili listové těsto a pár jablek. Doma jsem se okamžitě pustil do štrúdlu, který jsem si naplánoval v pizzerii. Tony se vrátil z práce právě v okamžiku, kdy jsem vyndaval závin z trouby. Ochutnal několik kousků a k večeři nám Dana naservírovala pravé “americké čilli”. Unavená po dnešním dni popřála dobrou noc a my se odebrali se švagrem na terásku vychutnat krásný a teplý letní večer. Tentokrát se protáhl do pozdních nočních hodin a při vyprávění se odpadkový koš plnil prázdými plechovkami od piva. Při mých vzpomínkách na domov padl na Tondu jakýsi splín a rozpovídal se o těžkých chvílích, které si zde zažíval. Nebyl ve své povaze příliš sdílný, co se týče jeho vlastních problémů. Patřil k lidem, kteří předávají svému okolí životní vzpruhy, povzbuzení a dlouholeté zkušenosti. Dnes tomu bylo naopak. Zavzpomínal, jak těžce nesl období, kdy nemohl odjet pochovat své rodiče a dva bratry, kteří mu postupně zemřeli v Čechách. Odcházeli jsme spát se slzami v očích.
Ranní pohled do kalendáře mě ujistil, že pobyt zde mi najednou hrozně utíká. Nezbývalo tedy nic jiného než sestru před odchodem do práce přimět k naplánování zbývajících volných dnů.
“Sestro, hele. Koukám, koukám, že mi už zbývají do odjezdu pouze čtyři volné dny v „mém“ hotelu. Nemůžeme si říkat, že mám před sebou ještě pět týdnů – to vypadá jako dlouhá doba. Ale ve skutečnosti nám na výlety zůstávají pouze úterky – a ty budou pouze čtyři.”
“Nekecej! Ale máš vlastně pravdu. Dobrá, dnes večer, až se vrátíš z práce, naplánujeme jejich využití.”
Jablečný závin v práci opět slavil úspěch. Kdepak, české buchty. Ty by snad přesvědčily každého. V mém případě alespoň přiměly samotného majitele k vyzkoušení, cože tento člověk z Čech vlastně umí. Svou zvědavost vyjádřil po skončení největšího večerního náporu:
“Džaný, v restauraci je na návštěvě moje žena se svou přítelkyní a přály by si, kdybys jim udělal nějakou specialitu.”
Hezky to na mě navlékl Hans. Já jsem však už několik dní s sebou nosil v kapse sáček s majoránkou a čekal na vhodný okamžik, abych mohl někomu nabídnout takovou naši specialitu – cmundu. Jeho přání mi spadlo “přímo z nebe”. Nápady se hrnuly, ale myšlenkový pochod byl jakýsi neurovnaný. Šlo o to uvařit rychle, tak jak si přál,a abych vytvořil něco jiného, odlišného od zdejší kuchyně. Věděl jsem okamžitě, že udělám bramborák – ale co k němu? Nápad se zrodil. Ne bramborák, ale bramborákové placičky jako přílohu ke krkonošské specialitě – Krakonošův oheň.
Nebudu zde popisovat tuto východočeskou specialitu, která patřila k nejoblíbenějším jídlům v horském hotelu, kde jsem čtyři roky pracoval. Vyzdvihnu pouze to pěkné pochválení, kterého se mi dostalo od ženy majitele hotelu a její přítelkyně, když mi osobně přišly poděkovat do kuchyně. Stejně velkou radost mi udělali zaměstnanci, kteří se téměř poprali o vylizování pánve a svorně si spokojeně pomlaskávali na zbylé cmundě. Srdce majitele se ještě více “otevřelo” a náš přátelský vztah se více prohloubil.
Večer jsme s Danou sedli nad kalendář a začali rokovat.
“Honzo, ale ty budeš mít čas už pouze na tři výlety, protože ještě jednou pojedeme za Davidem a Dančou do Kenoshy – to až se vrátí z dovolené – a v posledním týdnu přijedou na návštěvu Pavel s Marry z Michiganu. Těší se moc na tebe a chtějí tě vidět.”
“Nojo, ale jeden den jsme chtěli s Davidem do Chicaga.”
“Jó, s tím se počítá. Teď uděláme výlet na Mississippi, pak Chicago, pak Kenosha a poslední bude “Sýrový den” v Monroe. Tam tě musím vzít, abys viděl, jaké zde máme náhražky za naše české posvícení. A pak si uděláte ještě nějaký výlet s Pavlem a Marry a další úterý už budeš v Praze.”
Když mi vše Dana vyjmenovala, měl jsem skoro pocit, že snad za pět dní už odjedu. Kdy já stačím dodělat křesílko pro Tondu?
“Dano, než vyrazíte na Mississippi, prosím tě, ověř si telefonem, jestli ještě jezdí ten kolesový parník pro turisty, abyste nedopadli jako s tím vláčkem,” zapojil se krátce do hovoru můj švagr. Tvářil se sice během večera, jako že jej naše rozmluvy nezajímají a v klidu si na počítači hrál pasians. Ve skutečnosti stačil současně vnímat naše plánování zbývajících dnů.
“A ještě jednu zajímavost ti, Honzo, řeknu. Řeka Mississippi byla vždy takovou hmatatelnou hranicí mezi západem a východem. Neleží sice v ideální polovině států, ale její povodí sahá od kanadských hranic až k Mexickému zálivu. Tedy její tok ve směru sever – jih rozděluje skutečně celý kontinent Severní Ameriky na dvě samostatná území. Všimni si na mapě, že to vypadá jako nějaká trhlina naplněná vodou.”
Výlet jsme měli naplánovaný opět na celý den. Vyrazili jsme tentokrát “opravdu brzy”, protože jsme chtěli stihnout projížďku na lodi od jedné hodiny odpoledne. Od městečka La Cross, kde je přístaviště pro turistické plavby, nás teoreticky dělily asi tři hodiny jízdy. Dana si k tomu přidala nějakou rezervu na jídlo a vypočítala si, že musíme vyjet nejpozději v devět. Podařilo se nám opustit domov v půl desáté, což už nebylo ráno, ale spíš dopoledne a nám se jaksi pokrátila ta plánovaná časová rezerva. A když jsme cestou ještě chytli dva úseky, kde se prováděly rekonstrukce vozovek a doprava byla řízena střídavě pouze v jednom jízdním pruhu, mohli jsme nadávat pouze sobě, že jsme si ráno více nepospíšili. Sestřička však byla opačného názoru:
“Tak už tady stojíme alespoň patnáct minut, nic proti nám za celou dobu nejelo, a ten s tou plácačkou nás tady drží. Proč nás nechce pustit dál? Proč tou vysílačkou se nezeptá, co se tam děje?… Seď, já tam na něj vlítnu!” O čem si povídali, nevím. Fakt je, že Dana vykládala i rukama a on mi připadal jakoby zkroušený a z jeho výrazu jsem vyčetl, že se stále omlouvá. Pak někam zavolal a vzápětí nás pustil. Svezly se s námi i další tři vozy, které jsme měli za zády.
“To víš, že jsem mu to vytmavila ,” ulevovala si dál v autě, “řekla jsem mu, že jako občanku USA mě nemůže nikdo omezovat a zdržovat mě může jen na dobu nezbytně nutnou. A my už jsme tam stáli mnohem déle. Taky se omluvil. Že prý tam vysypávali nějaký písek a hned zařídil, aby nás pustili dřív než auta z protisměru.”
K přístavišti jsme dorazili pět minut po jedné hodině. Po zaparkování se Dana vyřítila k pokladně. Já ji pomalým krokem následoval. Teď už se nedalo nic zachránit, protože zde nekotvila žádná loď.
“Haló, brácho, máme kliku, parník se z poslední vyjížďky ještě nevrátil,” jásala ze dveří přístaviště a mávala na mě dvěma vstupenkami. Bylo na ní vidět, že jí spadl obrovský balvan ze srdce. Opustil ji sice stres, který se jí držel jako klíště od té silniční uzavírky, ale přepadl ji obrovský hlad.
“Měla jsem vše krásně naplánované a nakonec jsme od rána nic nejedli. Pojede nejdřív za půl hodiny. Zatím dojdu tamhle do stánku něco koupit.” Vrátila se za chvíli s pytlíkem smažených brambůrek. Já si v klidu stačil prohlédnout ve vitrinách suvenýry, koupit pohlednice a pokochat se pohledem na makety lodí, které křižují tuto mohutnou řeku.
“Nevěš hlavu, ségra. Brambůrek se sice moc nenajíme, ale na lodi si dáme kafe a určitě tam bude něco k zakousnutí.”
Snažil jsem se ji trochu uklidnit protože jí vadilo, že když skončí hlavní turistická sezona, tak v polovině září, “odumřou” s ní veškeré služby. Mě to zase tolik z míry nevyvedlo, protože jsem svůj střední věk prožil v úplně jiném prostředí.
Popisovat do detailů repliku starých lodí, které brázdily vody Mississippi už před sto lety, snad ani nemusím. Snad každý čtenář ji viděl v některém z amerických filmů. To, co se blížilo k přístavu, byl kolesový parník se dvěma palubami a nesl jméno LA CROSSE QUEEN. Dolní prosklená s restauračním vybavením a horní paluba vyhlídková, zastřešená plachtou. Byla-li to věrná kopie, pak jí nesměly chybět dva charakteristické komíny, umístěné po stranách horní paluby a vysoce přesahující nad řídící můstek. Na přídi byla typická sklopná lávka pro nástup pasažérů a na zádi obrovské koleso, dnes už poháněné naftovým motorem. I když mohla pojmout až sto padesát osob, sešlo se nás dnešní den jen dvanáct. Dá se říci, že jsme vlastně měli s Danou loď “pouze pro sebe”. Projížďka trvala hodinu a mně přinesla uspokojení v dalších zajímavostech, které jsem na této krátké plavbě uviděl. Už zde, v tomto horním toku, řeka svou mohutností naháněla trochu strachu. Vyrazili jsme proti proudu a několik minut po odražení od břehu nás kapitán upozorňoval na velký železniční most (a Dana tlumočila).
“Most před námi, po kterém právě projíždí těžkotonážní nákladní vlak, zde stojí sto třicet let. Při jeho stavbě bylo nutné vyřešit, jak umožnit těmto velkým lodím jeho podjetí. Jakým způsobem se toho zhostili, uvidíte na vlastní oči.”
Když jsme se začali přibližovat na nějakých dvě stě metrů, kapitán přibrzdil loď, aby vyčkal, až vlak úplně opustí most. Pak se kolem své osy, kterou tvořil jeden z pilířů, začala otáčet dvě sousední ramena tohoto železničního gigantu. Pozvolna se tato obrovská váha železné konstrukce, v délce asi dvě stě metrů, otočila o devadesát stupňů, a tím umožnila projetí libovolně vysoké lodi z obou stran piliře. Když jsme projížděli kolem piliře, na kterém byl celý otáčecí systém umístěn, mával na nás pracovník, který zodpovídal za bezpečné projíždění vlaků po jednokolejné trati přes řeku Mississippi. Viděl jsem různé typy mostů padacích či sklápěcích, ale otáčení přes dvě stě metrů dlouhé mostovky ve mně zanechalo velký zážitek.
“Ten systém je vcelku jednoduchý,” pokračoval náš kapitán. “Když se přes vysílačku ohlásí blížící se plavidlo, pracovník na pilíři semaforem zastaví vlak a umožní bezpečné projetí lodím.”
Nebyli jsme vzdáleni více jak tři sta metrů a po mostě už projížděl nový vlak. Před námi, ale ještě hodně daleko, se na obzoru rýsovala přehrada.
“Pojď, Honzo, zajdeme si dolů na kafe.” Rád jsem přivítal takovéto pozvání. Potřebovali jsme ho po tom dnešním cestování oba. K jídlu opět nic. Ale to už Dana byla vyvztekaná a přijímala vše s úsměvem. Koupila alespoň praženou kukuřici. Přehradní nádrž, u které jsme se otočili zpět, nebyla jediná, kterou jsem si mohl prohlédnout. Při zpáteční cestě, kdy jsme se rozhodli volit jinou trasu, jsme se ještě s několika setkali. Nejsou příliš vysoké, snad jen deset metrů. Svou mohutnost však vyjadřují ve své délce a v obrovských jezerech, která se nad nimi vytvářejí. Jejich jediným úkolem je udržovat v tomto horním toku splavnost řeky. Po “hladkém přistání” jsme poklusem spěchali k autu. Nikdo nás nehonil, ale hlad byl tím pravým důvodem našeho spěchu. Honem rychle někam do hospody…
Několik kilometrů za městečkem jsme u silnice narazili na restauraci, která nás přilákala svým jménem – “U hladového vlka”. Vůbec si dnes nepamatuji, co jsme si objednali. Vím však bezpečně, že po nás nic nezbylo a bylo to poprvé, kdy jsme si neodnášeli “psí balíček”. Naproti přes ulici, čehož jsme si všimli až po opuštění restaurace, byl velký prodejní areál rodinných domků. “To chci, Dano, vidět,” vypadlo ze mne, a než se sestra vzpamatovala, mával jsem na ni z protějšího chodníku. Stálo tam asi patnáct různých typů – přízemní, patrové, podsklepené, malé i velké, všechny vybavené a přístupné veřejnosti. Celek pak vytvářel velikou výstavní prodejnu, kde sis mohl vybrat libovolný domek a hned si jej objednat. “Dívej, Honzo. Ten menší, tak třípokoják bez podkroví, ten ti přivezou celý najednou. Stejný, jak ho zde vidíš. Ty větší se vozí po půlkách. A teď si zajdeme nejprve prohlédnout ten první v řadě. Ten je schválně nedostavěný, aby bylo vidět, jaký je stavební postup.”
“Dobře se dívej. Obdobným stylem je postaveno snad osmdesát procent domků v USA. Na betonový základ s rozvodem kanalizace se postaví z hranolů základní kostra a na ni se posadí střecha. Venkovní část se zakryje dřevotřískovými deskami a pohledová část se obloží umělohmotnou napodobeninou prken. Vnitřní úprava je ze sádrokartonových desek. Mezi venkovní a vnitřní stěnou jsou protaženy kabely a je tam na závěr nafoukána izolace. Přívody vody a rozvod klimatizace je většinou umístěn nad stropem. Máš ještě nějaké dotazy?” Nemohl jsem mít. Bylo to stručné, ale vyčerpávající. Postupně jsme si všechny prohlédli. Já k sestřinu vysvětlení jsem ještě zjistil, že i rozmístěním pokojů a řešením kuchyní se sobě podobají jako vejce vejci.
A teď už před námi byla jen cesta k domovu. Jak už jsem se zmínil, volili jsme ji trochu oklikou podél toku řeky. Jednak jsme nikam nepospíchali, a pak se hlavně Dana chtěla vyhnout těm uzavírkám. Dorazili jsme za tmy. Zbytek jídla, co zůstal v lednici, spořádal Tonda. Daně stačila káva a já si pochutnal na opečených klobásách. Otevřeli jsme si, tentokrát s Danou, pivo a společně na terásce probrali před spánkem dnešní hezký výlet.
Ráno, než jsem se vypravil do práce, zatelefonoval Hans. Dlouze sestře něco vysvětloval a já s napětím očekával, co nového mi tento hovor přinese.
“Hans ti vzkazuje – a já mu řekla, že to pro něj rád uděláš – abys přišel později, a pojedeš na nějakou velkou akci. Stravování asi pro tři sta lidí. Máš nějaké námitky?”
“Jak bych mohl mít. Vždyť co ty pro mě činíš, dobře činíš. Ale prosil bych vyprat kalhoty, protože je mám od minule flekaté od nějaký omáčky.” Schytal jsem to, že už měly být dávno v prádle, dřív než jsme odjeli na výlet, i když naplnit pračku a pak sušičku nemohlo trvat déle jak dvě hodiny. Pečovala o mě jak o vlastní dítě. Prala, žehlila, spravovala,… a někdy si občas zanadávala. Vždy, když jsem jí dával do prádla nerozepnuté košile. Za tento prohřešek jsem také dostával vyčiníno doma od své ženy.
“Jo, brácho, když už jsem v tom kárání, podívej, co jsem našla v pračce,” a v ruce držela opraný zapalovač a nablýskaný kousek plíšku. “Ty jsi ho nechal asi v těch kraťasech v kapse. Musím tě za to pokárat, protože mi mohl poškodit pračku!”
“Tak tohle ti, sestřičko, nevyšlo. Zapalovač mám zde a dokonce ten samý. A pokud si myslíš, že tím plíškem škrábu lak z křesílka, tak ani to není pravda,” a přinesl jsem jí ukázat ten jediný kus nářadí, kterým se už měsíc snažím renovovat Tondovu židli. Následovala omluva a já v duchu začal litovat švagra, jemuž pokáraní bude asi sděleno v ostřejším tónu.
Před polednem jsem vyrazil do hotelu, dnes výjimečně s taškou. Nesl jsem si černé kalhoty a bílou košili, protože jsem nevěděl, jaká práce mě čeká.
“Hallo, Johny!” Téměř s rozevřenou náručí mě přivítal Hans. “Ty jsi přece číšník, jak jsi mi vyprávěl. Rád bych tě dnes požádal o mimořádnou službu. Budeme zajišťovat stravování na nějaké konferenci, kde má být přítomno asi tři sta hostů. Bude se servírovat z nápojů voda a káva, potom teplé jídlo a zákusek. Tři servírky a ty – to jistě lehce zvládnete. Já vám tam pomůžu odvézt suroviny a zpočátku trochu dohlédnu na přípravu. Souhlasíš?…O.K.”
Za půl hodinky byl pick-up naložen. Do velké dřevěné skříně se do jednotlivých pater našoupala plata s tři sta zákusky – jahodovými košíčky a do druhé skříně pekáče s bramborovou kaší, zelenými fazolkami a vepřovou pečení. K tomu se přidalo umělohmotné nádobí a příbory, několik lihových vařičů, ubrusy, ubrousky a kelímky na nápoje. Ve dvě hodiny jsme zastavili před školou v malém lázeňském městečku. Konference se konala v tělocvičně školy. Jako přípravna, kam jsme vše nanosili, nám sloužila školní kuchyně. Do zahájení konference zbývaly dvě hodiny. Stoly byly prostřené a sestavené podle stejných pravidel, jako se připravují na obdobné akce u nás. Naším úkolem v rámci přípravy bylo každému hostu prostřít příbor, založit kelímek na vodu a kelímek na kávu a před jejich příchodem doložit ještě moučník. U zadní stěny byl postaven jakýsi bufetový stůl, kde se na lihových kahanech udržovalo při výdeji teplé jídlo, které bylo předehřáté v teplovzdušných troubách v kuchyňce. O přestávce v půl šesté se u našeho expedičního stolu vytvořila fronta a my vydávali, vydávali a vydávali… Já jednou rukou fazolky a druhou rukou kaši, kolegyně maso se šťávou. Druhá servírka doplňovala z kuchyňky pekáče s teplým jídlem a ta třetí měla plné ruce práce s roznášením konvic s kávou. Za hodinku jsme bufetový stůl skládali a čekali pak ještě skoro dvě hodiny do ukončení konference, abychom srolovali papírové ubrusy (se všemi talíři, hrnky, příbory, ubrousky…) do velkých “závinů” a odnesli je do kontejneru. Nebylo těžké si spočítat, že vydání jednoho jídla nám netrvalo déle než deset vteřin. Dostalo se nám i veřejného poděkování za kvalitu jídla a rychlou expedici.
Nebylo to nijak časově náročné a ani nijak režijně drahé. Jídlo se vařilo v normální směně spolu s jídly pro hotel a výdej zvládli tři, respektive dvě placené osoby. Takže s dnešním dnem, kdy zde se prodalo tři sta jídel a nejméně stejně tolik v hotelu, musel být pan majitel nadmíru spokojen. Tomu říkám dělat obchod. Takových dnů v týdnu bylo i několik.
Než jsme vše naložili, dojeli do hotelu a zde zase složili, bylo deset hodin. A ještě mě čekala zpověď z dnešního dne doma. Hans jen zářil radostí a všechny nás pozval na skleničku do baru. Zde jsem se také dozvěděl, že mě musel dnes “zastoupit” v kuchyni. Mezitím co kluci vařili, on klepal řízky, mlel žampiony, krájel zeleninu… Byl prostě plně vytížen přípravnými pracemi.