Nejtěžší zápas (1/2)
Zamířil jsem do středu ringu. Protivník už tam čekal. Došli jsme až těsně k sobě, tak blízko, že naše tváře dělilo sotva pár centimetrů. V nose jsem ucítil štiplavý pach potu. Borec byl o něco vyšší, možná i silnější, na druhou stranu v můj prospěch hrálo zase víc zkušeností i vyhraných zápasů. Nejdůležitější roli ovšem stejně hraje srdce.
„Chci vidět férovej box!“ zařval rozhodčí a ťukli jsme si rukavicemi na pozdrav. Poprvé a naposledy, co se těžká kladiva setkala v klidu. Od nynějška se budou pouze nemilosrdně bít. Budou vysílat jeden úder tvrdší než druhý. Ránu za ránou. Tak dlouho, dokud se jen jeden z nás udrží na nohou, zatímco druhý zůstane bezvládně ležet mezi rohy. Málokdy se vyčerpal plný limit dvanácti kol.
„Do sebe!“
Slyším gong a natěšený řev diváků. Oba zvuky obsahují cosi výjimečného, cosi magického. Jakoby otvíraly bránu do jiného světa. Kroužíme kolem sebe a vyčkáváme. Nikdo nechce udělat první chybu, odkrýt se, inkasovat. Pozorujeme jeden druhého, poznáváme se. Padne pár ran. Jsou to ale spíš jen letmé pozdravy pro zahřátí. Úvodní tříminutovka připomíná první nesmělé rande.
„Druhé kolo!“
Opět v sobě. Rány začínají získávat na přesnosti i tvrdosti. Těžký stroj na obou stranách se pomalu rozjíždí a nabírá na tempu. Zdá se, že diváci se dočkají slušného boxu. Diváci… Kolik se jich vlastně přišlo podívat? Skoro je neslyším. Z hlediště se neozývá žádné fandění. Sem tam nám dolétne k uším osamocené povzbuzení či nadávka. Moc lidí si sem cestu nenašlo. Sto, možná dvě stě? Slabota. Jenže tady nebojujeme o titul mistra světa v těžké váze. Nebijeme se v aréně s kulisou šedesáti tisíc řvoucích hrdel. A my dva nejsme žádní šampioni. Jen průměrní, zapomenutí boxeři, co se mlátí pro pobavení hrstky podobně uvadajících existencí v zaplivané tělocvičně pamatující zlatou éru budování socialismu.
„Třetí kolo!“
Těsně před začátkem jsem měl v šatně podivnou návštěvu. Chyběla sotva minuta do začátku, když se ve dveřích zjevil neznámý chlap s igelitovou taškou. „Prohraj a dostaneš jednou tolik,“ sykl na mě, vrazil mi do rukou zmuchlaný balíček a zase se rychle vytratil. Odehrálo se to neuvěřitelně rychle. Zůstal jsem zkoprněle stát mezi futry a nechápavě civěl před sebe. Probral mě až sílící hukot davu čekajícího na zápas. Honem jsem zašmátral v igelitce. Vytáhl jsem z ní obálku s paklíkem neurovnaných bankovek. Spěšně jsem je promnul mezi prstem. Odhadem o něco víc, než vyinkasuju, pokud bych vyhrál.
„Čtvrté kolo!“
Pomalu začínám ztrácet. Je to tím, že druhý borec je lepší? Nebo kvůli tomu, že se nesoustředím? V ringu člověk nesmí polevit ani na vteřinu z ostražitosti. Jakmile se přestanu koncentrovat, skončí to špatně.
„Aaa!!“
Drtivý pravý hák. Zatočí se mi hlava, zavrávorám a ztrácím rovnováhu. Škobrtnu, ale dokážu se ještě chytit za provazy. Naštěstí nespadnu, jenže se dostávám do rohu! A už je u mě! Jako šelma, co zavětřila kořist. Buší do mě z obou stran. Snažím se krýt. Marně. Rozráží mou obranu. Stupňuje intenzitu.
„Vypadni! Vypadni z toho rohu kurva! Dělej!“
Zkouším kontrovat. Na kratičký okamžik ho odrážím, ale hned je zpátky a zakusuje se do mě s ještě větší vervou než prve. Vysvobodí mě až gong. S obtížemi se dobelhám ke stoličce, vyplivnu chránič zubů a nechám si mokrým ručníkem otřít zmlácený obličej.
„Co to s tebou do prdele je?! Vzpamatuj se, chlape! Koukej makat a ne se motat jako vožralej! Rozumíš?! Hejbej tím svým líným zadkem!“
Pokývám hlavou, i když vůbec nevnímám. V pátém kole získává sok ještě výraznější převahu. Začíná to být jasné i těm desítkám maníkům, co si na mě vsadili. Slyším, jak se vztekají, jak nadávají, místy se dokonce ozývá bučení! Zřejmě na mě dneska šlo tolik sázek, že se někomu vyplatí vyrovnat mi na dřevo dvojnásobek odměny pro vítěze. Možná se za tím skrývá něco jiného, kdoví. To mě ale přece vůbec nemusí zajímat.
„Šesté kolo!“
Proč bych vlastně tenhle zápas nemohl pustit? Co se stane, když prohraju? Nebude to poprvé ani naposled. Nejsem šampion a nikdy jím nebudu. Dřív jsem o tom snil, jenže… Jenže jak šly roky, pochopil jsem, že na to nemám. Léta dřiny, potu, tvrdého tréninku a odříkání a k čemu? Jsem jen stárnoucí opotřebovaný boxer, který to nikdy nikam nedotáhl a za celou kariéru si nevydělal víc než na chudé přežití. Zhuntoval jsem si tělo, zničil klouby, schytal stovky úderů do hlavy a proč? Jiní aspoň vzpomínají na časy zašlé slávy, na pár let, co je aspoň někdo znal a mluvil o nich. Na dobu, kdy v ringu stáli proti někomu, kdo měl aspoň trochu jméno, na roky, kdy na ně nechodily desítky, ale tisíce lidí. A ti jim fandili a řvali jejich jména. Kdo z těchhle pupkatých strýců, opilců a ztracených existencí zná to moje? Nikdo. Jsem pro ně jen další přivandrovalec, stejný jako ten, co tu plival krev minule a podobný tomu, kdo se tady bude svíjet v bolestech příště.
„Sedmé kolo!“
Udělám to. Spousta boxerů prodává zápasy a nejedná se o žádné tajemství. Lidé, kteří se pohybují v branži, dobře vědí, kdy a za kým jít, kolik nabídnout. Nejenom v boxu. Fotbal, hokej, tenis… nesejde na tom. Čím víc peněz se v tom točí, o co větší zisky a sázky kráčí, tím smradlavěji zapáchají některá utkání. Sport už dávno není tím, čím kdysi. Každý se zajímá akorát o to, jak z něj vytřískat co nejvíc peněz. Není to sport, ale byznys. Ani olympiáda už neznamená to, co dřív. Proč bych měl být jiný?
Před řadou let jsem mluvil s boxerem, který celou kariéru bral peníze za ovlivněné zápasy. Když začínal, věřilo se, že v něm dřímá talent porvat se o vrchol. Potenciál vyzvat na rovnocenné klání ty nejlepší. Možná mohl být mistrem, kdyby dřel… Ale zlákala ho možnost snadno vydělaných peněz. Začal prodávat a nikdy se šampiónem nestal. Zeptal jsem se ho tenkrát, jestli toho nelituje. Teď, když končí a ví, že už nic nevyhraje. Že to nezkusil, když se mu naskytla příležitost. Jenom zakroutil hlavou.
„Osmé kolo!“
Tehdy mě zajímala ještě jedna věc.
„A co čest? Nejde tu přece jen o prachy, ale hlavně o čest a o lidi, co se na nás přišli podívat, co obětovali svoje peníze a čas a jeli sem, aby viděli poctivej box! Zaplatili si za něj, zaplatili si za box, ne za hloupou frašku! Jde tady přece o všechny, kteří nám fandí, o naše kamarády, rodiny, lidi, co nás podporují, co s námi prožívají úspěchy i neúspěchy! Všichni věří, že do toho dáváme maximum, že se rveme do posledního dechu a potíme krev, že bychom se radši nechali zabít, než abychom hodili do ringu ručník! Jsme tady pro pocit vítězství, náš i jejich! Kvůli tomu přece lezeme mezi provazy, ne kvůli penězům! Bojujeme o něco víc! Máme svoje zásady a čest! Není to jen o nás, my nemáme právo se na to vykašlat!“
Shovívavě se na mě usmál a lehce mi zacloumal ramenem.
„Hochu, ještě z tebe mluví ideály mládí. Časem vystřízlivíš. Pochopíš, že svět není hezký místo, kde se k sobě lidi chovaj fér. Ne, nechovaj! Nejlepší kámoš tě podrazí, sotva dostane příležitost. Známej ti vojede starou, hned jak vystrčíš paty z baráku. Když budeš slušnej a poctivej, všude s tebou vyjebou. A když mi někdo nabídne prachy za to, že se místo dvanácti kol nechám mlátit jen sedm a dostanu třikrát tolik? Za čest si nic nekoupíš. Ani podělanej chleba ne. Radši budu prodávat zápasy a vědět, že se mý děti mají čeho najíst, než si hrát na hrdinu a nemít co do huby.“
Gong a konec kola. Klesám na židličku ve svém rohu. Po těle mi stékají proudy potu a v uších mi hučí, sotva lapám po dechu. Jenže pořád mám sílu, abych ten zápas zvrátil! Můžu ho vyhrát. Porazil jsem už lepší borce. Ale musím chtít. Tak zní celé tajemství úspěchu. Dát do toho všechno, dát do toho srdce…
„Do sebe!“
Deváté kolo. Začínám trochu opatrněji. Dávám si větší pozor, zlepšuju pohyb a důsledněji vykrývám ataky. Sám se snažím převzít trochu iniciativy a čas od času vypustím nepříjemnou ránu. Několikrát ho slušně zasáhnu, jednou dokonce skončí v provazech. Mezi diváky se mírně mění nálada, ti, co už mě dávno odepsali a zmačkali tiket s mým jménem, ožívají, a naopak příznivci protivníka si mrzutě mnou bradu. Vítězství leží na zemi ringu, stačí se pro něj sehnout a zvednout ho. Zvládnu to? Určitě. Stačí chtít… Ale chci?
Ne.
Starý boxer měl pravdu. Za čest si nekoupím ani benzín do auta. Když prohraju férově, těch pár šprdlíků mi nezaplatí ani cestu. Když vyhraju, stěží s tím vydržíme do dalšího zápasu. Před rokem se nám narodilo dítě. Musím myslet i na ně. Na to, jak se o ně postarám. A i když tímhle podvodem nevydělám majlant, každá koruna se počítá.
Tomáš Zářecký
* * *
Koláže © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autora