Jak vdova Šmejkalová dělala striptýz pro Pána Boha V čem spočívá magická atmosféra Žižkova?
To kdybych věděl... (odmlčel se) Najdete tam třeba bezdomovce, romskou komunitu a navíc jsou tam ještě pořád rázovití starousedlíci. Je to prostě nejlepší místo k životu. I když se hodně mění.
Jan Saudek, fotograf
* * *
Jeden ze starých činžovních domů z příkrých ulic Žižkova měl úplně rovnou střechu. V jeho širokém okolí se žádná taková nenašla.
Devadesátiletá babča Pažoutová byla nejstarší nájemníci tohoto domu a opravdu si hodně pamatovala. Ráda vzpomínala, jak si za války majitel domu nanosil na střechu zem, udělal si na ní záhony a na nich pěstoval rajčata, mrkev, ředkvičky, kedlubny a jinou zeleninu, které bylo v tom čase nedostatek. Poloha jeho zahrádky měla jednu velkou přednost – svítilo na ni po celý den sluníčko. Největší raritou tohoto pana domácího bylo, že měl ve sklepě v jedné kóji také svoje prase. Jak bylo prase poraženo se vnuk Antonín nikdy od babči nedověděl. Tohle si už bohužel nepamatovala.
O mnoho a mnoho let později sloužila střecha i k jiným účelům, o dnech svátečních se pilně na ní opaloval Antonín a nebyl sám. O tom ale nic nevěděl. Na střechu ve dnech pracovních, kdy byli všichni v práci, chodila se také opalovat i vdova rodokmenem čistá to Žižkovanda Anežka Šmejkalová z přízemí. Aby byla celá opálená i na místech nejintimnějších, tak se opalovala úplně nahá, což zase bylo něco pro chlípníka Edmunda Vaňouse, který ji náhodou jednou nechtěně na střeše objevil, když chtěl seřídit televizní anténu. Bylo to jeho velké tajemství a těšil se z něho dosti dlouho. Vždyť měl dlouhou chvíli, byl už taky v důchodu jako ona.
V čase, kdy jeho žena byla na svých pravidelných průzkumných obchůzkách po okolních domech za novými drby v ulici, tak její drahoušek Edmund dělal zase průzkum na střeše šmírováním vdovy Anežky, která na svůj věk byla stále ještě pohledná ženská, rozhodně více než jeho stokilová žena Božena. Vydržel tam za komínem ležet na břiše hodně dlouho a těšit se aspoň pohledem na nahatou vdovu, která se na dece vyvalovala a obracela se jak kuře na rožni. Sice to nebylo ono, jako když v noci sledoval z okna naproti v baráku mladé manžele Pšeničkovy, kteří byli po celý čas v akci, čili v pohybu.
Jednou už to nebylo jenom tajemství Edmunda. Podělil se o ně se svým mladým sousedem Pažoutem. Antonín ale jeho pozvánku na střechu odmítnul, neměl zájem – měl přeci doma mladou pěknou ženu Elišku a co by měl koukat po nějaký starý bábě, i když byla mimořádně zachovalá.
Jelikož na střechu nebylo z vedlejších domů vidět, musel to být někdo z vrchu Žižkaberg, kdo to na Anežku prozradil. Jen odtamtud bylo možné vdovu Šmejkalovou, a to ještě jen za pomoci dalekohledu, uvidět. Kdo ví, kdo mohl tuhle zprávu rozšířit, nakonec to mohl být i sám Jan Žižka z Trocnova, ten měl ze svého koně nevídaný výhled na všechny střechy Žižkova.
A jak se říká, nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně, se mu jednoho dne jeho badatelská činnost na střeše nevyplatila a tím i skončila. Ten den byl pařák neobvyklý a plešatý Edmund zase vyrazil na střechu bádat vnady vdovy Šmejkalové. Zalehl za komín, položil se na břicho a oddával se při pohledu na nahou vdovu hříšným představám. Bylo tak dusno, že se začal potit ještě více než kdy jindy, pálivý pot mu stékal do čí, slunce pražilo jak zběsilé - stáhl si nervózně z hlavy kapesník a utřel si jím pot na obličeji. Na holou hlavu si ho z rozrušení už zapomněl nandat. Jak slunce pálí, to vůbec nevnímal, a milý Edmund, když se vracel ze své výpravy domů, si ani neuvědomil, že dostal na svou plešku slušný úžeh. Už za pár hodin zjistil s hrůzou, jak má hlavu sluncem spálenou a červenou jak ředkvičku. Za chvíli se měla vrátit domů jeho stará a drahá polovička, co tomu boha jeho řekne, vždyť měl být celý den doma, tak mu to nařídila, a nikde se v těch vedrech neměl courat. Rychle si natřel hlavu octem a potom dětským olejíčkem pro miminka na prdelku, což způsobilo, že se blyštil a svítil ještě více, než kdyby se nemazal a smrděl jako kyselá okurka.
Boženka, když pozdě odpoledne dorazila domů, se zprvu vylekala, co se to s jejím mužem stalo, nebyla ale zase tak hloupá, aby nevytušila, co asi je toho příčinou, že se takhle, ač byl doma, spálil. Našla totiž jeho kapesník s uzlíčkama na půdě pod schody vedoucími rovnou na střechu. Bylo to už v čase, kdy celá ulice věděla, co ta hanbatá a nestydatá ženská na střeše dělá - jak tam bezostyšně vystavuje Pánu Bohu své hříšné tělo. Snad věděla i o tom, že ji chodí Vaňous šmírovat a dělalo jí to dobře.
Boženka byla ale velkorysá. Když viděla svého hekajícího muže, jak leží s horečkou v posteli s mokrým hadrem na palici, nic mu neřekla a předstírala, že mu věří, že se spálil na střeše, když seřizoval televizní anténu. Bylo jí ho líto, vařila mu různé bylinkové čaje, obskakovala ho a nosila jídlo i pivo až do postele. Teprve když se z toho dostal, pak to od ní vše schytal a tím mu také skončila jeho další badatelská činnost za komínem. Byl totiž nemilosrdně pod pantoflem a strach mu nedovolil svůdnou vdovu v letech dál na dálku obdivovat. Vše bylo pro něj v háji a v nenávratnu.