Začalo to všechno obyčejným telefonním rozhovorem jednoho únorového večera roku 1998, kdy mě oslovila sestra Daniela, žijící v USA již od roku 1968: ,,Ahoj, brácho, co říkáš mému ztřeštěnému nápadu, že bys k nám přijel na 3 měsíce s možností poznat americký styl podnikání a naučit se vařit některá typická americká jídla? Pracoval bys v hotelu, jehož majitelem je náš přítel – ale bez finančního ohodnocení – angličtina má pro takovýto druh práce, či spíše výuky, speciální výraz ,,research”. Že nemáš peníze? No s tím počítám, s tím si nelam hlavu. Že neumíš anglicky? Nevadí, tady se naučíš. Máš ještě nějaký problém? Ne? Tak zavolám za týden a ty mně řekneš ano, abych mohla vše začít zařizovat. Zdravíme tvou ženu a oba kluky, ahoj.” Nebyl to obyčejný telefonát. Nabídka sestry mi vyrazila dech a toho večera úplně znemožnila klidné usínání.
Po mém souhlasu s odletem 25. července pak začalo pět měsíců příprav, které nebyly nijak náročné. Zajistit si vízum do USA, sehnat pár zajímavých receptů na klasická česká jídla, zajistit si k nim dostatek koření (sušené houby), koupit pár dárků a pro švagra několik piv. Daleko obtížnější bylo hledat odpovědi na nepředstavitelné množství otázek, které se stále honily mou hlavou.
Jaká bude cesta? Jak zapadnu do kolektivu lidí prosperujícího hotelu? Jak se s nimi budu domlouvat? Jakou práci budu zastávat, když nejsem kuchař? Jak se budeme snášet (se sestrou a švagrem), když jsme se třicet let neviděli? Jak jim oplatím jejich nabídku? Jak se vyrovnám se steskem po rodině? Jak se s odloučením vyrovná moje žena? Vyjde finančně s penězi, které doma zůstanou? Neztratím práci, i když mně poskytli neplacené volno? A mnoho dalších otazníků… Nezodpovězená po mém návratu domů zůstala pouze jedna otázka: “Vrátím se tam ještě někdy?”
V posledním týdnu před odletem přípravy prolínající se s cestovní horečkou vrcholily. Hlavně péče mé sestry byla tak veliká, že jsem měl někdy pocit, jako by mně bylo třináct let a starala se o mě maminka. Její pokyny, které přicházely zejména v posledním týdnu před mou cestou denně bud’ telefonicky nebo přes e-mail, tento můj pocit více umocňovaly. Ještě dnes, když vzpomenu na přípravné období, stále se mi vybavuje její starostlivost: ,,Do letadla si vezmi pohodlný oděv – nejlépe tepláky – nejlépe pantofle, v letadle se často procházej, ať ti neotečou nohy, doklady a peníze – stačí ti 10.00 USD na limonádu – ty musíš mít v peněžence na krku. Odmítej nabízenou pomoc od různých individuí na letišti, nikde nekuř, ani v letadle, ani na letišti, je to zakázané a všude jsou citlivá čidla, poletíš s ČSA, aby ses mohl domluvit a případně poradit s česky hovořícím personálem, volně balené jídlo musíš sníst, než vystoupíš v New Yorku, nebo bys měl problémy s celníky.
Pak následoval podrobný popis, jak se orientovat na letišti a správně přestoupit na letadlo do Chicaga, kde mě měla má pečlivá sestra očekávat. Hlavně mi kladla na srdce: ,,Stále měj po ruce dvě kartičky POSLEDNÍ ZÁCHRANY! Ty mi poslala napsané v anglickém jazyce a jejich obsahem bylo: mé jméno a adresa, její jméno, adresa a telefon, ke komu letím, jméno letecké společnosti a číslo letu z New Yorku.
Pokračováním pak byl krátký text s prosbou o pomoc člověku, který neumí anglicky a chce pokračovat s uvedenou společností do Chicaga. Text druhé kartičky byl určen celníkům, že koření, které převážím, je jako dárek pro mou rodinu. Nevím, zda by mi jakoukoliv mou výmluvu tito dvoumetroví hoši v celním prostoru spolkli, neb jsem ho vezl více jak tři kilogramy. Byla to jedna z mnoha otázek, která byla zodpovězena po projití celním prostorem – prošel jsem bez problému.
Přišla hodina ,,H”. Mne, kufry a manželku se synem naložil do auta bratr ženy, občanku jsem si vyměnil za pas, k desetidolarovce jsem přidal pětistovku (jako rezervu české měny při návratu), do příruční tašky přidal pantofle a vyrazili jsme na letiště. Rozloučili jsme se ještě před odbavením, neb všichni museli vyrazit za svými povinnostmi… a tak mi zde, v deset hodin dopoledne, začala má tříměsíční odluka.