Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ingrid,
zítra Otýlie.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Paní Schmausová je skvělá vypravěčka, žije v domě, z něhož když se rozhlédnete do kraje, hned víte, proč ji to po životní etapě v daleké cizině táhlo zpátky domů. Při rozhovoru s ní jsem si znovu ověřila, že lidé, kteří by mohli být na své úspěchy pyšní, zůstávají většinou skromní a pokud mohou jakkoli pomoci druhým, udělají to… Taková je i pravnučka našeho slavného vědce, Františka Křižíka. Rozhovor vyšel v týdeníku Naše rodina (www.nase-rodina.cz)
 
 
Akademická malířka Helena Schmausová-Shoonerová:
Pradědeček Křižík mě houpával na kolenou…
 
„Život žijeme každý sám za sebe, ať už pocházíme z jakékoliv rodiny,“ říká „ale naší povinností je nedělat předkům ostudu.“  Sedíme v Bechyni na terase domu, je tu nádherný výhled na údolí Lužnice, na slavný obloukový most, bechyňský zámek i klášter. A má první otázka je jasná…
 
Jaká je historie této překrásné vily?
Můj dědeček Schmaus ji v roce 1923 koupil od bechyňského soudního rady, kterému tu zemřela žena, a chtěl se odstěhovat. Byla postavena v roce 1918 a i díky své poloze patří k nejkrásnějším v Bechyni. Dědeček byl diplomatem, ministerským radou ve Vídni a vilu koupil po svém návratu do Čech. Nechal ji rozšířit o knihovnu, dokoupil pozemky, s pomocí architekta Jana Kotěry byly vytvořeny visuté zahrady. Busta Františka Křižíka, která je podle pamětníků jeho nejzdařilejším portrétem, dala vile jméno – dodnes se jí říká Křižíkova vila. Vytvořila ji jeho dcera Růžena, vynikající sochařka, žačka profesora Drahoňovského. Pradědeček Křižík ve stáří pobýval střídavě zde, u dcery Anny, a ve stádleckém zámečku u svého syna Jana.
 
Neměli rodiče strach, že jim bude vila po Únoru zabavena a budou ji muset opustit?
Když v padesátých letech moje babička Anna zemřela, tatínek se obával, že o vilu přijdeme. Proto ji nabídl do pronájmu Svazu hudebních skladatelů, kteří ji využívali k rekreaci. My jsme potom obývali zahradní domek. Ale protože mezi hudebníky měl tatínek spoustu přátel a známých, bylo u nás pořád veselo. Do vily jsme se vrátili po pětatřiceti letech.
 
Kdy jste se sem poprvé dostala vy?
Rodiče mě sem vozívali odmalinka a trávila jsem tu i každé prázdniny. Na své dětství v Bechyni mám ty nejkrásnější vzpomínky.  Ve válce jsem tu dokonce začala chodit do první třídy, protože v Plzni, kde měl tatínek továrnu na výrobu pryskyřice na sudy v plzeňském pivovaru, bylo nebezpečno. Rodiče mě i mou sestru „uklidili“ sem. Tady jsem v patnácti letech začala chodit do keramické školy, ale protože jsem byla dcera fabrikanta, nebylo mi umožněno ji dokončit. Před prací ve výrobě mě zachránil pan ředitel Petrů, dědeček bývalého ministra Kalouska. Mohla jsem nastoupit do technické keramické školy v Karlových Varech. Odmaturovala jsem jen tak tak, a pokračovala ve studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
 
Měla jste s maturitou potíže?
Technické předměty mi nešly – nerozuměla jsem jim, nebavily mě, skoro jsem propadla. Tady jsem geny po pradědečkovi nezdědila. Ale možná, kdyby byl naživu, že by mi pomohl, mému tatínkovi fyziku vysvětlil prý dokonale. Vím z vyprávění, že byl velmi laskavý a hodný. Mám na něj jen mlhavé vzpomínky, nebyly mi ještě ani čtyři roky, když umřel. Na jedné z dochovaných fotografií mě chová v náruči.
 
Přijali vás na UMPRUM – bylo vaše výtvarné nadání zřetelné už v dětství?
Nijak zvlášť. Že bych někde zalezla a celý den si malovala, to vůbec. Bavila mě spousta věcí, ale ničemu jsem se nevěnovala do hloubky.  Angličtina, klavír, balet, tenis  - k tomu mě maminka vedla, ale byla to katastrofa. Jak mě někdo do něčeho nutil, ihned mě to přestalo bavit. Byla jsem od malička individualistka, chtěla jsem všechno dělat po svém. Hodně jsem četla, když jsem si ve dvanácti letech zlomila nohu, stihla jsem za dobu rekonvalescence přečíst sebrané spisy Jiráska, Zeyera a Dumase. Vzpomínám, že mým prvním „uměleckým počinem“ v dětství bylo několik pohádek, které jsem vymyslela. Ta úplně první se jmenovala Sysel šmelinář a vytiskli ji dokonce v Květech. Tu další mi ale vrátili, což můj dědeček okomentoval slovy: Holka, holka, z tebe bude druhá Božena Němcová, taky zemřeš hlady…
 
Měla jste nějaké vzory?
Do bechyňské vily přicházelo mnoho zajímavých lidí, známých mých rodičů, hlavně z uměleckého světa. Oba rodiče milovali hudbu, tatínek byl jedním ze zakladatelů Plzeňského smyčcového kvarteta, spolu s ním i Bedřich Macenauer, otec Emmy Srncové. Navštěvoval nás Viktor Stretti, jeden z největších českých grafiků a malířů, byl tu i Rafael Kubelík, Jaroslav Ježek, Jiří Voskovec a velmi často tatínkův nejlepší přítel Jan Werich. Jeho dcera Jana – o tři roky starší než já – se u nás po návratu z Ameriky zdokonalovala v češtině. Hrávala si se mnou a mými kamarády na zahradě, učila nás všelijaké lumpárny, a to se nám líbilo. Mým velkým kamarádem z dětství byl Karel Paar, dnes velkopřevor řádu maltézských rytířů a jeho sestřička Eleonora z bechyňského zámku. Z babiččina vyprávění vím, že se na počátku 20. století do naší širší rodiny přivdala i slavná wagnerovská operní diva Helena Wilbrunn-Schmaus, primadona vídeňské i berlínské opery.
 
Čemu jste se věnovala po dokončení studia?
Díky profesoru Nušlovi, který mě už během studia vozil s sebou na výtvarné rady do jabloneckých skláren, mě zlákaly šperky. Když jsem dokončila školu, začala jsem v Jablonci pracovat – navrhovala jsem náhrdelníky, bižuterii. Byla jsem tam dva roky a potom jsem zkusila šperky sama vyrábět. Celá rodina se divila, jak mě ty „korálky“ uživí. Maminka si přála, abych se co nejdřív vdala, nejraději za spořádaného katolíka, a měla spoustu dětí…tak to jsem jí nesplnila.
 
A pak už přišly první úspěchy…
Pro výstavu Expo 67 v Montrealu jsem vyrobila kolekci šperků, které vzbudily velkou pozornost. Získala jsem díky tomu stipendium na čtyřměsíční studijní pobyt v Paříži, a pak už následovaly výstavy ve Vídni, v Římě, ve Stockholmu. V Římě jsem se seznámila se svým budoucím manželem. Historik Vladimír Koudelka mě požádal, zda bych jeho příteli, který žil v Římě, nepomohla při jeho pracovní cestě do Čech. A tak jsem Huga poznala. Komunikovali jsme spolu italsky. Italština je krásný, libozvučný jazyk, naučila jsem se ji jako samouk.
 
Prozradíte nám něco o svém manželovi?
Můj muž byl vědec, Kanaďan s francouzskými kořeny. Zabýval se paleografií – zkoumal rukopisy 11. a 12. století, zejména díla Tomáše Akvinského. Spolu s našimi přáteli jsme se smáli, že tak dlouho zkoumal starožitnosti, až si jednu vzal. V době svatby mi bylo třicet let. Pracoval v Itálii, v Commisione leonina (česky Lví komise), která má název podle sv. Lva Velikého, papeže a učitele církve, který žil v 5.století. Je to skupina vědců, organizovaná dominikány, která připravuje k vydání spisy Tomáše Akvinského.  V  r. 1971 se vrátil zpět do Kanady a začal přenášet na montrealské univerzitě, kde byl jmenován titulárním profesorem.  Odjela jsem s ním. Brzy se nám narodila dcera Anna Karolina, od malička jí všichni říkáme Nanynka. Žije v Kanadě, umí bezvadně česky, je lékařkou. Já jsem se po manželově smrti v roce 1990 vrátila domů – do bechyňské vily. Měla jsem pocit, že tady v Čechách ještě budu užitečná. Nanynka sem odmalička pravidelně jezdí, má to tu ráda.
 
V Kanadě jste s tvorbou přestala?
Na práci se šperky jsem podmínky neměla, ale k umění jsem se brzy vrátila. Manžel mi koupil keramickou pec, začala jsem tvořit plastiky, fajáns- jemnou keramiku podobnou porcelánu. Malovala jsem do glazury i pod glazuru. Inspirací se pro mě stala příroda, hlavně zvířata a pak také indiáni. S jejich životem jsem se seznámila zblízka, když se má kamarádka z dětství za indiána provdala a pozvala mě k nim do rezervace. Oni věří v čistotu přírody, v převtělování lidské duše do zvířat. Koupila jsem si knížky, jejich pohádky a mýty mě velmi zaujaly, promítala jsem je do svých obrázků.
 
Z kterého svého díla máte největší radost?
Neberu se tak vážně, abych nad tím uvažovala, mám radost, když se lidem mé práce líbí, když je nějak osloví. Ale kdybych měla vybrat jednu věc… V Montrealu v Oratoriu sv. Josefa, což je po Bazilice sv. Petra ve Vatikánu druhá největší stavba tohoto typu na světě, mají můj velký porcelánový betlém, který tam reprezentuje Českou republiku. Celkem vystavují kolem sto padesáti betlémů z celého světa, je to největší sbírka v S Americe. Jsem ráda, že po mně v Kanadě něco zůstalo. A pyšný byl i můj manžel, když byl betlém zakoupen a instalován, sedl si na židličku poblíž a pozoroval, jak se lidé zastavují, co si povídají, jak se jim to líbí. Radost mám i z plastiky sv. Františka, která zdobí opuštěnou niku na bechyňských schodech. Vytvořila jsem ji na popud Jana Kačera, který byl mým spolužákem na keramické škole v Bechyni.
 
Přivezla jste si z Kanady nějaké zvyky, recepty?
I tady v Čechách slavím Den díkuvzdání – je to vlastně taková kanadská obdoba dožínek, poděkování za dary přírody. V té době za mnou přijíždějí i mí kanadští přátelé, zavzpomínáme, popovídáme si. A při té příležitosti servírujeme tzv. starosvětskou šunku. Jako připomínku svého kanadského života pravidelně vařím i fazole, jejich příprava patří na přední stránky většiny kuchařských knížek v Kanadě.
 
Podařilo se vám i „za velkou louží“ proniknout do uměleckého světa?
Mé práce reprezentovaly Kanadu na světové výstavě v Torontu, přemýšlela jsem o tom, že bych své obrázky s indiánskými motivy do Kanady odkázala. Mám jich dost, přestože indiáni se velmi neradi nechávají malovat, mají pocit, že jim malíř krade jejich tváře, jejich duše, jejich život.  Ve Winipegu otec Křivánek založil národní muzeum, tak možná tam. Mají tam už vyšívaný čepec, který v Čechách nosívaly dámy ke kroji, objevila jsem ho u nás a muzeu věnovala. Přidali k němu ale nesprávný nápis: Čepec Křižíkovy babičky.
 
A co nějaké české muzeum?
V Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze vystavují mou kolekci šperků, projevili také zájem o mé fajánse, ráda jim je odkážu.
 
Prodáváte své obrazy?
Teď už ne, od svých šedesáti jsem neprodala ani jediný. Pracuji pomalu, nezbyly by mi žádné na výstavy. Pokud dám nějaký obraz do aukce, výtěžek putuje na dobročinné účely. S charitou mám letité zkušenosti. V roce 1967 jsem byla v Římě přijata do třetího řádu svatého Dominika a slíbila jsem pomoc potřebným. Začala jsem s kroužkem kreslení v Jedličkově ústavu, později v Kanadě jsem pomáhala pečovat svým známým o jejich postiženého syna. Po návratu do Čech jsem začala hledat způsob, jak na charitu smysluplně přispívat.
 
A našla jste?
Ano, za vydatné pomoci kanadského velvyslanectví, které na naše projekty velkoryse přispívá. Do dnešního dne to bylo více než tři čtvrtě miliónu. Věřím, že se mi podaří oslovit i právě přicházejícího kanadského velvyslance pana Jelinka. Se svými kamarády z keramické školy vyrábíme takové keramické ptáčky, na které potom děti podle své fantazie něco namalují a prodáváme je na různých výstavách. Výtěžek putuje potřebným – zejména Psychiatrické dětské nemocnici v Opařanech nebo Domovu pro mentálně postižené v Písku.
 
Čemu se teď věnujete?
Na příští rok chystám výstavu své tvorby, právě pod záštitou kanadského velvyslanectví. To bude ale až za rok, teď jsem svůj elán a snad i organizační schopnosti zaměřila na snahu obnovit slavné bechyňské poutě a společenská setkávání lidí vůbec. Pouť bývala velká událost, na kterou se celá Bechyně vždy pečlivě připravovala- karneval, slavnostní mše, průvod, nádherná květinová výzdoba. V minulých letech bohužel tradice upadaly v zapomnění.
 
Myslíte, že se to podaří změnit?
Mám pocit, že lidé se postupně probouzejí z letargie, snaží se pomoci, přiložit ruku k dílu a mám z toho radost. Je třeba uvědomit si svou důstojnost, svou vlastní cenu. Umět se radovat a nejen nadávat. Po návratu z Kanady jsem začala i s organizováním Mikulášů a velikonočních setkání pro rodiny s dětmi. U nás doma nebo na zahradě připravíme svačinu, malé pohoštění, rozdají se dárečky, zpíváme si, hrajeme. Bývá tu i padesát lidí. A o to jde- užít si to. To bylo i krédem mého pradědečka: „Mít radost z toho, co je.“
 
Eva Procházková
Foto autorka a soukromý archiv H. Schmausové-Shoonerové
 
Medailonek
 
Akademická malířka Helena Schmausová-Shoonerová
Narodila se v Praze 12. března 1938. Jejím pradědečkem byl slavný vynálezce František Křižík. V roce 1965 ukončila studia na pražské UMPRUM a po vystudování se věnovala šperkařství.  Její šperky vzbuzovaly velký zájem na výstavách v mnoha zemích světa – v Kanadě, Francii, Itálii, Velké Británii, Švédsku. Se svým manželem Huguesem Shoonerem se odstěhovala do jeho bydliště v Kanadě a žila tam až do jeho smrti v roce 1990. Poté se vrátila zpět do Čech. V Kanadě tvořila především plastiky, malbu do glazury a pod glazuru. Za své dílo získala mnohá ocenění, její betlém je vystaven v Oratoriu sv. Josefa v Montrealu . Nyní žije a pracuje v rodinné vile v Bechyni, intenzivně se věnuje charitativní práci. Paní Schmausová- Shoonerová je vdova, její dcera je lékařkou a žije v Kanadě.
 
František Křižík, český elektrotechnik a vynálezce
Narodil se 8. 7. 1847 v Plánici u Klatov do velmi skromných poměrů, zemřel 22. 1. 1941 ve Stádlci u Tábora, pohřben je na vyšehradském Slavíně. Významně se podílel na rozvoji českého elektrotechnického průmyslu. Jeho prvním vynálezem bylo dálkové ovládání elektrického návěstidla, nejvýznamnějším oblouková lampa se samočinnou regulací. Vynalezl světelnou fontánu, která se stala velkou senzací, zdokonalil elektrickou tramvaj. Během svého života vybavil více než stovku českých elektráren svým zařízením. V letech 1902-3 zbudoval první elektrickou dráhu v Rakousku, vedla z Tábora do Bechyně. V roce 1905 byl jmenován císařem Františkem I. členem Panské sněmovny, o rok později získal čestný doktorát technických věd. Na jeho počest je pojmenováno mnoho ulic v různých městech naší země i jedna ze stanic pražského metra.
 
Nejstarší žijící potomek
Přestože se z Křižíkových osmi dětí dospělosti dožily jen tři, rodina je velmi rozvětvená. V dalších generacích žili a žijí potomci, kteří dosáhli úspěchů jak v oblasti vědy, tak i umění. Nejstarší z nich, dnes již 87 letý Ing. Čestmír Bárta, CSc, je pravnukem Františka Křižíka. Je odborníkem a vědeckým pracovníkem, věnuje se problematice optických krystalů a materiálového výzkumu kosmu. Je členem řady odborných komisí a držitelem mnoha ocenění. Napsal více než dvě stovky vědeckých publikací. Další větev Křižíkových potomků žije v USA, pra-pra vnuk Kent Křižik, jeho sestra Cathy a jejich děti.
Čestmír Bárta v jednom svém dopise píše o svém pradědečkovi:  „… František Křižík svým životem prokázal, že při dostatečné houževnatosti lze poctivou cestou i z počáteční naprosté nemajetnosti dosáhnout vysokých cílů i hmotných úspěchů a současně vytvořit podmínky pro povznesení své vlasti a zvýšení technické životní úrovně svých spoluobčanů…“
 
Z kanadských receptů Heleny Schmausové-Shoonerové

Starodávná šunka
Nařízneme kůži na šunce, do ní napícháme hřebíček. Rozmícháme anglickou hořčici s javorovým sirupem, polijeme tímto nálevem šunku a pečeme.
 
Fazole na bůčku
Bílé fazole namočíme do vody na 24 hodin, přidáme lžičku sody, ve stejné vodě potom vaříme 20 minut a opláchneme. Do hrnce dáme slaný vepřový bůček, který si na tři dny dopředu naložíme do slané vody- na 1 l vody 10 dkg soli. Přidáme cibuli, melasu – můžeme ji nahradit surovým cukrem, dále saturejku, bobkový list a můžeme (ale nemusíme) přidat rajský protlak. Zalijeme vodou, dáme do trouby, pečeme  při 150° přibližně 4 hodiny. Bůček se zcela rozpustí.
 
* * *
Zobrazit všechny články Evy Procházkové


Komentáře
Poslední komentář: 26.11.2016  18:31
 Datum
Jméno
Téma
 26.11.  18:31 EvaP
 26.11.  15:22 Von
 26.11.  15:03 ferbl