Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Svatopluk,
zítra Matěj.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Když tamtamy hřmí…

Těžko je člověku samotnému a podle zákonů přírody si od prvopočátku hledá vhodný protějšek. Takové seznámení se může udát všelijak. Vedle tradičních způsobů, jako třeba návštěvy společenských, kulturních a sportovních akci, existuje i řada dalších možností, kterak klofnout toho správného chlapa. V dnešní době sem hodně patří seznámení po internetu. Může zapracovat i náhoda, fantazii se žádné meze nekladou. Moje kamarádka našla originální způsob seznámení a vymyslila si za tím účelem plán o dvou variantách. Ve veřejném dopravním prostředku si vyhlédla vhodný protějšek, šikovně se k němu přitočila, pořádně mu dupla na nohu a s milým úsměvem pravila:

„Ach, promiňte, pane, já nerada.“

Potom už se to vždycky nějak vyvrbilo. Buď vyhlédnutý muž na omluvu neslyšel a sdělil kamarádce na rovinu a z plných plic svůj názor. Ta již na nic nečekala a podle plánu varianty A na nejbližší stanici rychle vystoupila. Anebo se z něj vyklubal kavalír, jemuž pomalu modrající bolavá noha nevadila a jenž chápavě pronesl:

„Ale slečno, vždyť se nic nestalo, mám ještě jednu.“

V tomto případě nevystoupila a pokračovala ve smyslu plánu s variantou B. To už bylo delší a zajímavější.
I já jsem se se svým druhým manželem seznámila úplně nevšedně. Prostě jsem po rozvodu zůstala se synem sama, jak se to někdy v životě stává. Neměla jsem zájem o dalšího partnera, trpká životní zkušenost ve mně zůstávala a já se bála, abych zase nešlápla vedle. Žili jsme čtyři roky sami pro sebe a bylo nám dobře. Jenom sousedka Jiřina kvůli mně nemohla spát a často mi promlouvala do duše:

„Holka, vždyť takhle přece nemůžeš pořád žít. A Jiřík by hodného tátu také potřeboval. Zkus to, přece nejsou všichni chlapi špatní a podle jednoho nemůžeš přece soudit všechny!“

V hloubi duše jsem věděla, že má pravdu, ale dlouho jsem odolávala a všechny návrhy ohledně partnera a hodného táty jsem házela za hlavu. Jenže sousedka byla vytrvalá a stokrát nic umořilo osla. A tak jsem ve slabé chvilce, když jsem se marně mordovala s vlaštovkou pro Jiříka, váhavě souhlasila, že tedy zkusím náš život změnit. Sousedka na nic nečekala, abych si to zase nerozmyslela, a pustila se s vervou do práce a do dohazování. Protože víc hlav víc ví, neváhala zapojit další početné kamarádky, které velice rády přiložily ruku k dílu. Tamtamy hřměly na plné pecky a já se stala známou, což je na maloměstě významná událost. Muži bez rozdílu věku na mě významně mrkali a svou sympatii mi dávali najevo mnohoznačnými posunky a gesty. Zato ženské mě nemohly vystát, pohrdavě si mě měřily rentgenovým pohledem a nenechaly na mně nit suchou. Všichni všechno věděli, jenom já, zabedněný a důvěřivý pitomec, zase nevěděla nic a žila normálně jako dřív.

 
 
Jedna snaživá dobrá duše šířila mé kvality a klady tak horlivě a dlouho, až se její soused naštval, protože už nemohl vodopád chvály dál poslouchat, a pravil:
„Helejte, Karasko, když je ta ženská takový zázrak, tak jí nabrnkněte mého bráchu. Žena mu utekla s mladším, žije sám se synem a pořádnou ženskou by také potřeboval.“

Řekl to asi jenom tak, aby se dotěrné a neúnavné sousedky zbavil. Jenže kámen úrazu byl v tom, že vše slyšela jeho manželka. Rázná, energická žena činu, která mě osobně znala, a rozjela kampaň jako hrom.

Nejprve ke mně mé drahé přítelkyně zašly na kafe a šetrně mě seznámily se stavem věci. Jakmile jsem nabrala ztracený dech, stroze jsem je odbyla, aniž bych ocenila jejich snahu: „Když jste si to upekly, tak si to také snězte a toho slavného bráchu si nabrnkněte samy. Já nikoho nechci!“

Hučely do mě však tak dlouho, až jsem nakonec souhlasila, že se tedy s oním pánem setkám. Ale ne sama! Že při tom budou taky i s dětmi. Byla jsem rozhodnuta kafe přetrpět a hned potom nezvaného nápadníka poslat rázně tam, odkud přišel. Byl domluven termín a moje dobré duše se opět daly s chutí do díla. Začaly ihned zkrášlovat náš byt, přičemž neváhaly a přitáhly do našeho skromného příbytku lepší kusy nábytku ze své vlastní domácnosti. Mě by nejradši poslaly na týden do salonu krásy, ale pro mě by tam stejně měli zavřeno. Tak mě alespoň obarvily a do mých přírodních hnědých vlasů udělaly melíry všeho druhu a barvy. Dalo mi potom hodně práce, abych se zase vrátila k přírodě a své drahé přítelkyně neshodila ze schodů. Jenže mi vysvětlily, že první dojem je rozhodující a veledůležitý a že se pro něj musí něco vydržet. Trochu jsem se uklidnila, ale co jsem si o tom všem myslela, to radši nebudu rozvádět.

Stejně tak tomu bylo i na druhé straně u mého potencionálního nápadníka. Jmenoval se Milan, žil se synem Romanem na vesnici vzdálené asi 30 kilometrů. O domácnost se staral sám a vařila jim jeho maminka. A nad nic netušícím Milanem se začala stahovat neviditelná smyčka za účelem polapení a oženění. Hlavními aktéry se pochopitelně stali bratr se švagrovou a vedli si, jak jinak, velmi razantně a cílevědomě. Jednou v pátek odpoledne mu zavolali do práce:
„Milane, přijeď zítra dopoledne. Ale sám! A dej se do pořádku, ohol se, vezmi si kvádro a kup kytku. Máme pro tebe ženskou!“

A než se stačil na něco vyptat, radši rozhovor ukončili. Myslel si, že je to nějaká bouda, protože Přeloučáci byli takoví dobráci. Přesto v sobotu sedl do auta a jel. Ženská, neženská, jel jenom tak, jako jindy. Tedy normálně oblečen, neoholen a bez kytky. Když dorazil, čekalo ho překvapení. Kromě domácích bylo přítomno asi pět dalších lidí. Všichni pochopitelně věděli, o co se jedná, a hned ve dveřích se na něj sesypali jako vosy. Jak to vypadá a kde má kytku? Takhle že chce jít na námluvy? Nejvíc se do něj pustil sám bratr:
„No člověče, jak si to představuješ? Tak my ti tady konečně seženeme pořádnou ženskou a ty si přijedeš jako vagabund!“
„Ale vždyť já o ničem nevím, nic jste mi pořádně neřekli, myslel jsem si, že je to zase nějaký váš vtípek,“ bránil se ubohý adept na seznámení.

A tak se o překot vysvětlovalo a informovalo a nikdo Milana ani nepustil ke slovu. Mezitím ho začali všichni dávat dohromady a vylepšovat. Což bylo nové, půjčené oblečení, nový účes, dolíčení bílých míst po ostříhaných kotletách, opatření kytky, nakazování, jak se má chovat, co má a co nemá dělat, co má a co nemá říkat. Aby všechno vydržel, otevřela se láhev nějakého koňaku a každý, aby to ostatní nevěděli, ho chtěl tímto způsobem podpořit. To už viděl, že je zle a chtěl se sebrat a utéct. Zkusil to několikrát, ale i s tím už se počítalo dopředu a pořád ho někdo hlídal. Navíc zapracovaly nervy a on se místo chystaného útěku musel pořád častěji odebírat na onu místnost, kam chodil i sám císař pán pěšky. Když bylo konečně všechno provedeno a doladěno, vrazili mu do ruky kytku ze zahrádky s velkou červenou mašlí a šlo se k autu, aby se mohlo vyjet. Všichni se vyhrnuli ven a každý na něj symbolicky s přáním štěstí plivnul. Tady viděl poslední možnost záchrany:
„Já se vám na to vykašlu, jen vlezu do auta, vyběhnu druhými dveřmi a máte mě vidět. Nikam nepůjdu a tu vaši slavnou ženskou si strčte třeba za klobouk!“

Ale bohužel, nic nebylo ponecháno náhodě. Švagrová a Jiřinina kamarádka ho vzaly mezi sebe na zadním sedadle do kleští. Vzhledem k tomu, že obě dámy měly nějaké to kilo navíc a zasedly skoro celé zadní sedadlo auta samy, rozplynula se Milanova poslední šance ke zmizení jako pára nad hrncem.

U nás to vypadalo podobně, navíc tam běhaly ještě tři děti, které v předtuše něčeho mimořádného zlobily víc, než jindy. Po příjezdu, vzájemném představení a předání pugétu jsme se všichni posadili k velikému stolu, vypili kávu, zakousli kousek koláče a prohodili pár nezávazných frází. A hned nato musely jít děti na právě probíhající pouť, dospělí si náhle vzpomněli, že mají ještě nějaké neodkladné povinnosti. Zkrátka zůstali jsme spolu sami. Byla bych nápadníka nejradši poslala také pryč, ale nějak to nešlo. Hezky se mi s ním povídalo a dovedl mě rozesmát. Návštěva se protáhla asi na hodinu s tím, že se třeba někdy zase sejdeme. Setkávali jsme se dál a po čase jsme jeli k Milanovi na návštěvu.

A já poznala, jak pravdivé je české přísloví, že odříkaného chleba bývá v životě největší kus. Po rozvodu jsem se totiž zařekla, že chlapa s barákem a se tchyní nechci do nejdelší smrti ani vidět. A teď? Jednopatrový rodinný dům jako hrad s velkou zahradou a tchyně hned dvě! Milanova maminka a babička. Ale výjimka potvrzuje pravidlo. Obě byly moc hodné a majetek ještě nikomu štěstí a spokojenost nepřinesl. Dalším překvapením pro nás všechny bylo chování Dášeny, fenky bílého foxteriéra. Byla věrná a bezmezně oddaná domácím, cizí lidi však bez výjimky nesnášela. Jakmile šel někdo jenom okolo plotu, mohla se zbláznit, jak zuřivě štěkala a vyháněla všechny ze svého teritoria. A návštěva do domu? To se musela Dášena pořádně zavřít, aby někomu neublížila. Při naší návštěvě se na ni v rozčilení zapomnělo. Jak by také ne, ona cizí ženská do baráku přece také není žádná maličkost. Ale světe div se! Dášena si mě nejdříve pátravě prohlédla, očichala a potom si přede mě lehla na zem a začala mi lízat nohy. Snad v té chvíli věděla víc, než my všichni dohromady a vycítila svým zvířecím pudem dalšího blízkého člověka. Sehnula jsem se a pohladila ji po hlavě, čímž jsem si vysloužila přátelské olíznutí ruky.

„Jéžišmarjá, radši ji nechte, ona by vás mohla kousnout, nezná vás a mohla by vám něco udělat!“ varovala mě se strachem paní tchyně. Ale my už jsme se s Dášenkou skamarádily a zůstaly přítelkyněmi až do její smrti.

Až po nějakém čase jsem se dozvěděla, jak moc se chtěl Milan dostat pod pantofel a co všechno hned po našem prvním setkání nasliboval bratrovi a švagrové. A nebyla to jenom jedna flaška! To byla přímo železná zásoba. Sliby chyby, ve finále nedostal brácha nic. Zato my čtyři jsme dostali novou šanci a prožili jsme spolu dlouhá a spokojená léta.

 
Hana Štainerová
* * *
Fotokoláž © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 07.06.2020  18:16
 Datum
Jméno
Téma
 07.06.  18:16 Von