Albertula
Naše chaloupka byla vskutku velmi malá. Kuchyň na jedno točení, jizba pro dvě postele a otoman. Ani dvě skříně se tam nevešly, jedna musela být v síni. A ta síňka sotva na rozpažení, s dveřmi, které nikdy nešly zamknout, protože neměly klíč a ještě veranda. Příbytek pro pět dětí a dva dospělé. Pravda, všichni jsme se sešli málokdy, protože nejmladší bratr přišel na svět s odchodem staršího do Zlína, kde se stal „mladým mužem“. Opravdu málo prostoru, ale vždycky tam našel místo ještě někdo, kdo mezi nás nepatřil.. Tatínek míval ve zvyku vodit návštěvníky v sobotu. Nejen v létě, ale i v zimě s poznámkou, že lůžko si sebou nikdo nevezme, byť by byl sebebohatší. (Přívěsy ani karavany tenkrát ještě nebyly, stan měl málokdo a v zimě se postavit nedal. A hotelové ubytování bylo jenom na Ráztoce).
Nejmilejšími hosty byli maminčini příbuzní z Drahanské vysočiny. Nejbližší nám byla teta Mařa, mladší maminčina sestra. Nikdy se nevzdala svobody a její příjezd vždy rozvířil hladinu našeho poklidného života. Všude jí bylo plno. Na kamnech se musela nejdříve ohřát voda, protože teta musela ze sebe smýt hanáckou špínu horskou vodou, která je měkká tak, že přímo hladí, říkávala. Pro naše každodenní užívání však dobrá nebyla, její měkkost působila mnoha trojanovským ženám strumu.
Tetu Mařu jsme měli všichni moc rádi a s lítostí jsme jí mávali na rozloučenou. Zato odchodu Arbertuly jsme se nemohli dočkat. Usadila se u nás nebo u sousedů vždycky na několik dnů. A tak přečkávala zimu.
Bylo to velmi záhadná osoba. Tulačka věku neurčitého, spíše byla starší, anebo staře vypadala. Byla bez domova a nikdo nevěděl odkud přišla A kam šla? Od chalupy k chalupě. Vyspala se, najedla a po několika dnes šla dál. Nikdo jí útulek neodmítl, byť pasečané měli ubytování velmi skromné. Slámy bylo vždycky dost. Teď mi napadá, že byla z těch, kteří přišli na obec. Kdoví.
Její vzhled byl mohutný a dobře si vzpomínám, jak jsem sledovala její přípravu na spaní. Dnes bychom její oblečení nazvali „slupkovým“. Tolik „slupek“ by na sebe nikdo nenavlékl. Albertula nosila na sobě celý svůj šatník. K zapínání používala zásadně „sicherhaisky“. Při svlékání špendlíky pomalu rozpínala, obřadně odkládala jedno oblečení za druhým a nakonec se z ní vyklubala skoro drobná ženská v podvlékací sukni, která už dávno nebyla bílá a ve stejně barevné kordulce. Jak to bylo s mytím, to už si nepamatuju, ale vím, že maminka musela vždycky dlouho větrat, když nás Albertula opustila.
Čím více na Albertulu myslím, tím více se mi po těch dlouhých letech vybavuje. Nepředstavitelně tlustá, v kulaté tváři hnědé oči, plné rty, prošedivělé vlasy a na kabátě neurčité barvy od shora dolů samé sicherky. A na zádech ranec. Hostem byla všude nevítaným. Ale nikdy ji nikdo nevyhodil.
K Albertuli se řadilo mnoho dalších podobných návštěvníků a někdy u nás přespal i dráteník.