Pohled z okna Stále více se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity, zážitky atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Tentokrát je to pohled na jeden "nakupovací den...
JEDEN DEN SENIORKY (4) (Dopis kamarádce)
Ahojky, Žožko,
vůbec jsem si nedovedla představit, jak to bude probíhat, když si vyjedou čtyři ženský na nákup. Včera se to stalo.
Když mi večer Veronika nabízela, že jede ráno do Kauflandu a že můžu jet s ní, pokud se nebudu bát – má řidičák max. týden či dva – tak jsem nakonec přiznala, že to ještě nespěchá, a že do pátku, kdy mě mladí berou s sebou na večerní nákup, hlady neumřu.
Ovšem ráno, na zdravotní procházce s Windouskou, když jsem ty tři ženský viděla, jak se chystají odfrčet tím malým červeným, měla jsem napilno, aby mi neujely. Jo, Ty nevíš jaké čtyři? Veronika usadila za svoje řidičské sedadlo Pavlínku pořádně a podle předpisu zakotvenou na sedačce, vedle ní ve funkci hlídače sedla její starší sestřička Denisa a já se usadila ve předu coby pravá ruka řidičky.
Pak se muselo vycouvat, aby se vozítko dostalo do správné pozice ke zdolání docela prudkého sjezdu k bráně. Mezitím při couvání staré vozítko třikrát „zdechlo“, než se rozhodlo - tak že jo, když to musí být, tak pojedu. A namířilo si to ranním městem ke Kauflandu na Vršavě.
Parkoviště, které jindy bývá v tuto dobu poloprázdné, překypovalo jako těsto na vdolky, ale volné místo se nám podařilo uzmout po právě odjíždějícím rozhodně větším autu, než bylo to naše.
Stejně plno bylo i uvnitř, když jsem zjistila, že postrádám nepostradatelný mobil, takže bude docela sranda, jestli se tři a jedna od sebe s vozejky oddělíme. Ještě než se to stalo, jsem zjistila, že ne jen mobil, ale taky pečlivě týden sepisovaný seznam jsem v tom spěchu zapomněla v kuchyni na stole. V ten moment jsem měla hlavu absolutně prázdnou. Asi jsem vypadala dost vyděšeně, protože se zalekla i Veronika a „co je“ a otázka, kde ten seznam leží a jestli se k němu Filip dostane, mne zase vzpamatovala natolik, že jsem byla schopná odpovědi. Ještě že ta dnešní generace třicátníků je se svými chytrými telefony už doslova srostlá.
Pak to byla „brnkačka“ – Vera zavolala Fildovi, ten ofotil zapomenutý seznam, odeslal jej Verunce a pak jsme se od sebe už nehnuly až ke konci, kdy jsem se zdržela hledáním sádla na škvaření a holky se mi ztratily z obzoru.
Vydala jsem se tedy pomalu k pokladnám pečlivě hledajíc v mase všelijak se prodírajících lidí červenorezatou hlavičku Denisky. U pokladen jsem takovou barvu neviděla. A tak jsem se pomalu prodírala zpátky a dělala jsem, že nevidím žádné nevraživé pohledy všech spěchajících opačným směrem. To si nedovedeš představit, jak se mi ulevilo, když jsem v davu před sebou uslyšela blížící se spokojené Pavlínčino dédédédédédé….
Ještě Ti pro ilustraci přidávám pohled na nákup, který se nám jen tak tak do zadního prostoru vešel.
Naše první společná holčičí jízda dopadla nadmíru dobře a než se zpojízdní fordík, budeme si ji asi častěji opakovat.
Tož tak – „…maj sa dobre, srdiečko“ a brzo se ozvi.
Tvoje @}à--- MaW
Text: Marie Zieglerová
Foto: Veronika Sklenaříková