Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zora,
zítra Ingrid.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Nejkrásnější Vánoce? V polární záři!
 
„Kdo zažil Vánoce v Grónsku, nechce je trávit jinde. Odehrávají se uprostřed tři měsíce trvající mrazivé polární noci, kdy oblohu občas protnou tančící závoje polární záře,“ shodují se Alena a Jaroslav Klempířovi. Před jednadvaceti lety našli na největším ostrově světa svůj druhý domov.
 
Poznali nejen dobrodružství, dech beroucí krajinu a přírodu, pokorné, moudré a laskavé lidi, ale i pozoruhodné propojení se svou rodnou zemí, jež otisklo své stopy i na oslavách vánočních svátků.  
 
Grónský Jan Amos Komenský
Většinu jich Klempířovi v posledních dvou desetiletích prožívali buď v hlavním městě Nuuk, nebo 560 kilometrů severněji, ve čtyř a půl tisícovém Ilulissatu. “Dřív se jmenoval Jacobshavn, dánsky Jakubův přístav. Pojmenovaný byl po svém zakladateli Jakobu Severinovi, zakladateli velké spediční firmy, potomkovi českobratrských exulantů.
 
Když po bitvě na Bílé Hoře musely opustit vlast tisíce lidí českobratrského vyznání, poskytl. mnoha z nich azyl v saském Herrnhutu hrabě Zinzerdorf. Když byl jednou pozván dánským králem do Kodaně (Grónsko je dodnes součástí Dánského království), setkal se tam s Eskymáky. Napadlo ho, že by k nim mohl vyslat jako misionáře Moravské bratry. “Ti se tam roku 1733 po strastiplné cestě vylodili s pytlem ječmene, aby ho zaseli a s pomocí boží sklidili. Jenže na věčně zmrzlé půdě si z těch zrn mohli upéct akorát placky. Bez pomoci Eskymáků by zahynuli,” připomíná Alena Klempířová, která ve spolupráci s místními badateli zpracovala historii misií Jednoty bratrské v Grónsku. “Oni je zase naučili mnoha řemeslným dovednostem, hlavně stavařským.”
 
Hlavní přínos misionářů však byl duchovní a kulturní: položili zde základy křesťanství a písemnosti. V roce 1736 vybudovali přistěhovalci modlitebnu Nová Morava, která stojí dodnes. Po válce se v ní byla založena první grónská univerzita, nyní slouží jako sídlo ombudsmana.
 
Dodnes je uctívanou osobností Samuel Kleinschmidt, misionář Moravských bratří v druhé generaci, přezdívaný grónský Jan Amos Komenský. Sestavil stále platný grónský slovník a gramatiku, do místního jazyka přeložil rovněž Starý i Nový zákon.
 
“Ve zdejších kostelech zní chorály moravských bratří a na Štědrý den se v nich hraje Kleinschmidtův chorál Vánoční hvězda vyšla, původně chorál Jednoty bratrské ” líčí Jaroslav Klempíř, dříve profesionální flétnista a dirigent. “Kleinschmidt tam přivezl housle, malé varhany, a hlavně žesťové nástroje. Gróňané si je i přes tuhý mráz, kdy přimrzají nátrubky ke rtům, oblíbili. Jsou nesmírně muzikální, v každé osadě s pár desítkami obyvatel mají malý kostelní sbor.”
 
Česká a moravská stopa je patrná i na vánočních stromcích, které vedle grónských a dánských vlaječek krášlí perličkové ozdoby z Poniklé na Semilsku. “V Grónsku stromy nerostou, dlouho je nahrazovaly umělé, v poslední době se dovážejí z Dánska,” vysvětlují Klempířovi.
 
Ajunnginniarna! Dobrou chuť!
Vánoční idylu za polárním kruhem jim nekazí ani fakt, že teplota nestoupne nad minus 30. “Před devíti lety se v Ilulissatu držel po tři týdny mráz na minus 42,” vzpomíná Jaroslav Klempíř a dodává, že ani tak nebojují s chladem, ale s tím, co dělá chlad s technikou: “Zamrzají fotoaparát a kamera, takže je musím zahřívat v bundě, aby se nerozhodily čipy. Každá fotka ze zimy má cenu zlata.”
 
Přípravy na vánoční svátky neustávají ani v tak krutých mrazech. “Obchody jsou otevřené, peče se chleba, dají se koupit všechny druhy potravin včetně ovoce i zeleniny. Jen se pak doma nedávají do ledničky jako u nás, ale do teplotních boxů, říkáme jim tepličky,” vysvětluje paní Alena, která se už nemůže dočkat, až se zase setkají s grónskými přáteli, popřejí si Juullimi! (Hezké Vánoce), vymění si drobné dárky, nejčastěji ručně vyrobené, zajdou společně do kostela a pak zasednou k bohatě prostřenému stolu.
 
Kapra na něm nenajdete, štědrovečerní večeři kralují alky (rackovití mořští ptáci), husy nebo kachny, k nim se podává červenolistá lebeda, která na talíři vypadá jako červené zelí. Sladkou tečkou je dánský rýžový pudink s mandlemi, politý višňovou šťávou s nasekanými mandlemi. “Kdo v něm najde celou mandli, má nárok na dárek – většinou amulet vyřezaný z kostí, protože látky ani papír tam neměli,” popisují Klempířovi.
 
25. prosince dopřejí Gróňané zažívacímu ústrojí do pozdního odpoledne odpočinek, aby se připravili na večerní hostinu. “Nastanou úplné orgie,” líčí s jiskrou v oku pan Jaroslav.
 
“Servírují se uzené ryby, steaky z pižmoně, což je zvíře z doby ledové připomínající bizona, polévka z ledního medvěda, velrybí maso s omáčkou a nesmí chybět vařený tuleň.” Paní Alena přiznává, že při jeho přípravě odebírá podkožní vrstvu tuku: “Nesmím to ale říkat, oni si ho hrozně cení.”
 
Podkožní tuk mořských savců je ostatně důvodem, že Gróňané přes absenci čerstvého ovoce a zeleniny nikdy netrpěli kurdějemi. Na rozdíl od polárních cestovatelů, kteří si pak povšimli, že často cucají podkožní tuk z narvala nebo velryby – má desetkrát víc vitamínu C než citron.
“Čerstvé ovoce a zelenina se tam také prodávají, ale jsou neskutečně drahé,” poznamenává Alena Klempířová. “V arktickém klimatu na ně ale nemáte takovou chuť jako tady. Eskymáci jedí čtyři tisíce let samé maso a mají jiný metabolismus. Takže čím víc tam proniká evropská strava, tím víc přibývá civilizačních chorob. Gróňané nikdy nejedli sladké, s příchodem cukru a sladkostí se množí onemocnění cukrovkou. V místní televizi stále běží osvětové pořady, varující před sladkým a nabádající, aby se lidé drželi tradiční přírodní stravy.”
 
Let se psím spřežením
Totéž platí pro alkohol, který Gróňané stejně jako Indiáni neumějí odbourávat. “Na Vánoce ani Nový rok se běžně nepodává. Hodně se to hlídá,” upozorňuje pan Jaroslav. “Od pátku poledne až do konce víkendu se nesmějí alkoholické nápoje vůbec prodávat. A s opilci se nemazlí: odvezou je na záchytku, kterou si zaplatí, a pak musejí v oranžové vestě mést ulice a veřejná prostranství. Znamená to velkou ostudu, protože v těch malých komunitách se všichni znají.”
 
Nový rok se uprostřed polární noci vítá sice bez alkoholu, ale hned dvakrát: v osm večer dánský, o půlnoci místní. “Oblohu ozáří bezpočet spousta ohňostrojů. Vypadá to, jako by už přivolávali světlo,” míní Klempířovi a hned připomínají pitoreskní Tři krále, kdy ulicemi chodí koledníci ve vlastnoručně vyrobených maskách, které musí vypadat co nejstrašidelněji.
Sami nikdy nezapomenou na novoroční projížďku psím spřežením, kterou od přátel dostali jako vánoční dárek. “Dost nás překvapilo, že se neodehrála na zamrzlé mořské hladině, jak si ji obvykle užívají turisté, ale v horském průsmyku. Eskymácký psovod skočil dozadu, psy přepřáhl na stranu, aby netáhli, ale brzdili. Letěli jsme asi třikrát vzduchem, psi vyli radostí, my v duchu strachem, ale nakonec jsme šťastně přistáli na zamrzlém jezeře. Díkybohu to tím skončilo, protože psovod prohlásil, že mu je zima. Bylo minus 40 a ještě foukalo. Psi se k nám choulili, asi jsme pak moc nevoněli, protože tím, jak žerou ryby, mají hodně výrazný odér. Tak zmrzlí jsme nikdy nebyli.”
 
Žádnou rýmu tam však nikdy nedostali. “Jednak se stravujeme jako Gróňané, takže nám není zima, jednak arktické podnebí působí ozdravně, protože je v ovzduší hodně kyslíku,” vysvětluje paní Alena. “Grónsko je příznivé i pro psychiku, protože tam ještě nedošlo zběsilé tempo, kterým žijeme v Evropě. I když v Nuuku jsou už chapadla globalizace patrná. Přesto tam nepotkáte lidi se sluchátky v uchu, nepřetržitě hledící do mobilu.“
 
I v moderní době jsou tak v Grónsku mnohem častěji příčinou úmrtí úrazy než civilizační choroby, sužující evropskou populaci. “Chůze po ledovce je opravdu nebezpečná, i když si obuv opatříte tuleními pásy nebo tzv. mačkami. Nejhorší je, když teplota stoupne k nule a začne pršet,” shrnují své zkušenosti manželé Klempířovi. “Nejsou řídké případy, kdy medvěd roztrhá člověka, hodně lidí zahyne na moři, kde lodě a rybářské čluny ohrožují ledové kry. Gróňané však umějí projevy přírody pokorně přijímat.”
 
Nakaženi polárním virem
“Na 56tisícovém ostrově známe hodně lidí. S mnohými jsme se sblížili, vyprávěli nám o svých předcích, mýtech a pověstech. Máme nekonečně studijního materiálu,” pochvalují si Klempířovi. Navázání tak úzkých osobních kontaktů by nebylo možné bez znalosti grónštiny. Jak se ji naučili?
 
“Když jsme se před 21 lety rozhodli žít v Grónsku, vybrali jsme si jako geograficky a etnograficky ideální místo pro náš výzkum Ilulissat, sousedící s nejproduktivnějším ledovcem na severní polokouli. Jednou jsme šli po hlavní třídě a prozpěvovali jsme si úvodní sbor z Verdiho Traviatty Jen výše, jen výše ty číše… Předběhl nás chlapík, na první pohled Evropan, a perfektní italštinou zazpíval druhou sloku. Ciao, bambini, pozdravil nás. Hned nás pozval k sobě na sklenku chianti do malé turistické kanceláře,” vypráví Jaroslav Klempíř. Tak jsme se poznali se Silveriem, absolventem milánské konzervatoře původem z Carrary. Nabídli mu angažmá v Nuuku a naprosto si to tam zamiloval. Už tam žije 35 let, oženil se s Eskymačkou Mariou. Ta nás se svou sestrou začala učit grónštinu, nepředstavitelně složitý jazyk, který se nedá k žádnému jinému přirovnat. Těžký je i na výslovnost.”
 
Arktická země manžele uchvátila hned na první setkání, kdy, jak se shodují, byli nakaženi „polárním virem“, který prý zasáhne 99 procent návštěvníků Grónska. „Laskavostí Gróňanů se vždycky nasytíme a tady z ní pak žijeme. Vždyť grónština až do 20. století neznala slovo válka,“ říká výmluvně paní Alena. „V tamních drsných podmínkách by nepřežili, kdyby se nemohli spolehnout na vzájemnou pomoc a nebyli ohleduplní k sobě i k fascinující přírodě, která je obklopuje a na které jsou zcela závislí. Hluboce to působí i na nás: Pohybujete-li se v té nádherné krajině, nalézáte inspiraci ke krásným věcem, a hlavně si uvědomíte, na jaké pozoruhodné planetě žijeme.”
 
Splněný klukovský sen
Jako kluk hltal Jaroslav Klempíř knížky o Nansenovi, Amundsenovi, Cookovi, Rasmussenovi a dalších polárních dobyvatelích a snil o vlastním poznávání arktických pustin. Zároveň tíhnul ke klasické hudbě, nejvíce mu učarovala flétna, kterou vystudoval a nastoupil jako flétnista do karlovarského symfonického orchestru. Táhlo ho to však do světa a tak v roce 1969 přijal nabídku do rakouského orchestru, se kterým sjezdil celý svět. „Vystupovali jsme i při operních recitálech José Carrerase, který mu nabídl, aby ho sólo doprovázel při jednom přídavku. Velmi dobře jsme si rozuměli,“ vzpomíná na slavného španělského tenoristu.
 
V roce 1972 se mu poprvé naskytla příležitost podívat se do Grónska. Dánsko-francouzská etnografická výprava totiž s sebou potřebovala nějakého hudebního znalce. „Nemuseli mě ani trochu přemlouvat,“ líčí Jaroslav. „Naštěstí jsem neměl díky zahraničnímu angažmá potíže s cestovním povolením. Dostat se do Grónska bylo i tak nepředstavitelně složité. Letecky se ještě nedalo, existovala jen lodní doprava. Byli jsme skoro tři měsíce na severu Grónska, doprovázeli nás tři Eskymáci se psím spřežením.“
 
Po 35 letech úspěšné hudební kariéry, kdy působil i jako hudební ředitel karlovarských symfoniků, se ji rozhodl ukončit a naplnit svůj klukovský sen. To už po jeho boku stála paní Alena, která se pro arktický svět nadchla hned při prvním pobytu: „Ohromily mě ledovce, plavba lodí mezi ledovými krami, nádherná úsporná krajina Dá se tam ale nádherně žít, protože lidem je vzdálená honba za penězi a majetkem,“ říká.   
 
Dana Braunová
 
Alena (73) a Jaroslav (79) Klempířovi patří k předním světovým znalcům Grónska, které zkoumají z hlediska historie, sociální geografie a klimatologie. Vydali řadu publikací, v lednu představí své poznatky na velké výstavě v Národním zemědělském muzeu v Praze.
 
Výstava Grónsko – země ledu, života a zemědělství, Národní zemědělské muzeum Praha
 
Termín konání: 11. 1. 2018 – 4. 4. 2018
 
Vydejte se zprostředkovaně přes zážitky Aleny a Jaroslava Klempířových na cestu za poznáním Grónska, země kouzelné přírody, života, historie, kultury, uměleckých projevů, zemědělství.
 
Doprovodné programy k výstavě

 


Komentáře
Poslední komentář: 25.12.2017  18:54
 Datum
Jméno
Téma
 25.12.  18:54 Mara
 25.12.  17:46 Katka
 25.12.  16:09 Vesuvjana díky
 25.12.  15:48 DušanH
 25.12.  11:56 oga janíčková
 25.12.  11:17 Von
 25.12.  09:03 ferbl