Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Alexandr,
zítra Lumír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Zážitky s domácími mazlíčky
 
Jak už to bývá, i náš život zpestřilo soužití s domácími mazlíčky, u nás to byli pejsci a ptáčkové. Následující vzpomínka na ně je poděkování za obohacení našeho života.
 
Papoušek růžohrdlý
Papouška jsme měli v době, kdy naši kluci, dvojčata byli děti a měli svůj pokojík, kde i on s nimi pobýval převážně ve své kleci, ale někdy i volně v místnosti.
Plně již v té době nahradil teprve později zavedenou chůvičku, zařízení používané k monitorování dětí pokud nejsou na dohled rodičů.Naprosto spolehlivě nás vyrozuměl, že se bratříci dostali do sporu. Začal vydávat speciální zvuky k této události a tak hlasitě, že je nebylo možné nikde v bytě přeslechnout. Vykládali jsme si to tím, že zřejmě usiloval zapojit se do přetahování a šťouchání.
 
Další jeho specialitou byla posedlost uklízet šuplíky. Pokud některý šuplíček nebyl zavřený, tak jej uklízel, vše vyhazoval, pokud to nešlo ze šuplíku vyhodit tak se danou věc snažil zlikvidovat na místě a dařilo se mu to, zobáček měl ostrý.
Byl svérázný do konce svého života, a vždy si vydobyl respekt. Když jsme ho třeba během dovolených dali na hlídání k rodičům manželky a opustil tam klec, tak ho děda odchytával zásadně v beranici a rukavicích. Při jiném hlídání předělal budík na bezručičkový, zřejmě předběhl dobu, zavedení digitálních ukazatelů.
 
Také se mu povedl let za svobodou, přeletěl několik rodinných domků a zahrad než se nechal odchytit u voliéry chovatele ptáků více než 600 m od nás.
 
Della
Delinka byla západosibiřská lajka s vlkošedou srstí, k nerozpoznání od vlka. Navštívili jsme s ní několik výstav, kde vždy získala vše co bylo možné, těch medailí, ocenění.
 

Stejně nekonečný byl i počet dotazů kolemjdoucích zda jde o vlka a po našem zalhání, že ano, následujících stejných scének ve smyslu, já ti to říkal/a, že je to vlk.
Přesto, že se narodila v Rusku, nesnášela alkohol, nemohla jej ani cítit. Potkání podroušeného člověka ji jinak klidnou a vyrovnanou vyvádělo z míry a byl to vlastně jediný důvod mít ji mimo zahradu na vodítku.
Její oddanost rodině byla příkladná.
 
Džoník
Loskuták jehož rodný jazyk nám zůstal utajený, ale českou výslovností se nejen vyrovnal, ale předčil i zde narozené, myslím pochopitelně lidi. Jeho výslovnost „Dobrý den“ byla perfektní, k nerozeznání od lidí, kteří pokud procházeli kolem našeho domu a zaslechli ho odpovídali v domnění, že jsme je zdravili my. Jeho specialitou bylo, že konverzoval i sám se sebou, kladl si otázky a odpovídal na ně. Třeba si dal otázku. Jak dělá kočička? A odpověděl mňoukáním. Nebo vyslovil otázku Jak se máš a odpověděl si i na ní sám.
Oslovoval jmény všechny členy synovy rodiny, která o něj pečovala. Když byl v létě u nás na hlídání podařilo se mu z voliéry na terase při krmení vyletět do zahrady. Manželce se podařilo jej odchytit, když byla k němu jen o krok blíže než náš pejsek.

Několik let také Džoník pobýval na letním bytě, jak lze s nadsázkou nazvat jeho pobyty na chalupě ve voliéře trvale umístěné venku, nebránící jeho konverzaci s volně zde poletujícími ptáky.
Nicméně jeho touha po létání byla i důvodem jeho několikadenního odloučení od rodiny syna. Podařilo se mu z balkonu  bytu synovy rodiny doletět na lodžii protilehlého domu. Teprve po několika dnech prozradil pokřikem svůj nový pobyt a navigoval syna s dcerou kam pro něho dojít.
 
Myslím, že tento let za svobodou nedomyslel jak se mu bude stýskat, jak mu bude scházet původní rodina, že ze stesku u přechodných majitelů nepromluvil, ale o to více toho napovídal při setkání se synem po jeho nalezení.
 
Jesika
Jesika byla korela, drobounká, krásně vybarvená a provázela nás velmi dlouhou dobu. V nadsázce jsme ji v jejím pokročilejším věku označovali jako nesmrtelnou. Kolika let se dožila ani nevíme.
Byla též svá, vždy poznala, když manželka přijela k domu, třeba z nákupu. Rozpoznala zvuk našeho auta a spustila své hlasité projevy vítání.
Přes léto jsme ji ve voliéře dopřávali pobyt mimo dům. V té době nám známý nabídl k Jesice parťáka. Mysleli jsme, že to pro ní bude dobré, že ve dvou se to lépe táhne platí i pro korely a dali jme ji nového nápadníka do voliéry. Druhý, nebo třetí den nás vyvedla z omylu.
Ráno jsme viděli otevřená dvířka do voliéry a v ní jen Jesiku. Nápadník byl pryč.
Dodnes jsme nepochopili jak mohli otvor do voliery otevřít a pouze chápeme z toho, že ona tam přes možnost uletět zůstala, že ho nechtěla, prostě ho vyhnala.


Elsa
Fenka  Elzinka byla Akita- inu, žíhaná, s hlavičkou jako méďa,  nesmírně pohledná, svádějící k pohlazení. Pohlazení si však mohli dovolit pouze členové rodiny, od cizího by jen pokus o pohlazení  zřejmě nedopadl nejlépe. O co více byla oddaná rodině, o to ostřejší byl její postoj k ostatním lidem i psům.

 

Svým statným zjevem budila respekt a také se tak projevovala. Na menší pejsky nereagovala, nepoštěkávala, pokud se lidé a pejskové chovali dle jejích pravidel. Prostě se nepřibližovat k plotu naší zahrady, procházet středem ulice. Porušení těchto zásad nikomu neprošlo, nikomu to nedovolila, každého, kdo se přiblížil rázně zastrašila a odehnala.
Od členů rodiny si naopak nechala líbit cokoli, nikdy neprojevila, že by se jí od nás nějaký projev vůči ní nelíbil. Ilustrovala to příhoda na chalupě s nejmladším vnoučkem Pepíčkem. Byl tehdy velmi malý a tak, když jsme byli uvnitř chalupy a on chtěl být venku, tak jsme Elsu pro jistotu uvázali u pergoly, aby k němu nemohla a nemohlo se nic stát.  O to bylo větší mé překvapení co jsem viděl, když jsem po nějakém čase vyšel z chalupy. Elsa stála uvázaná se sklopenou hlavou, ani se nehnula a Pepíček ji mydlil po hlavě kšiltovkou co si sundal s dětským pokřikem „já tě zabiju“.
To byla Elsa, k rodině oddaná, rodinu chránící, od každého z rodiny připravená přijmout cokoli.
 
Cinda a  Anissa
Obě fenky západosibiřské lajky, obě psí krasavice s nádhernou srstí, obě podobné vlkům,
obě bez jakékoli drezůry reagující nikoli na nějaké nacvičené povely, ale na naše mluvení na ně. Obě nám dala překrásná štěňátka, získaly ocenění na výstavách, obě nám poskytly mnoho radosti a pohody, jak doma tak na chalupě.
Obě se dožily vyššího věku a na obě máme jen a jen ty nejlepší vzpomínky, včetně dlouholetého našeho členství v klubu chovatelů lajek a tím i poznání dalších chovatelů, milovníků pejsků...
 
Áda a Jasmínka
Dva oříškové, obě dámy, Adinka již postarší přes 10 let, Jasmínka naproti tomu mladice.
Adinku jsme přivezli z jedné okolní vesnice naší chalupy, pečuje o ni rodina syna, patronkou ji je vnučka Kája, ale máme ji rádi všichni.
Jasmínka je z útulku v Táboře.
Většinu času jsou spolu na zahradě, dobře se snáší a my se domníváme, že jim je spolu dobře.
Potvrzuje to i zkušenost, jak se vítají po příjezdech z chalupy, kam bereme jen Jasmínku.
Po dlouholetých zkušenostech s čistokrevnými pejsky s průkazy původu a dalo by se říci i tím ovlivněného pohledu na oříšky se zejména Jasmínka postarala o naprostou změnu našeho pohledu na oříšky.
To, co ona předvádí od prvého dne co jsme si ji přivezli je k neuvěření a přiblížení si vyžaduje samostatný článek. Myslím, že ve zkratce to vystihuje odpověď manželky na dotaz, jaké je rasy?  Zásadně neříká, že je oříšek, ale říká, že je to pejsek z deseti ras prošlechtěný.
Ano, ona má vlastnosti, když ne z těch deseti ras, tak z několika rozhodně a to ty nejlepší.
 
Jaroslav Petřík
* * * 
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 03.02.2020  08:40
 Datum
Jméno
Téma
 03.02.  08:40 Von
 02.02.  10:38 Vesuvjana díky