Když člověka začne bolet duše, uchýlí se ke vzpomínkám, které sahají do hlubin minulého času. Dnes už začíná padesátý rok od té osudové náhody, kdy jsme se potkali, a začíná šestnáctý ode dne, kdy si pro milovaného člověka potřetí přišla a konečně si ho odvedla Pepinka s kosou (jak jí něžně říkal), když se mu předtím – byť ve sloji zavalenému a všudemožně pochroumanému - podařilo díky spolupracovníkům dvakrát její kosu zlomit a uniknout. Prožili jsme spolu třicet a čtyři roky a prošli jsme všemi zkouškami a nástrahami Života s čistým štítem.
Ano - Když člověka bolí duše, tak usedne a píše... První Vzpomínání, které zde vyšlo 26. září 2017, byl poslední dopis, jímž končilo naše tříleté odloučení.
Dnešní Vzpomínání je první, kterým začalo (pro zvětšení klikni do obrázku).
9. září 1969
Ahoj drahoušku,
Ty jistě teď již spíš v té nepohodlné nemocniční posteli, je pozdě a já jsem se před chvílí vrátila z divadla. Chtěla bych Tě mít tady, abych se s Tebou mohla podělit o ten úžasný zážitek, který mi dnešní večer dal.
Ira a její přítel Jan, kteří k nám občas chodí na televizi a večerní posezení, mne pozvali na jediné vystoupení světoznámého mima Marcela Marceau v našem okresním městě.
Snad ani tanec nemůže tak dokonale vyjádřit myšlenku a ukázat krásu a dokonalost lidského těla v pohybu. Jen občas byla Marceautova pantomima doprovázena hudbou. A hudba sama pomáhala utvářet pohyb.
Za absolutního ticha na mne snad nejvíce zapůsobila KLEC. Kolik beznaděje dovedou vyjádřit ruce tápající po stěnách pomyslné klece, jaká úzkost zachvátí člověka, když pozná, že není úniku, kolik naděje umí vyjádřit pohybem rukou i hlava, když se mu podaří prolomit klec a uniknout na svobodu. A jak je hrozné, když zjistí, že místo slunce a krásy ho obklopuje zase klec. Znovu se snaží uniknout, klec se však stává menší a těsnější, člověk dává všechnu svoji sílu a naději do pokusu o únik a ve chvíli, kdy se prolomí z klece, umírá vyčerpáním.
Překrásné bylo STVOŘENÍ SVĚTA a RUCE. Představ si ruku, která se rodí, rozvíjí se jako květ, tápe kolem sebe v prázdnu a hledá, čeho se zachytit. A druhá ruka též, jen v jiných polohách – a obě bloudí. Pak se přiblíží ve svém hledání a náhle jsou z nich nepřátelé. Číhají na sebe, obchází se a první dotyk je na dlouho odežene zpět do jejich ústraní. Znovu se opatrně přibližují, zkoumají se, až nakonec splynou v gestu díkůvzdání a do široka rozevřeny, jedna těsně vedle druhé, se tyčí nad jeho hlavou.
Při KONTRASTECH jsem neměla daleko k pláči. Ty byly doprovázeny hudbou, zvuky všedního dne, cinkáním tramvají, houkáním lodních sirén, hukotem vlaku na kolejích, rachotem bubnů na přehlídkách, veselým vřískáním pouťových atrakcí, hřměním děl a tanků a střelbou z pušek a kulometů. Viděla jsem prodavače dětských klobouků, námořníka tančícího pomalé tango v přístavní krčmě, opilce vrávorajícího ulicí, hbitou písařku v kanceláři, matku s dětmi na pouti, milence loučící se na nádraží, vojáka v poli a jeho zmrtvýchvstání a znovu nové a nové obrazy života a umírání. Bylo to krásné a hrozné současně.