Ono se řekne semenec
„Ono se řekne semenec, ale zobej ho z internetu,“ uvedla svůj monolog naše babička. Nevídaně rozrušená mi mávala před očima svým oblíbeným časopisem. „Představ si, že tenhle časopis bude od letoška vycházet pouze v internetové verzi“, citovala štítivě. „To si ho nebudu moct přečíst v posteli? To bude zakletej v týhle bedně?“ ukázala na počítač. „To tam mám za ním vlízt? Vejdu se tam vůbec? Je tam kyslík?“ Ukázalo se, jaké má tahle laskavá bytost o internetu fantastické představy a z těch fantastických představ fantastickou husí kůži. „Tyhle počítače mě uštvou,“ svěřila se. „Slyšela jsem od dětí, co všechno se do nich vejde. Co je tam informací!“
„A dezinformací,“ přiložila jsem třísku do její plamenné řeči, která se o to víc rozhořela.
„Jsou tam celé státy, domy, vesnice, nádraží, lokomotivy, auťáky, vrabci, kosatky, prezidenti, zločinci, umělci, vědátoři, medvědi, politici, psi, kočky, jehňata, prokurátoři a teď já. Budu tam vylisovaná lapat po dechu. Už vím, proč se upřednostňuje štíhlá línie. Anorektici se do internetu líp vcucnou. Tělnatej zabere víc místa. A co když tam chytnu virózu!?“ překřikla sama sebe. „Děti mi vyprávěly, že v počítači můžou řádit viry, na který Paralen 500 nestačí. Ty virové prej sežerou všechny zprávy, co tam jsou. Třeba kolik smrků roste na Šumavě, nebo povídky, články, kresby. Můžou sežrat i mě. To bych musela utíkat do jinejch sítí. Koukávám na dvojku a žasnu, co je ve vesmíru sluncí. A těch planet, co kolem nich dokolečka běhá!“
„Taková zeměkoule v tretrách, to je hezká představa,“ směju se.
„Jo v tretrách! Teď má každá zeměkoule střevíce s podpatkama vysokejma jako Eiffelovka,“ směje se babička. „Baťa by se radoval. Kdyby v tom vesmíru byla aspoň legrace, ale on mi připadá takový vážný a tichý. Co myslíš?“
„Kdo ví, jestli se Marťani popadají za břicha, když jim po bránici skotačí smích, nebo jestli vztekle kopou do meziplanetárního prostoru, když je něco naštve?!“ dělám si legraci.
„Víš, co by mě zajímalo? Jak ti planeťáci vlastně vypadaj. Kdysi nás učili, že člověk budoucnosti bude mít velikou, holou hlavu, poloslepé oči, páteř do oblouku, slabé ručičky a nožičky jak nitky. Nebude je skoro potřebovat, protože bude pořád sedět u počítače. Představuju si, že na každé planetě sedí jeden takovej hlavoun a řídí na internetu všechno, co se tam děje.“
Babiččin popis budoucího člověka způsobil, že se mi vybavily fotografie lidských embryí, které jsem před časem viděla v televizi. Pořídil je v USA MUDr. Jan Evangelista Jirásek. Velká holá hlava, oči, ohnutá páteř, drobounké ručinky a nožinky, jako by v prenatálním věku, v plodové vodě seděla u počítače… Možná si moje mozkové závity asi někam odskočily, ale ty popisy se tolik shodovaly!
„A co když nějaká zlomyslná katastrofa vypne na zeměkouli elektřinu?!“ pokračovala babička. „To nastane mazec! Bude vymalováno! Celému tomu našemu lidskému hemženíčku utne budoucnost. Nastane tma. Konec civilizace! Cha, cha.“ Zvážněla. Odběhla do kuchyně, aby nespálila masové kuličky plněné parmazánem, které se líbezně rozvoněly po celém bytě, a vrátila se s vařečkou, kterou zvedla jako dirigentskou taktovku. „Tak pozor! Jestli ten váš internet nepotřebuje papír k časopisu, ani ke knize, nepotřebuje ani tělo k člověku. To nemůžeš obejmout toho, koho máš ráda. Pošleš mu jenom emajl? To se lidi ani nepomilujou? To je teda terno mít ctitele v počítači! To budeme jenom duše. Těla, hajdy na smetiště! Někomu se odešlu. Příjemce bude radostí bez sebe. Možná, že to takhle ve vesmíru chodí už dávno a my jsme milióny let za vopicema. Honíme internet myší. Kdyby to aspoň byl tygr!“ dodala opovržlivě. „Proto taky žádnýho mimozemšťana nikde nepotkáš,“ vydedukovala. „Nemá tělo, ale na internetu by žil věčně, kdyby tam byl. I kdyby už nebyl. A chce tam vůbec být? Možná je spokojený v tartaru, domečku duší. Co je vlastně pokrok? Dyť si to vem. Rodiče vyplácaj všechnu energii na to, aby své děti uživili, aby byly zdravé, a dobře se učily. A děti se jim odměněj. Vzdělané, vymyslí spoustu neuvěřitelných vymožeností. A co je paradox? Že rodiče, tím pádem zůstanou pozadu.
A z prarodičů nadělají analfabety.“
„Ale babi, už přeháníš.“
„Vážně? Uvedu příklad. Za prvé si málokdo z mé generace umí vybrat vlastní peníze z bankomatu. Za druhé, zvyklí, že dostanou složenky poštou, neplatí to, o čem se nedozvědí. Jsou zmatení a dělají chyby. Například já. V létě jsem, jak víš, odprodala našemu státu metr čtvereční pozemku, který nutně potřeboval. Vydělala jsem tak čtyři sta třicet korun. Ale internetem nepoučená, netušila jsem, že mám zaplatit do čtrnácti dnů daň z výdělku, a tak jsem byla finančním úřadem obdařena pokutou pět set korun. Protože se v počítačích nevyznám, odjela jsem to vyřídit osobně. Domů, což, jak víš, je sto padesát kilometrů. Ze šrajtofličky jsem tudíž, včetně jízdného, vytáhla sedm set čtyřicet korun. Takhle výhodně já obchoduju. Doufám, že máš ze mě radost,“ zašklebila se babička pobaveně. „Nemůžeš popřít, že tahle internetizace, nebo kompjůtralizace, či jak tomu říkáte, úplně oddělila mládí od stáří. Dříve si veškeré kultury, které přežily, vážily starých lidí. Byli pro ně hrdinové.
Cucáci si k prarodičům chodili pro rady a zkušenosti. K stařešinům, které uctívali jako bohy. Dnešní staříci nemohou do počítačů mluvit, protože se nestihli naučit, jak se do nich dostat. Protože na počítače nemají, nebo na ně nevidí. Zato ratolesti jsou obtěžkány tunami internetových mouder a definicí. Většinou ale netuší, co si s nima počít. Tak hrajou hry. Život je hra, to se ví. Družstvo dobra proti družstvu zla. Nebe, peklo, to nám jde. Jenom ten ráj ne a ne vyhrát. Podívej se večer na Zprávy a dáš mi za pravdu. Den co den! Jak píše Chesterton: Reformátoři vždy přesně vědí, jak to být nemá. Nikdy však nevědí, jak to být má. Stále ta mičuda, kterou si přehazujem na stadiónu světa je plná výbušnin a nenávisti, protože nikdo o nikom ve skutečnosti nic neví. Tak se všichni navzájem podezíraj z toho nejhoršího. A jak je to možný, že si ten váš vševědoucí internet neví s tímhle rady? Tuší snad, kdo dá gól? Už delší dobu mi všechno připadá nějak zkreslený. Například to, že babičky klečí před vnoučatama a prosí, aby jim laskavě promítla nové fotografie z dovolené, zakleté do stříbrného kotouče, protože si je samy nedovedou prohlédnout a potěšit se s nima. Vnoučata s mobilem u ucha však nemívají čas. Také vyprávění babiček a dědů děti ruší. Staří lidé v rodinách mlčí. Nic jiného jim nezbývá. Myslí si své a je jim smutno. Děti nevnímají, když dědu bolí záda. Nevcítí se do něj. K čemu soucit? Jenom slabost, zátěž a zdržování. Nacpi se práškama, když jsi milionář, a spi! Je to proti přírodě. Když děcko poučuje matku, může jí časem i pohrdat. Co je digitalizace proti mateřskýmu citu? To není demagogie. Je to, jako kdyby se zelený výhonek stromu, který právě vyrašil, vysmíval kořenům. A to má být ten pokrok?“
Vzala jsem do ruky knížku. „Tak se podíváme, co ten tvůj Chesterton soudí o pokroku. Cituji: V dějinách to vypadá takhle: Staří nemají nikdy pravdu a mladí zas nemají pravdu o jejich nepravdě. I když se staří někdy drží hloupé tradice, mladí ji napadají na základě teorie, která se pak ukáže být stejně hloupá.“
„No tak vidíš! A to se narodil v roce 1874.“
Šokovala mě znalostí toho letopočtu.
„Přečti ještě něco, když už jsi to nalistovala,“ vybídla mě babička zvědavě.
„Pokrok nikdy nebyl nic jiného, než pronásledování obyčejného člověka. Zdá se, že už nic normálního, co by se ještě normálnímu člověku dalo sebrat, nezbylo.“
„A měl pravdu pravdoucí. Za mejch mladejch let si na horách postavil chaloupku každej dřevorubec. Na kopci, pod lesem, nad řekou, zleva studánka, zprava potok. A litoval se. To ticho! Ta nuda! Do hospody daleko. S kopce do kopce. V blátě, ve sněhu. Sám a sám. Snil o povozech, o cestách, o obchodech, o ženské, která by s ním dokázala sdílet život. Byl by jí za to vděčný a nikdy by se s ní nerozved. Ani to tenkrát nešlo. Kdyby viděl televizi nebo počítač, utíkal by do nejbližšího kostela poprosit Pánaboha, aby mu vrátit rozum. Jak se to všechno změnilo! Stačila chvilka. Jeden lidskej život! Teď by tomu dřevorubcovi obestavěli chalupu panelákama. Pod verandou, kde krájívával houby, by vedla dálnice s nepřetržitým provozem, s rachotem kamiónů a smrdutých aut. Místo černých čápů nad údolím letadla a místo průhledné vody ve studánce sedlina plná jedovatýho svinstva.“
Po těch slovech babička ztichla. Vidím v duchu chalupu na rozkvetlé stráni. Je tam ticho, občas přerušované bzučením včel. Monotónní hučení řeky uzdravuje nervy. Napadá mě, že tenhle luxus je dnes jen pro vyvolené. Dřevorubec už by na to neměl.
„A pozítří?“ ozvala se moje milovaná rebelka. „Pozítří udělí prezident republiky státní cenu tomu, kdo vynalezne louku.“
Měla už ze všeho hlavu na prasknutí a šla spát. Druhý den u snídaně si povzdechla: „Zamhouřím oči a jsem v jeskyni. V jeskyni pračlověk. Sedí na karimatce u počítače, surfuje po internetu, pije plzeňský pívo, kolem se pasou moravský klobásy. Sotva mě uviděl, zpanikařil a zařval: Ženská!!! Kliknul a byl na onom světě. Když myslel, že už je vzduch čistej, pomyslel, že už chce být zpátky v jeskyni a byl. Měl totiž malilinkatej cestovní počítáček přímo v hlavě. Když chce, zjistí, kdy mu letí talíř z Jupitera do Rychnova nad Kněžnou, a je tam. Tady vidíš, že se kvůli těm počítačům pořádně ani nevyspím. Takhle to dál nejde! A proto,“ napřímila se, zaujala stoj spatný a oznámila mi své rozhodnutí. „Přežila jsem druhou světovou, režim třešní, ten, co žijem, dává taky zabrat, tak sem dej židli, otevři počítač a budeš mě učit!“
Chovala se jak maršál Radecký, když táhne do boje. Netrvalo dlouho a šermovala termíny jako software, server, virtuální svět, hackeři, antiviry, kyberšikana, distribuovaný útok, facebook, wikipedie, bitty, surfovala po internetu, jakoby to dělala odjakživa.
Je mi jasné, kdo zachrání naši planetu před srážkou s asteroidem BS – 34, který je 60.000 kilometrů vzdálený od planety Země. Přijde tomu na kloub naše babička, patrně v kuchyni při loupání brambor. Najde způsob, jak asteroid odklonit nebo ho rozstřílet na hvězdný prach a ten buď osobně vyluxuje vesmírným luxíčkem, nebo ho nechá někde opodál zcuknout v novou hvězdu, která bude lidstvu přát šťastný život. Na té hvězdě bude babička mudrovat o tom, je-li svět stařeček nebo mimino, budeme-li mít auta s křídlama, pěnu bez piva, města pod mořským dnem, dvouhlavé včely, aby bylo víc medu… Vždyť přece děti na Haiti…
