Život v emigraci - XIV.
Přes určitou nepřízeň osudu, jakož i nedostatek času, jsme se dál věnovali práci pro časopis Okno, a další „podvratné emigrantské činnosti“. Brzy jsme za to měli být po zásluze odměněni. Nějak jsme totiž pozapomněli, že pařáty bolševického režimu mohou stále zasáhnout kamkoliv ve světě a také to s úspěchem dělají. Mysleli jsme si naivně, že jsme v bezpečí, a především absolutně nedůležití a proto se na nás nebudou soudruzi nijak sápat.Ale napřed raději vám napíšu, jak jsme poprvé jeli do Francie na Riviéru, ještě tehdy, když to tam bylo nostalgicky krásné a mnohé připomínalo minulé časy, tak jak mi je líčily moje četné pratetičky, učitelky, které před první i druhou světovou válkou o prázdninách pravidelně jezdily k moři, buď do Francie nebo do Itálie.
Jeli jsme naším červeným autíčkem přes Alpy, divokou cestou jménem Route Napoleon, ve stopách slavného Korsičana, který svého času důkladně zamíchal celým světem.Tou cestou, nesoucí jeho jméno jel kdysi také on, ale v opačném směru, po tom, co začátkem roku 1815 po deseti měsících vyhnanství na ostrově Elba uprchl, aby přistál ve Francii, v Juan les Pins. Nedovedli jsme si představit, co se mu tehdy honilo hlavou, zdali dokázal stejně jako my vnímat tu divokou krásu okolo. Dojel tehdy, podporován většinou 
prostých lidí, ale především armádou, slavně až do Paříže, aby těch známých sto dnů vládl Francii. Posledních sto dnů ve svém životě, kdy byl ještě na výsluní, až do definitivní porážky u Waterloo, v červnu 1815.
Juan les Pins bylo tehdy, na začátku sedmdesátých let, krásně klidné místo, kde jsme čistě náhodou našli zajímavou a levnou možnost pobytu v prázdninovém středisku, které tam už dlouhá léta měly pro zaměstnance, jejich příbuzné a přátele Nederlandse spoorwegen, čili Holandské státní dráhy. Byl to vlastně velký, stinný, ve slunci intensivně vonící borovicový háj, na mírném svahu, kde byly rozmístěny jednoduché dřevěné chatičky. Mezi stromy stály ještě asi čtyři zděné budovy se sprchami a toaletami a hned nahoře u vchodu přijímací kancelář, restaurace a sál pro případ nepříznivého počasí. 
Většinou se ale jedlo, tedy snídalo a večeřelo venku pod stromy, kde na nás kapala voňavá smůla z borovic.
K našemu údivu a nelibosti bylo jídlo přizpůsobeno holandské chuti. Cožpak u snídaně, to vůbec moc nevadilo, až na ten vatovitý chleba, který snad dováželi letecky. Sýr a šunka, máslo, vajíčka, jakož i různé jamy byly bez vady. Ale ty večeře! Strašně jednotvárné, s proslulou francouzskou kuchyní neměly vůbec nic společného. Když jsme jednou na toto téma oslovili kuchaře, málem se nám rozplakal na hrudi. „Já bych tak rád vařil něco jiného, ale oni by to nejedli, už jsem to zkoušel.“ Takže, jak vidíte, všude po světě jsou roztroušeni „oni“, jsou to ti, kteří vždycky všechno zavinili a jistě ještě zaviní. V chatkách byly malé pokojíčky s palandami, umyvadlo s tekoucí vodou, stůl a židle. Před chatičkami dřevěná terasa 
s lehátky. Náš přítel, také v Holandsku žijící Čech, který tam byl s celou rodinou, označil nám poskytnuté deky na palandách za „second hand z Mauthausenu.“ Mohl si to dovolit, něco o tom ví, jako chlapec přežil čtyři roky v Osvětimi.
Ale v chatkách jsme opravdu jen spali, nebo seděli večer na lehátkách pod borovicemi, pili víno, a někdy si i grilovali nějakou maličkost na přivezeném grilu. To se smělo, všude byly hasicí přístroje.
Ale celé dny jsme byli buď u moře a nebo jsme jezdili po okolí. Byla to krása. Nádherně teplé moře, sladký příjemné klima. Dolce far niente. Nic jsme nemuseli, bylo nám krásně, únava z nás spadla. Dole na pobřeží jsme objevili rodinnou plovárničku, kde za malý poplatek bylo tehdy možno pobývat celý den. Pronajali jsme si tam na celou dobu pobytu dvě lehátka a čisťoučké, korkem plněné matrace pod slunečníkem s malým stolečkem. Stačilo jen zvednout ruku a okamžitě přispěchal krásný chlapec, který vypadal jako eféb, a s lehkou úklonou zamumlal „Madame, Monsieur?“ Tiše očekával, co si objednáme. Měli skvělou francouzskou kávu v zelených hrníčkách různých velikostí, zmrzlinu, ovoce, osvěžující nápoje nealkoholické i alkoholické a jednoduchá jídla, na která jsme většinou chodili na terasu dřevěné restaurace, která celé pláži kralovala. Obvykle jsme si dávali „pana Baňatu“, jak jsme pokřtili pain bagnat, velký kus francouzské veky obložený sýrem, šunkou, rajčaty, krevetami, salátovými listy a tak podobně. Vidíte ho na obrázku. K tomu skleničku vína. Občas jsme hýřili a dali si i grilovanou rybu, nebo jinou mořskou potvoru. To, že si ve světě všichni lidé 
necpou do hlavy dvakrát denně teplé jídlo, polévku, knedlíky s omáčkou a ještě navrch moučník jsme už dávno akceptovali a nijak nám to také nechybělo.
Ale neleželi jsme jen u moře, jezdili jsme po celém pobřeží, byli jsme na všech těch místech, o kterých jsme dlouhá léta jen snili, která jsme znali jen z literatury a nebo z obrazů a fotografií. Například jsme navštívili městečko Cagnes, kde dožil roku 1919 svůj život Pierre Auguste Renoir, těžce sužován dnou. Byli jsme tam, v jeho domě se zahradou, kde maloval své poslední obrazy štětcem, připoutaným ke zcela ochrnuté ruce. Bylo tam krásně a v tichu zahrady, zalité sluncem ještě poletovaly, proměněny v motýly, všechny barvy z palety tohoto velkého malíře, milovníka ženské krásy, která měla tehdy jiné ideály. Jen se podívejte, jakou lepou děvu namaloval. Dnešní ideální ženy, nervózní až k hysterii, většinou kost a kůže, neustále pronásledované všemožnými dietami, by mistra Renoira asi k ničemu neinspirovaly. Připadalo mi tehdy, že to bylo pro něj jistě příjemné, dožít svůj život tam, na Azurovém pobřeží, uprostřed vůní, ve slunečním svitu a teple. Ale stáří muselo být pro malíře smutné i tam. Krása mu unikala, mizela z očí, už jí nemohl zachytit.
Byli jsme v Monaku, v Monte Carlu, kde jsme se dostali i do herny, dopoledne tam směli turisté, aby za vstupné okusili velkého světa. Hned u dveří, ještě před pokladnou, byl tak zvaný „jednoruký bandita“, hrací automat. Vhodila jsem tam frank a hle, vypadlo z něj právě tolik frantíků, abychom jimi zaplatili vstupné. Tím skončily naše hráčské aktivity. Prohlédli jsme si procovské sály s hracími stoly a 
nechali si vyprávět příběhy ztroskotanců, kteří tam prohráli všechno co měli a za kasinem se pak zastřelili, aby to bylo tak, jak to známe z literatury.
Jen vzpomeňte na Dostojevského a jeho povídku Hráč. V repertoáru průvodce též nechyběly příběhy těch, kteří ruletou nesmírně zbohatli. Což byl tedy, podle mého názoru, především monacký kníže. Šli jsme raději zase ven, na vzduch.
Neuvěřitelně krásná byla v Monaku především botanická zahrada, plná pestrých vonících květů a různých druhů exotických kaktusů. Také Oceánografické museum, vlastně je to obrovité akvárium s mořskými rybami, korály a vším příslušenstvím, nás ohromilo. Viděli jsme něco takového poprvé. Prošli jsme ještě ulicemi Monte Carla a podívali se, kde to vlastně ti blázni z Formule 1 takovou rychlostí jezdí a divili se, že je to vůbec možné.
Byli jsme nakonec rádi, že nejsme tamní boháči a nemusíme tedy nechat hlídat své domy, své majetky, šperky a všechno to bohatství, co jsme tam viděli, osobními strážci. Monako bylo tehdy poloviční, než je dnes, teď už bych tam nejela ani za nic. Projeli jsme celou Riviéru, byli v Nice a obdivovali promenádu i proslulý hotel Negresco v Cannes, zamilovali si starobylé Antibes s Musée Picasso ve starém zámku a krásným trhem na cibuli a česnek.Také jsme nevynechali místo, kde s oblibou pobývala Brigitte Bardot, Saint Tropez. Je tam velmi pěkné museum, Musée de l Annonciade, se spoustou postimpressionistů a pointilistů, které jsem pochopitelně musela vidět také. Deformation professionel se tomu říká, myslím .
Vzpomínali jsme tam ale opravdu na všechno, co jsme o tom kousku země věděli, například na Luise de Funes a jeho četníky ze Saint Tropez.
Podařilo se mi tam také tenkrát, v tom samém Saint Tropez, dostat se do lehce povzneseného stavu jedním jediným pastisem. Jistě to znáte, anýzovka, do které se přilije ledová voda a přidá led. Zapomněla jsem se totiž nasnídat. Prý jsem 
následkem toho neobyčejně plynnou francouzštinou velmi podrobně a dlouze informovala turisty, kteří se mne na něco ptali. Od Jugoslávie až po Francii a dále do Španělska mne totiž vždycky turisté měli za domácí osobu. Totéž na Krétě, na Korsice, prostě skoro všade. V Americe pochopitelně, a to dokonce i na několika místech v Americe jižní. I v Praze to ještě teď někdy funguje. Například: turisté, kteří s námi jedou ve voze elektrické dráhy se pečlivě rozhlédnou a pak se potácivě vydají ke mně, aby se mne dotázali na to, či ono. Jenže, pozor, v Praze nikdy ne česky. Takže tady asi kupodivu nebudu za domorodku. Manžel říká, že mám asi nějaký „informační obličej.“
Byla to opravdu neobyčejná dovolená a „zavinila“, že jsme do Francie ještě dlouhá léta jezdili. Do hor i k moři. Později dokonce na naturistické pláže a do uzavřených parků pro naturisty, kde byl nádherný klid. Z těch let nemáme skoro žádné fotografie, snad jen krajiny a moře. Ve Francii se dá stále něco krásného objevovat, prakticky by tam mohl člověk jezdit na dovolenou celý život. Holanďané někdy jedovatě říkají, že Francie je překrásná, jen kdyby tam nebydleli ti Francouzi.
Po návratu domů jsme zvládali hory zameškané práce, manžel k tomu ještě dělal návrh na znak československého exilového skautingu a podobně. Vidíte ten znak v levém rohu obrázku se skautíkem.
Proč vůbec vznikl exilový skauting? Je pravda, že české děti se mohly přidat ke skautíkům místním, ale to by byla velká škoda. Nehledě na to, že místní variace skautingu je trochu jiná než ta, na jakou s dojetím vzpomínali naši bývalí čeští skauti. Krásné tábory ve stanech na podsadách u řeky či jezera, to tu většinou neznají.
Hlavní důvod byl ale úplně jiný.V českém a slovenském skautu totiž děti mluvily rodným jazykem, takže se ho učily a vůbec jaksi mimochodem svoji mateřštinu udržovaly. Později na táborech, pro ně pořádaných na různých místech v Evropě, 
byla také podmínka, aby se dítě aspoň trochu domluvilo česky či slovensky. První tábor nazvaný Severka byl roku 1975 v Německu u Ruthenu, kde se sešly děti z celé západní Evropy, i ty, které ještě ve své zemi oddíly exilového skautingu neměly. Další tábor byl rok nato v Rakousku u Ybbsu a dostal jméno Komárov. Pak byly tábory ještě ve Francii a u St. Gallenu ve Švýcarsku a v Schonau v Bavorsku a v Lucembursku. Věnovalo se tomu mnoho obětavých lidí, střídali se většinou rodiče dětí, které v exilových oddílech byly.
Poznaly se tak české a slovenské děti z celé západní Evropy a navázaly velmi pevná dlouholetá přátelství. Na krásné tábory vzpomínají dodnes. Náš, bohužel již dlouho mrtvý přítel Dr. Jelínek, který měl ve skautu dvě dcerky, vymyslel systém, jak děti učit česky dál, celý rok i po táboře a rozesílal magnetofonové pásky s pořady, které pečlivě sám vyráběl, s písničkami a ukázkami z knih, kde nenápadně učil i českou gramatiku. Děti si četly a zpívaly písničky, dělaly úkoly, které jim dával a kasety posílaly dál, takže se okruhem se zase vrátily k výrobci, který na ně nahrál další, nový pořad. Exilový skauting vlastně skončil až tehdy, když se děti rozprchly po světě na studie, prostě dospěly a dorost už nebyl, či možná byl, ale už zcela asimilovaný v té které zemi.
Příště budu trochu psát o tom, co způsobili špioni vyslaní do zahraničí z Československa, jaké podnikali hezké akce a co vůbec provedli nám. Takže ti čtenáři, kteří jsou apolitičtí, jak jich několik o sobě prohlásilo, si mohou dát pausu.
Věra Pokorná
