Jak se naplnilo jedno z mých přání „Správně vidíme jen srdcem.
Co je důležité, je očím neviditelné.“
Antoine de Saint - Exupéry
Vezmu vyprávění raději postupně a od začátku. Patřím mezi lidi, kteří mají úplnou ztrátu zraku. Přesto denně docházím do zaměstnání a následně mám nejrůznější činnosti pro volný čas. Právě vybírám správnou volnočasovou aktivitu, o které budou následující řádky.
Jedná se tedy o jízdu na dvojkole. Sice vlastním několik let dvojkolo, ale v posledním čase mi chyběl vodič. Pak mé jízdy na mém dvojkole byly opravdu vzácné. Mohl jsem tedy využít jen občasných cyklovyjížděk v zaměstnání. Jednoho odpoledne jsem se procházel po Vysokém Mýtě, městě kde bydlím. Najednou mě na ulici slušně osloví pán. „Chtěl bych nějak pomoci nevidomým lidem. Víte něco o možnostech, jakým způsobem bych mohl?“
Následoval rozhovor, kde jsem se po chvíli dozvěděl skvělou informaci. S manželkou vlastní dvojkolo a několik let s ní společně jezdí. Tím se začaly vyjasňovat první kroky dobrovolnictví. Mě příjemně zahříval nápad, že by zde byla možnost vyrazit na dvojkole ve volném čase. Že v mém městě se nachází člověk, který se možná stane dobrovolníkem TyfloCentra Pardubice.
Netrvalo dlouho a můj sen se přetvářel v realitu. Kontakt na zájemce o dobrovolnictví jsem předal příslušným pracovníkům z TyfloCentra Pardubice. Byl jsem i při zaškolení začínajícího dobrovolníka v Pardubicích. Dnes můžu již říci, že se mi splnilo jedno z mých přání. Mohu doma ve svém volném čase vyrazit na projížďku.
Pochopitelně po předešlé domluvě, ve které dohodnuté hodině vyrazíme. Navíc jízda na dvojkole baví dobrovolníka minimálně stejně jako mne. Zastavujeme vždy někde na kávě a probereme spoustu věcí, které nás oba zajímají. A co říci na konec? Snad naše vyjížďky na dvojkole vydrží hodně dlouhou dobu. Opravdu věřím, že ano.