Věřte - nevěřte
Většina z vás jistě zná ten televizní seriál. Ten, co předkládá divákovi řadu příběhů, aby sám hádal, který z nich je fikce a který se skutečně stal.
Nu, já teď také jeden předkládám. Zda mu budete věřit či ne, je na vás, ale už předem upozorňuji, že je skutečný.
Bylo to na konci září, když jsem se vracel z města domů tramvají číslo sedm. Nastoupil jsem do ní na Smíchově „U anděla“ a usedl na místo hned za kabinou řidiče. To je vyhrazeno pro slepce s doprovodným psem a je tam tedy více místa pro nohy a pejska. Právě to se mi hodilo pro mou tašku na kolečkách, plnou nákupu.
Vlak přejel most a pokračoval po své trati přes Nusle do Vršovic a Strašnic, když v nuselské stanici Otakarova nastoupila ta paní se psem. Posadila se na první sedadlo za dveřmi, ale pes šel dál, zatímco jeho paní hleděla nezúčastněně z okna. Bylo mi divné, že ho nevolá k sobě, a tak jsem se ohlédl. Zvíře šlo pomalu kolem levé řady sedadel dozadu a pak po pravé zpět, pohlížeje do tváří lidí a občas si i přičichlo. To se nelíbilo jakémusi mrzoutovi a zavolal na paní u dveří.
„Helejte, pani, vemte si toho čokla k sobě, jó! Von nemá ani košík, tak tu nemá co dělat. A ani ste za něj, ani za sebe nezaplatila! Koukejte s nim u nádraží vypadnout!“
„Co na mně křičíte, člověče? Ten pes není můj a já mám legitku!“
„Jak to, že neni, vlez sem přece s váma, ne?“
„To jo, ale můj není a dejte mi pokoj!“
Mezitím došel ten hafan až ke mně. Byl to docela hezký německý ovčák, ale už starý a značně prošedlý. Hádal jsem mu, ve srovnání s lidským věkem, tak osmdesát, a tak jsem napůl vstal a řekl neadresně do prostoru vozu.
„Jestliže tedy nikomu nepatří, vyvedu ho na své stanici ven a zavolám městskou polici. Oni ho odvezou do psího útulku.“
Bylo mi ho líto, jak se na mne díval. Snad vděčně za to zastání, a tak jsem ho pohladil a podrbal mezi slechy. Přidřepl si blíž ke mně a nakonec lehl s hlavou na předních packách.
Minuli jsme Vršovické nádraží i Obloukovou a přistáli a vypadli společně z vozu u nás v Edenu. Vzal jsem ho za obojek, přešel s ním na druhou stranu ulice a koupil u řezníka dvě jitrnice. Pejsek ani nenaznačil, že by vešel se mnou, ale způsobně se posadil na dva kroky ode dveří.
Po třech minutách chůze jsem už odemykal domovní a po dalších dvou i dveře bytu. Vběhl dovnitř jako první. Zatímco jsem se zouval a svlékal kabát, hleděl mi stále do očí. Já ale jemu ne, ježto je známo, že šelmy pokládají přímý pohled za výzvu k boji. Tenhle na to sice nevypadal, ale neznám ho ....
Vytlačil jsem z jedné jitrnice její chutný obsah na plechový talíř vytažený zpod květináče filodendronu a postrčil ho k tomu ztracenci spolu s malým kyblíkem studené vody. Jenže jen přičichl a ani neochutnal.
„No ty jsi ale zhýčkanej, kamaráde!“, povídám, „To to budeš mít v útulku těžký. Já tu pro tebe žádnou šunku ani pečený jatýrka nemám. Tak buď ber, nebo nech, ale rozmysli si to!“
Neřekl na to nic, jen se obrátil a vešel zpět do předsíně. Začal jsem si připravovat večeři, když jsem odtamtud uslyšel kňučení a škrábání. Šel jsem se tam podívat. Byl skloněn k prahu dveří ložnice a nasával vzduch. Pak oběma tlapkami škrábal na dveře a tichounce při tom kňoural. Bylo to tak podivné, že jsem ucítil, jak mi naskakuje husí kůže. Napadlo mne, není-li tam nějaký vetřelec, zloděj, který se tam ukryl, když jsme ho svým příchodem překvapili.
Skočil jsem tiše do obýváku, vyndal z trezoru svou osmatřicítku a uvažoval, zda mám vyzvat toho za dveřmi, aby vyšel s rukama nad hlavou, zavolat rovnou polici, nebo tam prostě vtrhnout a překvapit ho psem i zbraní.
Jenže pejsek přestal, sedl si, hleděl mi to tváře a najednou promluvil očima: neboj se, nikdo tam není, pusť mne dovnitř! Ta tři poslední slova z těch jeho světel byla prosba, ale s vykřičníkem. Nevím, proč jsem mu uvěřil, ale otevřel jsem. Lenčina ložnice byla prázdná. Od jejího odchodu, před více než dvěma roky tam nikdo nespal a já ji užívám jen proto, že tam jsou skříně s mým prádlem a šatstvem.
To podivné zvíře vběhlo dovnitř a rovnou ke křeslu vedle stolu. Přičichlo k Lenčiným růžovým ponožkám na korkových domácích střevíčkách, které tam leží tak, jak v tom křesle sedávala s knihou v ruce a přešlo pomalu k lůžku. K lůžku, na kterém moje drahá žena před více než dvěma roky naposled vydechla a na němž nikdo o té doby neležel ani neseděl.
V jeho hlavách je malý pietní koutek s jejím obrázkem a fotografií její matky, kterou velice milovala. Pod nimi jen váza s umělými růžemi, které sedmého dne každého měsíce nahrazuji živými a červená lampička, kde rozsvěcím svíčku. A ten pejsek sedí a hledí na ty dvě fotky, zatímco já, zkamenělý, tu scénu náhle chápu a rázem mám oči pod vodou. Je to Barýk z Lenčina vyprávění, tedy jeho „převtělenec“, letí mi hlavou !
Náhle se zvedl, položil hlavu na kraj lůžka a vydal krátký tichý zvuk. Ten jsem svým slabým sluchem přesto zaslechl a jsem přesvědčen, že to bylo jeho rozloučení. V tu chvíli se obrátil, otřel se mi o nohy a pomalu z místnosti odcházel. Pohnul jsem se také, i když stále ještě polotuhý a vyšel za ním. Našel jsem ho u plecháče, jak polykal poslední sousto té jitrnice.
Nevěděl jsem, co s ním dál. Bylo mi jasné, že stráví noc u mne a že na policii zavolám až ráno, pokud si to ještě nerozmyslím a neponechám si ho. Vím ale, že by to byl problém pro nás oba. A jak tak o tom uvažuji, vidím, že už je skoro sedm, venku se stmívá a že je třeba ho vyvést ven, tedy jak se nehezky říká, vyvenčit. Jenže nemám žádné vodítko, ba ani vhodný delší kus provázku, takže to musím risknout bez lonže.
Vyšli jsme do parčíku mezi našimi domy a Barýk pobíhá a křižuje trávník s čenichem v trávě, jak to všichni psové odjakživa činí. Přichází jakýsi muž s kníračem, a tak si spolu povídáme, jak to rovněž odjakživa činí i pejskaři. Po dvaceti minutách si ale náhle uvědomuji, že je mi chladno a je třeba obrátit kroky k domovu. Jenže pes nikde. Volám ho jménem a pískám, ale nepřichází ani Barýk, ani žádný jiný.
Obíhám celý blok, pak i druhý a klušu po hlavní ulici, že jsem málem přeslechl, aniž uviděl, přijíždějící tramvaj. A při tom leknutí z toho možného maléru mi došlo, že můj host je definitivně pryč. Že jak záhadně přišel, tak i zmizel. Po téměř hodině jsem to vzdal a vrátil se domů. Ulehl jsem, ale trvalo až do dvou s půlnocí, než jsem usnul.
Druhý den jsem ještě pro jistotu prošel park i přilehlé ulice, ale nic. Vrátil jsem se domů hlavu plnou otazníků, a tak jsem znovu otevřel Lenčiny zápisky z dětství a ověřil si, že toho velkého hafana pobíhajícího po dvoře a zahradě na řetěze zavěšeném na ocelovém lanku, skutečně popisuje jako starého „vlčáka“, jménem Barýk.
Dobře, že jsem si Barýka v parku vyfotografoval. Ten podivný snímek připojuji a jistě chápete, že tím je mi všechno jasné. Selhal mi blesk, snímek je tmavý a psík na něm rozmazaný. Jak se to mohlo stát, když aparát mám digitální a ještě mne nikdy nezklamal!?
Jsem přesvědčen, že jsem byl svědkem setkání dvou nehmotných duší, psí a lidské! Myslete si o tom, co chcete, hádejte, zda je to skutečnost nebo ne, ale já vím své.
Luděk Ťopka
***
Fotokoláž pro SeniorTip © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autora