Utekl mi chlap!
Sedím u stolu, pracuji na ilustraci k jedné povídce. Kresba muže je téměř hotová. Zbývá dokončit už jen jeho boty. Přemýšlím, jaké budou nejvhodnější. Vtom mi letmý pohled z okna vyrazí dech!
Po chodníku běží chlap. Má na sobě klobouk, kostkované sako, pruhované kalhoty a je bosý!!! Stihl autobus, nasedl a odjel. „Vždyť to je ten z mého obrázku!!“ vyjekla jsem v šoku. Bojím se podívat na papír. Jestli na něm zjistím absenci své kresby, raní mě mrtvice. Zvědavost zvítězila. Prohlížím svou práci. Na papíře zůstaly jen boty!!! Asi se mu bez nich líp běželo. Mrtvice, neboli pepka, si dělá velké naděje.
„Utekl mi chlap!!“ křičím na svou sousedku Dášu, která začala přepočítávat, jestli mám všech pět pohromadě.
„Nakresli si jinýho,“ pronesla s ledovým klidem.
Ohromil mne její věcný přístup k problému. Já totiž mužské tak snadno nestřídám. Když mám někoho zrovna v práci, přilnu k němu celým srdcem i duší, jinak by ta kresba za nic nestála, a teď zas jiného?
Nedá se nic dělat. V redakci čekají na ilustraci. Jdu do toho. Nová kresba, nový chlap. Tentokrát ve fraku, aby byl nápadný. Při případném útěku se dostane do potíží a přivedou mi ho zpět, uvažuji plná obav, co se zase stane.
Intuice neselhala. Dáša nového muže upřímně obdivuje. On, polichocen jejím zájmem, se odtrhne od papíru, obejme ji a já půjdu za družičku. Prostě nemám to srdce brát jí ženicha z náruče.
Termín odevzdání kresby však dodržet musím! Nezbývá mi, než nakreslit třetího pána. Tentokrát ho dám do kopírky, dřív než bude mít chodidla. Dokreslím je pro jistotu, až bude mít dvojníka. A ejhle! Tomuhle se ode mne nechce utíkat!? Doplněnou kopii odešlu a originál si ponechám. Zůstane se mnou.