Co praví legendy a pověsti...
Náchodský kníže
Kdysi dávno, kdy kolem náchodského panství byly ještě hluboké lesy, žil na náchodském hradě jeden kníže. Byl nesmírně bohatý, měl velké panství a v jeho hradních sklepeních měl uschovány truhly plné zlata a stříbra a drahých kamenů. Ale jak se říká, kdo má hodně, chce ještě více a tohle přesně sedělo na knížete. Chtěl mít ještě více, než měl. 
Jenže ... kde vzít další bohatství a získat ho ještě navíc snadno a rychle? Jednou se kníže dozvěděl o jedné čarodějnici, ta žila na jeho panství v hlubokých lesích. Nikdo mu přesně nemohl říct, kde vlastně žije. Kníže projížděl lesy a čarodějnici hledal, chtěl ji požádat o pomoc při zvětšení svého bohatství.
Jednoho dne, bylo to před Svatojánskou nocí, opravdu na její chatrč v lese narazil. Čarodějnice o něm věděla již dávno, uměla číst v lidských myšlenkách jako v otevřené knize. Pozvala ho do své chatrče a zeptala se ho, co ho k ní přivedlo. Kníže se nerozpakoval a hned čarodějnici řekl, kvůli čemu ji vyhledal. Ta se chvíli na něj dívala a pak mu řekla, že mu může pomoci, ale, že to nebude lehké. Ona mu může poradit, co má dělat, ale jinak se musí kníže spolehnout sám na sebe. Kníže ve vidině bohatství vše odkýval, i když mu čarodějnice řekla, že může přijít i o život. Tak mu čarodějnice řekla, že má štěstí, protože akorát jednou v roce, o Svatojánské noci, rozkvétá kapradí svým zlatým květem. Když kníže květ najde, má ho utrhnout a vydat se k Dobrošovské skále. Ta stála přímo proti jeho hradu a v ní prý je ukryt zlatý pramen. Řekla mu, že musí horu obejít a kde uslyší zurčení pramene, aby se třikrát dotkl skály tím zlatý květem kapradí a ona že se mu sama otevře. Dále mu řekla, že musí mít u sebe také nádobu, do které pak má nabrat vodu ze zlatého pramene. Pak už nemá na nic dalšího čekat, rychle odejít ze skály ven a vodu vylít na zem, ona prý venku sama ztuhne na zlato za svitu měsíce. A důrazně mu kladla na srdce, že musí pořád dávat pozor na zlatý květ kapradí, že ho nesmí upustit. Pokud by květ upustil, tak by ho stihla pomsta kováříčků, kteří v hoře bydlí, kutají a hlídají zlatý pramen.
Kníže už neměl stání, čarodějnici rychle poděkoval, nasedl na koně a rychle odjel na svůj hrad. Tam si nechal donést ten největší džbán, který na hradě byl. Ten popadl, znovu nasedl na svého koně a ujížděl zpět do černého hlubokého lesa. Pevně věřil, že květ kapradí najde. Kapradího bylo v lesích mnoho, kníže je prohlížel, ale nic nemohl najít. Už se začínal na čarodějnici zlobit, myslel si, že ho podvedla. Tu najednou u jednoho trsu kapradí se něco zlatě zalesklo. Kníže se sklonil až k zemi, odhrnul listy kapradí a opravdu... do tmy se zablyštěl zlatý kvítek. Kníže nelenil a kvítek utrhl, nasedl na koně a uháněl k Dobrošovské hoře.
Tady opravdu při obcházení hory uslyšel zurčení pramene vody. Zaklepal na skálu třikrát zlatým kvítkem, jak mu poradila čarodějnice a skála se opravdu otevřela. Když vešel dovnitř, uviděl pramen, jak tryská z hloubi sluje a pak se ztrácí v zemi. Kníže nabral vodu do džbánu a pospíchal honem ven vodu vylít. A opravdu, za svitu měsíce před jeho očima voda ztuhla na zlato, které bylo veliké jako pecen chleba. Kníže zajásal, už se viděl jako ten nejbohatší muž na světě. Otočil se a vešel do skály znovu, aby si nabral znovu vody ze zlatého pramene. Jenže...
Když se skláněl nad pramenem, tak nedával pozor a kvítek kapradí mu vypadl z prstů na zem. Jenom kvítek dopadl na zem, ozval se dupot malých nohou a velice zlostné hlasy. Kde se vzali, tu se vzali, najednou ve sluji u pramene bylo plno malých kováříčků a za nimi se tlačili další a další. Údolím se rozlehla hromová rána, to jak se skála najednou zavřela a kníže zůstal uvnitř. Od té doby ho již nikdy nikdo nespatřil. A nikdo si neuměl vysvětlit, kam kníže zmizel. Čas plynul a jednou přišli ke skále chudáci, kteří zde chtěli nasbírat nějaké klestí a dřevo na otop. Ti ale místo toho nalezli velikánský kus zlata. Jejich radost byla převeliká. Když se vrátili zpět do vesnice, spravedlivě se rozdělili i s ostatními, vždyť toho zlata byl opravdu velikánský kus. Každý ze sousedů a známých dostal svůj spravedlivý podíl a pak žili spokojeně a bez velkých starostí.