Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Svatopluk,
zítra Matěj.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Naše zvířena i rodina (3/4)
 
Taková to byla velká láska…

Když mi bylo deset let, sbírala jsem v okolí našeho bydliště v Podolí všechny volně pobíhající psy a vodila je domů s tím, že jsou sirotkové, že nemají nikoho. Rodiče však vždycky brzy našli majitele, nebo se on sám přihlásil. Podolí byla malá čtvrť a každý se znal s každým i o psech bylo jasné, komu patří.

Že „ta holka Horálkovic“ krade psy, bylo už daleko široko známo.

Jednou jsem se vypravila do psího útulku ve Vršovicích. Byla tam spousta sirotků, kteří na mne zírali smutnýma očima. Jenže paní vedoucí řekla, že když si tady chci koupit psa, musím mít občanský průkaz. Dobře, řekla jsem, budu ho mít. Čekala jsem doma, až táta usne a pak jsem se tiše vykradla do předsíně, kde měl sako a z něj jsem mu vytáhla občanku. Dala jsem si ji pod polštář a trnula jsem hrůzou, jestli na to přijde. Ale nepřišel. Ráno vzal sako a odešel klidně do práce. Já jsem na oko šla do školy, ale když byl vzduch čistý, běžela jsem do Vršovic.

„Dobrý den, já si jdu pro toho psa,“ řekla jsem. A hned jsem dodala, že tatínek tady včera byl, ale neměl s sebou občanku a teď už musel do práce, tedy poslal mne… Paní sice chvíli koukala, pak však ode mne vzala občanku, zapsala údaje a řekla: “Ten pes stojí 30 korun”. Ty jsem měla a ještě trochu navíc, protože při cestě domů jsem tomu chudáčkovi, kterého jsem si vybrala, musela přece koupit něco na zub. Na tramvaj nám už nezbylo, tak jsme šli až do Podolí pěšky. A chudák, za tu dobu se třikrát pokakal, jak nebyl zvyklý na dobrou stravu. Tedy, to jsem si tehdy myslela. A vůbec jsem nevnímala, že mi paní, co mi psa vydávala, říkala: „Nechcete radši nějakého jiného, tenhle má psinku.“ Já jsem chtěla jen tohoto, protože měl krásné hnědé srnčí oči, které se na mě, když jsem do toho útulku přišla, tak smutně dívaly a říkaly vem si mě, že mi tehdy bylo jasné, že musím být jeho osvoboditelkou a pečovatelkou. Když jsme se dotrmáceli domů, pěšky přes půl Prahy, táta se moc zlobil. „Ten pes musí pryč.“ Ale když viděl jeho a moje oči, změkl a už nic neříkal, jenom brumlal.

V příštích dnech jsme já a Dingo (takové jsem mu dala jméno) byli moc šťastní. Chodili jsme na Kavčí hory, kde bylo svazarmovské cvičiště psů, běhali jsme po kopcích a bylo nám fajn. Jenže jeho nemoc se začala čím dále víc projevovat. Přestal chodit a jen se plazil a těma hnědýma oddanýma očima na mně visel. Každé ráno jsem po něm uklízela a umývala pokakanou podlahu v předsíni, kde měl svůj pelíšek. Vyloudila jsem na tátovi peníze a šla s ním ke zvěrolékaři.

 „Ale holčičko, ten pejsek je moc nemocný, má nervovou psinkou, dáme mu injekci, on usne…“ – „Ale ne, to není možné, přece musí být nějaká možnost uzdravení, podívejte se, jaké má oči,“ bránila jsem toho hodného psa.

„No, potřebuje vitamin D, kdyby například svítilo slunce, kdyby se mohl na tom slunci vyhřívat, snad by mu to pomohlo. Ale je začátek února, to se těžko povede,“ řekl ten zvěrolékař. Jenže za pár dní začalo zcela nečekaně a neobvykle v této době svítit slunce jak blázen. Nosila jsem Dinga, který mezitím zcela ochrnul na zadní nohy, do blízkého parku na lavičku a tam jsem ho vystavovala slunečním paprskům. A protože vůbec nechodil, také jsem ho vozila v kočárku. Tak jak jsme se sestrou Lídou vozily dříve jako malé holky v kočárku na panenku kočky i malé pejsky. Dingo tam byl dost nacpaný, byl to malý ovčák, ale to vůbec nevadilo. Ležel trpělivě a i tak bral ode mne léky, které mu dal zvěrolékař. Miloval mne a kam jsem se hnula, posílal za mnou láskyplné pohledy svých srnčích hnědých očí. A jeho stav se po slunečních lázních začal zlepšovat.

Když jsem přivedla Dinga domů, kočka Káča se žárlivě naštvala, vylezla na skříň a tam setrvala tři dny bez stravy a pití. Pak slezla domů a vzala ho na milost. Asi proto, že pochopila, že je nemocný. A hodný. A taky proto, že čekala koťata a nechtěla je porodit na skříni. Raději si vlezla za tím účelem do ní. Měla tři. Prvních několik dnů na ně nikdo nesměl sáhnout ani se k nim přiblížit. Potom je ale jedno po druhém vynesla v tlamičce ven a předložila Dingovi. Ten je láskyplně olízal a vděčným zrakem poslal Káče sdělení v tom smyslu, že jsou krásná. A ona samozřejmě taky. Káča seděla vedle, tvářila se pyšně . Pak koťata zase jedno po druhém odnesla do skříně a pečovala o ně. Když byla koťata větší a z domu, stočila se Káča před Dingovu hlavu a on si na ni tu hlavu položil jako na polštář. Tak spali. Měli se moc rádi.

Já a Dingo jsme byli známi v celém širém okolí. Lidé mne trochu litovali, ale i trochu obdivovali. Nebylo obvyklé, že by si jedna jedenáctiletá holka přivedla psa z útulku a o nemocného k smrti o něho takhle pečovala. Když Dingo začal zase chodit po svých, nechtěl tomu věřit ani zvěrolékař. Jestli si dobře vzpomínám, dal mi tehdy nějaké léky a vitaminy zdarma. (Snad, aby už nás neviděl.) Začali jsme chodit na cvičák a bylo to báječné, Dingo poslouchal na slovo a den ode dne byl lepší. Začal nejen chodit, ale i běhat. Jenže, stalo se neštěstí. Já jsem dostala nějaký zánět po nachlazení a musela jsem do nemocnice. A toho mého pejska, Dinga, nikdo dobře nehlídal. A on utekl – šel mne hledat. – A zajelo ho auto…

Když jsem se z nemocnice vrátila a moje první bylo: „Kde je Dingo?“ Říkali mi: „Víš, on se ztratil…“ A tak jsem se vydala ho hledat. Po kopcích kolem nás, na nábřeží u Vltavy. Přidávaly se ke mně děti, některé nevěděly co se stalo, některé věděly, třeba mi nechtěly přitížit… šla nás smečka dětí a volaly jsme: „Dingo, Dingo!“ až některé nevydržely a řekly mi pravdu. Došla jsem tiše domů a tam jsem se složila. Bylo to tak zlé, že maminka zavolala lékaře a ten mi dal injekci na spaní. Když jsem se probrala (a s pláčem), slíbila mi maminka, že mi koupí jiného psa.

A udělala to skutečně brzy a pomohlo to.

 
Eva Střížovská
* * *
Ilustrace © Martin Velek

Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 24.10.2019  10:38
 Datum
Jméno
Téma
 24.10.  10:38 Jana
 23.10.  15:06 Vesuvjana díky
 23.10.  10:51 Václav Mnoho díků paní Evě posílám!
 23.10.  09:26 Von
 23.10.  09:22 Von