Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Liliana,
zítra Dorota.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vzpomínání (2)

Když člověka začne bolet duše, uchýlí se ke vzpomínkám, které sahají do hlubin minulého času. Dnes už začíná padesátý rok od té osudové náhody, kdy jsme se potkali, a začíná šestnáctý ode dne, kdy si pro milovaného člověka potřetí přišla a konečně si ho odvedla Pepinka s kosou (jak jí něžně říkal), když se mu předtím – byť ve sloji zavalenému a všudemožně pochroumanému - podařilo díky spolupracovníkům dvakrát její kosu zlomit a uniknout. Prožili jsme spolu třicet a čtyři roky a prošli jsme všemi zkouškami a nástrahami Života s čistým štítem.

Ano - Když člověka bolí duše, tak usedne a píše... První Vzpomínání, které zde vyšlo 26. září 2017,  byl poslední dopis, jímž končilo naše tříleté odloučení.

Dnešní Vzpomínání  je první, kterým začalo (pro zvětšení klikni do obrázku).

9. září 1969

Ahoj drahoušku,

Ty jistě teď již spíš v té nepohodlné nemocniční posteli, je pozdě a já jsem se před chvílí vrátila z divadla. Chtěla bych Tě mít tady, abych se s Tebou mohla podělit o ten úžasný zážitek, který mi dnešní večer dal.
Ira a její přítel Jan, kteří k nám občas chodí na televizi a večerní posezení, mne pozvali na jediné vystoupení světoznámého mima Marcela Marceau v našem okresním městě.

Snad ani tanec nemůže tak dokonale vyjádřit myšlenku a ukázat krásu a dokonalost lidského těla v pohybu. Jen občas byla Marceautova pantomima doprovázena hudbou. A hudba sama pomáhala utvářet pohyb.

Za absolutního ticha na mne snad nejvíce zapůsobila KLEC.  Kolik beznaděje dovedou vyjádřit ruce tápající po stěnách pomyslné klece, jaká úzkost zachvátí člověka, když pozná, že není úniku, kolik naděje umí vyjádřit pohybem rukou i hlava, když se mu podaří prolomit klec a uniknout na svobodu. A jak je hrozné, když zjistí, že místo slunce a krásy ho obklopuje zase klec. Znovu se snaží uniknout, klec se však stává menší a těsnější, člověk dává všechnu svoji sílu a naději do pokusu o únik a ve chvíli, kdy se prolomí z klece, umírá vyčerpáním.

Překrásné bylo STVOŘENÍ  SVĚTA a RUCE. Představ si ruku, která se rodí, rozvíjí se jako květ, tápe kolem sebe v prázdnu a hledá, čeho se zachytit. A druhá ruka též, jen v jiných polohách – a obě bloudí. Pak se přiblíží ve svém hledání a náhle jsou z nich nepřátelé. Číhají na sebe, obchází se a první dotyk je na dlouho odežene zpět do jejich ústraní. Znovu se opatrně přibližují, zkoumají se, až nakonec splynou v gestu díkůvzdání a do široka rozevřeny, jedna těsně vedle druhé, se tyčí nad jeho hlavou.

 
 
Při KONTRASTECH  jsem neměla daleko k pláči. Ty byly doprovázeny hudbou, zvuky všedního dne, cinkáním tramvají, houkáním lodních sirén, hukotem vlaku na kolejích, rachotem bubnů na přehlídkách, veselým vřískáním pouťových atrakcí, hřměním děl a tanků a střelbou z pušek a kulometů. Viděla jsem prodavače dětských klobouků, námořníka tančícího pomalé tango v přístavní krčmě, opilce vrávorajícího ulicí, hbitou písařku v kanceláři, matku s dětmi na pouti, milence loučící se na nádraží, vojáka v poli a jeho zmrtvýchvstání a znovu nové a nové obrazy života a umírání. Bylo to krásné a hrozné současně.

Strašně moc bych Tě chtěla teď mít vedle sebe.
Marie

Text a koláž: Marie Zieglerová
***
Pro koláž „Vzpomínání“ použita fota Květy Roznětínské
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 11.02.2019  10:04
 Datum
Jméno
Téma
 11.02.  10:04 Mara
 07.02.  17:59 Vesuvjana díky
 07.02.  12:52 Marta
 07.02.  09:21 Von
 07.02.  08:09 Lenka
 07.02.  07:30 Květa