Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Kamil,
zítra Stela.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohádky „z babiččiny krabičky“


Na svoje poslední vnouče – Vendulku – jsem čekala devět let. To už byla předchozí tři vnoučata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele věnovat, jsouc už regulérní seniorkou.


Prožívaly jsme spolu dobrodružné vycházky po zahradě, kde rostlo tolik zajímavých květinek a keřů, kde se na zídce vyhřívaly ještěrky, cvrčci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky běláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým životem žije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jistě, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dělal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chůva, dobrá víla a ochránce. To bylo panečku jiné dobrodružství než dole na zahradě. Obrovské mraveniště lesních mravenců až skoro nahoře s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A ploč lezou? A ploč nosí semínka? A kde mají děti?...“


To bylo otázek, až z nich babičce šla hlava kolem. A protože takové výpravy byly na denním pořádku, začala o nich babička spisovat pohádky. Třeba se budou líbit i vašim vnoučatům.


Mara


* * *


… o zajíčkovi Ušáčkovi

 

V pelíšku pod trnkou na kraji lesa bydlela jednou jedna zaječí maminka. Měla odtud pěkný výhled na pole a louku dole u potoka. Moc se jí tam líbilo, protože trnka ji svými hustými a pichlavými větvičkami dobře chránila před březnovou nepohodou.
Jednoho dne se to v pelíšku vystlaném jemňounkými zaječími chloupky začalo hýbat a ozývaly se slabounké hlásky. To se mamince zaječici narodilo šest malinkatých zajíčků. Byly to takové malé chlupaté kuličky, které se k sobě tiskly, aby jim bylo teplo, když si maminka musela aspoň na chvilku odskočit na louku napást se zelené travičky a sladkého jetelíčku.


O svoje drobounká zaječátka dobře pečovala, a tak děťátka rychle rostla a rozkoukávala se po pelíšku. Jinam totiž ještě neviděla. Největší a nejčilejší byl zajíček Ušáček. Zatím co se ostatní bratříčci a sestřičky k sobě tiskli, on se vrtěl, natahoval hned jednu hned druhou nožičku, tlapkami si hladil ouška a koukal, jak by se dostal na kraj pelíšku, aby viděl, kam před chvilkou odhopkala maminka.


Bylo krásné jarní ráno, sluníčko se usmívalo na celý svět, trnka byla obalená bělostnými květy a voněla medem, který pilně sbíraly pracovité včeličky. Dole v pelíšku se malý Ušáček protáhl, tlapičkami si protřel očka po nočním spánku a hup! byl z pelíšku venku. Páni, to byla všude krása! Rozkvetlé pampelišky proměnily louku ve zlatou mísu, na políčku v ranním vánku ševelilo zelené osení a modrá obloha byla bez mráčku. Až se mu hlavička zatočila.
„Ten svět je ale krásný“, pomyslel si, „musím se do něho podívat!“ A šel .


Ušáček byl už pořádný kus od pelíšku, hopkal v husté trávě, a když voněl ke každé květince, slastně přivíral očka. Proto se vylekal, když z ničeho nic před sebou uviděl podivného zeleného tvora, který na něho mžoural velikýma očima a otvíral širokánskou tlamičku. Vylekali se oba, ani malá žabka ještě nikdy neviděla zajíčka, vždyť teprve nedávno vyskočila z tůňky pod vrbičkami. Vypadali velice legračně, jak tak na sebe koukali. Pak se k sobě otočili zády a hop hop, pelášili každý na jinou stranu.


Ušáčkovi pořádně bouchalo srdíčko, když se konečně zastavil.
A…“ouvej ouvej, kampak jsem se zatoulal? Vždyť to tady vůbec neznám, kdepak je náš trnkový keř se včeličkami? Všude kolem jen hustá tráva a nade mnou samá pampeliška, jakpak najdu cestu domů k mamince?“


No vida ho, Ušáčka, stačilo se jen trochu polekat a hned si vzpomněl na maminku. Jeho naříkání slyšela luční kobylka, která seděla nedaleko na lístku jitrocele. Dvakrát třikrát
poskočila a byla u zaječího pelíšku, kde maminka zaječice hledala v okolní trávě zatoulaného Ušáčka. Měla o něj velkou starost, vždyť ještě nic neuměl, nevěděl, jaké nebezpečí na něho všude číhá. Byla proto moc ráda, že jí luční kobylka řekla, kde zajíčka viděla, a že ji k němu zavedla.


Když se pak o
ba šťastně vrátili do pelíšku a Ušáček se přitiskl ke svým bratříčkům a sestřičkám, vyprávěl jim o svém dobrodružství a tak se chlubil, že se mu až od pusy prášilo.


Na nejvyšší větvičce trnky všechno poslouchal štěbetavý ptáček Modráček, a tak se stalo, že do večera o Ušáčkově dobrodružství věděla polovina lesa a celá louka.


Než z našich malých zajíčků vyrostli velcí kluci a holky, maminka je naučila všechno, co potřebovali znát o zvířátkách v lese, na poli i louce. Naučila je taky, jak kličkovat před liškou, aby je ani náhodou nechytla, jak dávat pozor i na oblohu, na které se objeví třeba káně a v noci tam slídí výr se sovou. Teprve potom je pustila do světa.


A Ušáček? Vyrostl z něho odvážný a chytrý zajíc, kterého jen tak něco nepolekalo.


Marie Zieglerová

* * *

Zobrazit všechny články autorky



Komentáře
Poslední komentář: 07.08.2015  11:54
 Datum
Jméno
Téma
 07.08.  11:54 Vendula
 06.08.  12:19 Václav Židek Omluva ...
 06.08.  09:51 kusan
 06.08.  06:12 Bobo :-)))