Muži prý nestárnou. Nevím jak vy, ale já s jedním, který stárnout odmítá, žiji. Ráno vyběhne na sídlištní plac, a v teplákovce se prohání okolo domů. Já otevírám první oko, a snažím se zaostřit na budíka, kolik je hodin.
To snad není možné! Půl šesté ráno, a on už ZASE vyráží ven?! Jako vždy! To mne celých 40 let, co spolu žijeme, vždycky iritovalo.
Jsem typ sovy, a můj manžel skřivan. Tedy přeloženo – já ráno potřebuji minimálně 40 minut, abych si uvědomila, že ještě žiji, mému muži v devět večer poklesnou víčka, brada a myšlení do bezvědomí, i kdyby se chýlila třetí třetina mezinárodního zápasu v ledním hokeji za účasti našich sportovců k finále. Kupodivu jsme jeden i druhý tento celoživotní nesoulad přežili bez větší úhony.
V poslední době se mi však zdá, že co jsme oba v důchodu, začíná mi to lézt na nervy čím dál víc. Nenávidím jeho ranní prozpěvování v koupelně, kterým mne budí. Nenávidím jeho nepřirozeně veselou náladu, se kterou vybíhá i za největšího mrazu ven. Nenávidím jeho návraty, kdy mne ovane nepříjemné klima venkovního vzduchu, zatímco já hledám novou, pohodlnější polohu na další kapitolu spánku.
Usmiřuje mne vůně kávy, kterou vytváří společně s kávovarem v kuchyni, a začínám se také probírat k životu. Mezipřistání na záchodě a v koupelně, a pak stále rozespalá, ale bezmocně přitahována voňavou kávou vstupuji do kuchyně. Tam vesele „poskakuje“ můj mužík, a občas to opravdu přežene – když mne rozverně plácne po zadku. To já se oženu, a tím mi způsobí takové rozproudění krve, že ani běhat tři kolečka kolem našeho bloku za hlubokého rána nemusím.
Svorně sedáme ke stolu, snažím se být milá, nakonec, on za to nemůže, a přestože jsme spolu už tak dlouho, ani jeden ani druhý jsme se v tomto bodě nepřizpůsobili tomu druhému. Jinak skoro ve všem – jinak bychom spolu už dávno nebyli, ale večery i rána provázejí naše tradiční spory. Někdy tajný vzdech, někdy naschvál hlasitý, aby ten druhý „viděl“, jaké má s ním ten první trápení.
„Vypadáš dobře“, dí dobrosrdečně můj muž. Chvilku přemítám, zda to není ironická poznámka, po ránu se rozjíždí můj mozek jako poslední. Jeho bezelstný a přímý pohled však nekoresponduje s mými černými myšlenkami. Že mám rozcuchané vlasy, na sobě pět let starý župan, nenamalovaný obličej, a výraz právě vytáhnutého kvašáku? Nebo co se děje?
S potutelným úsměvem vstává, něco kutí ve skříňce, a podává mi balíček.
„Máš přece dneska narozeniny!“
Ó božstva! Nejen, že jsem na to zapomněla, ale zapomněla jsem ráda! Od určitého věku nechápu, proč mám slavit své zrození! A proč každý rok! Je to spíš tryzna – a ten prevít mi to jen škodolibě připomíná!
Ano, po ránu nejsem vůbec tolerantní, vůbec příjemná, a už vůbec ne uznalá.
„A znáš to? Ženy mají tři životní období!“, snaží se mne ještě rozveselit nějakou ptákovinou. Asi tuší, že moc radosti ze svého vršícího věku nemám.
„NO! Přece, mládí, střední věk, a…. vypadáš dobře!“, směje se jako Uršula Kluková, a já – než mi to dojde – chvilku koukám – a pak následuje tanec!
Již po druhé vybíhá můj ohleduplný manžel před dům – tentokrát nedobrovolně, a mne v jeho dalším pronásledování zachraňuje jen můj stařičký župan – a hlavně lenost.
Holt, jsem už stará ženská. Na mého, o pět let staršího, ale mladého muže prostě nemám!
na budíka, kolik je hodin. 
probírat k životu. Mezipřistání na záchodě a v koupelně, a pak stále rozespalá, ale bezmocně přitahována voňavou kávou vstupuji do kuchyně. Tam vesele „poskakuje“ můj mužík, a občas to opravdu přežene – když mne rozverně plácne po zadku. To já se oženu, a tím mi způsobí takové rozproudění krve, že ani běhat tři kolečka kolem našeho bloku za hlubokého rána nemusím.
S potutelným úsměvem vstává, něco kutí ve skříňce, a podává mi balíček.