Na svoje poslední vnouče – Vendulku – jsem čekala devět let. To už byla předchozí tři vnoučata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele věnovat, jsouc už regulérní seniorkou.
Prožívaly jsme spolu dobrodružné vycházky po zahradě, kde rostlo tolik zajímavých květinek a keřů, kde se na zídce vyhřívaly ještěrky, cvrčci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky běláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým životem žije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jistě, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dělal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chůva, dobrá víla a ochránce. To bylo panečku jiné dobrodružství než dole na zahradě. Obrovské mraveniště lesních mravenců až skoro nahoře s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A ploč lezou? A ploč nosí semínka? A kde mají děti?...“ To bylo otázek, až z nich babičce šla hlava kolem. A protože takové výpravy byly na denním pořádku, začala o nich babička spisovat pohádky. Třeba se budou líbit i vašim vnoučatům.
Marie Zieglerová
* * *
…o zvědavé hvězdičce Jestlipak, Vendulinko, víš, co se stane, když tě večer maminka uloží do postýlky, ty zavřeš očička a usneš? Já ti o tom povím pohádku, chceš?
Večer přichází pomalu, protože Sluníčko je za celý den unavené a šourá se do peřinek co noha nohu mine. Taky už tak moc nehřeje a nezáří a beránky na obloze barví do růžovočervena. Za ním se začíná zavírat sametová modročerná opona a na ní se jedno po druhém rozzáří třepetavá světýlka. To se probouzejí hvězdičky, aby rozveselily noční oblohu. Celý dlouhý den spokojeně dřímají v bělostných postýlkách u maminky Mléčné dráhy a sotva se za Sluníčkem zavřou vrátka od červánkové chaloupky, jsou čilé jako veverušky. Je mezi nimi jedna velice zvědavá hvězdička, která nečeká, až paní Noc otevře stříbrnou bránu a pustí je ven.
Nečeká ani na tatínka Měsíčka a spěchá, aby se jako první ukázala na večerní obloze. Tak ráda by si popovídala se Sluníčkem a zeptala se ho, co všechno vidělo na svojí pouti, protože když se ona se svými sestrami objeví na obloze, je už všude kolem černočerná tma, i když všechny svítí, co jim síly stačí. A tak každý den spěchá, rychle si rozčeše svoje zářivé vlásky, ošplouchne se studenými kapkami rosy a hupky ven. Zatím co se její sestřičky ještě protahují v postýlkách a povídají si, co se jim zdálo, je naše hvězdička už na cestě.
Vždycky se jí podaří hupnout mezi červánky, ale to už Sluníčko za sebou zavírá vrátka.
Jednoho večera se hvězdička osmělila a svým stříbrným zvonivým hláskem na Sluníčko zavolala:
„Haló, milé Sluníčko, počkej na mě aspoň chviličku, ať si s tebou mohu popovídat.“
Sluníčko její hlásek uslyšelo, na chviličku se zastavilo, na hvězdičku se usmálo, pohladilo ji jedním ze svých paprsků a řeklo:
„Moje malá roztomilá hvězdičko, každý máme svůj řád. Já nemohu svítit v noci, protože Země a všichni denní tvorové na ní si musí odpočinout. Proto se nemohu zdržet a popovídat si s tebou. Ty zase musíš svítit v noci, aby noční tvorové viděli na cestu a neklopýtali přes kamení a kořeny stromů. Když chceš aspoň něco zahlédnout za denního světla, spěchej, tak jako nyní, večer brzy na oblohu a ráno jdi do postýlky jako poslední. Určitě uvidíš dost, aby tvoje zvědavost byla uspokojena.“
Hvězdička Sluníčku pěkně poděkovala a dělala a stále dělá, co jí poradilo. Tak večer vidí, jak maminky volají svoje děti domů k večeři, jak se vracejí lidé za zahrádek, kde se starali o stromy a květiny, jak se ke spánku ukládají slepičky s kuřátky i lesní ptáčkové a zvířátka. A protože ji lidé odnepaměti vidí na obloze každý večer, pojmenovali ji Večernice.
Celou noc jsou hvězdičky na obloze, ale když začíná na východě blednout a ony se vracejí do postýlek, naše hvězdička zůstává, aby se pozdravila s odpočinutým Sluníčkem a viděla, co se v časném jitru děje dole na Zemi. Moc se jí líbí vyšňořený kohoutek, který na plotě vítá ráno veselým kykyrykýýý, někdy zahlédne i myšku, jak se koupá v ranní rose, slyší štěbetání sýkorek a vrabečků i krásné vyzpěvování černého kosa na nejvyšší větvi staré lípy. Ještě chviličku počká, až Sluníčko otevře červánková vrátka a pohladí ji zlatým paprskem, zamává mu a schová se za prvním mráčkem, který ji odnese domů.
Mnoho lidí vstává se Sluníčkem, aby šli za svojí prací, a když zvednou hlavu k obloze, vidí tam i naši opozdilou hvězdičku. A protože je vítá v časném jitru, dali jí jméno Jitřenka.
I ty ji, Vendulko, uvidíš, když budeš brzy vstávat. Možná, že ti z oblohy zamává.
Text: Marie Zieglerová
Koláže s kresbami: Vendy Sklenaříková
Pohádka „z babiččiny krabičky“.jpg)
Jestlipak, Vendulinko, víš, co se stane, když tě večer maminka uloží do postýlky, ty zavřeš očička a usneš? Já ti o tom povím pohádku, chceš?.jpg)