Pohled z okna
Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Kam zmizel kamerový systém z ulice?
Zmizel úplně?
Než se začala houfně stavět paneláková sídliště, králíkárny, pixly, či noclehárny, měli jsme k bydlení mimo domků festovní činžáky, s poctivou šířkou zdi a dvojitými okny. Mezi okny se dařilo dobře přezimovat muškátům a v létě se dalo dokonce v okně i vysedávat.
Okenní křídla měla dlouhé, kovové tyčky zakončené zobáčky a ty se při otevření okna zasouvaly do oček pro ně upevněných ve zdi, pod okny. A bylo vystaráno, vítr s okenní tabulí nehnul.
Zvláště pečlivá hospodyňka měla na ostění zavěšené z jedné strany ženicha, z druhé strany nevěstu, tedy květináče s kytkami, kterým se tak říkalo a dokonce i klec s kanárkem. Někteří nájemníci v přízemí poskytli ve svém okně přehled počasí - z malého domečku vycházel panáček, když mělo být hezky, panenka s deštníčkem, když se chystal déšť.
Okna, hlavně ta v nižších patrech byla srdcem ulice. Pohodlnější babky umístily na parapet mezi muškáty, myrtu, mučenku či fuchsii polštářky a trávily na nich celé dny. Nic jim neušlo, k vzteku mladých, kteří nepotřebovali, aby je někdo s někým viděl a pak referoval rodičům. Nemohlo se stát, že by někdo prošel ulicí bez povšimnutí, cizí osoby byly podrobeny zkoumání a mnohdy i dotazovány, co vlastně v ulici chtějí, zda někoho hledají a koho.
Leckterý trestní čin byl objasněn na základě bystrého oka pozorovatelky nebo pozorovatele, protože i páni měli svá okenní kamerová stanoviště. Na jaře již s dychtivostí vyhlíželi mladá děvčata, která odkládala zimní svršky. Je pravda, že dříve museli spíše tušit jaké tvary blůzičky a šaty ukrývají, dnes je všechno jak na talíři.
Uším, ochotných naslouchat podávaly raporty o těch shora, co se asi pohádali, protože on zase příliš koukal po té z přízemí – „však jsem to pani viděla, koukal po ní jako mlsnej kocour, ty mužský jsou hrozné plemeno, no jo, pani, ale nedivte se vždyť ta jeho má zapraný cejchy, není na pořádek, ten to s ní chytil, ach jo.“ V tomto duchu se přetřásaly denní zprávy ze života ulice. Všechno bylo hezky pod kontrolou, kradlo se až v noci.
Dnes si za bílého dne dovolují - zloději krást, zmetkové unášet děti, spratkové ničit osvětlení, sprejeři ničit fasády, gauneři mlátit bezmocné a staré lidi...
Proč? Možná i proto, že zmizel zavedený kamerový systém. Kam zmizel? K televizi, protože tam se dějí jinší věci, než které jsou vidět z okna. Třeba co ten Gonzáles zase vyvede Marii Sofii za podraz a trnou o osud Pepity, ztracené někde v buši. Některé píší na PC blogy, nebo klábosí v kavárně s kámoškami a vůbec je nezajímá, že sousedovi právě kradou auto, i když auto - siréna ječí jak o život.
Koho to dnes zajímá? Kdyby se "kamera" ukázala v okně, tak by taky mohla koupit jednu olověnou, stojí jí to za to?
A tak jsme hupsli do anonymního života, každý se stará o své, živý kamerový systém je v troskách.
Pozůstatky živého kamerového systému - vývojově nejnižší stupeň.
Jestli je to dobře nevím, některé kamery nám příliš zasahují do osobního života, ale některé nám pomáhají v boji proti zločinu. Ale jsou to ty elektronické, které mají jenom někde, ty živé, co měli v každé ulici, už asi vymřely. I když ...
Z tisku: Jedné paní se ztrácela zcela pravidelně výzdoba z hrobu. Tak tam jednou políčila kytičku, sedla si kus dál na lavičku a čekala. Dočkala se. A ta zlodějka na to asi jen tak nezapomene,“ zavzpomínal správce sušického hřbitova. Inu, „kamera", na lavičce.
Další články autorky: