Naše Kňáňa
"Vemu tašek okolokola, jo?" A přitom na souhlas kývá hlavou a s nadšeným pohledem na nás si nasouká maminčinu kabelku na rameno. Pak rozkmitá nohy tak, že ta její chůze z kuchyně do obýváku a okolo koupelny zpět vypadá skoro jako neřízený pád. Pak jde na průzkum. Po nás. "Máma má,"zkonstatuje. "Bába ušnice taky. Děda nemááááá!!!!" Stydím se! Ještě jsem si náušnice doopravdy nepořídil. Kdo to veme vlastně ten tašek(tašku)? No přece naše Makétka (Markétka) Kňáňa. Nejmladší vnučka.
Někdy je problém mezi ní a světem v komunikací. Jak by mohlo dědu napadnout, že "drnda" je rohlík. Ale ona si dědu k rohlíku zavede. Žádný problém. To, že za "kňáňu" udělá všechno, už ovšem i děda ví. Kňáňa je čokoláda. Jak zrovna na tenhle název přišla, neví ani maminka, ani tatínek. Za ni by si ale i tkaničky u bot zavázala. I když to neumí. Už se jí občas povedou i kousky říkanek. "Eskymáci, to jsou, no Markétko, to jsou?" " Máci," odpoví po chvíli Markétka, rozšafně se zhoupne v kolenou a po pěti vteřinách dodá: "... dabadáci(darebáci)." Občas ji zaujme nějaká melodie z cédéčka a to pak pokrčí nohy, vyšpulí zadek a kroutí se v bocích jako profesionální tanečnice. Občas zůstane viset v krajní poloze kmitu, vypadá jako klaun, je celá zavěšená v prostoru až to odporuje fyzice a my se válíme smíchy. Na závěr svého tanečku si zatleská. Komediantka naše.
Co však do dneška miluje nejvíc, je její maminka a na ní ta část těla, která se obecně líbí pánům a která ji zajišťovala život až do doby požívání poživatin z obchodů. S pravou vášní a soustředěným zaujetím využívá tento zdroj potravy i netajené rozkoše do dnešních časů. I ten název si pochytila po svém a v té drsnější verzi.
Prostě za kozu by dala všechno! Snad kromě té kňáňi.
Ale zrovna tento ženský orgán nám nedávno připravil horkou chvilku. Totiž to bylo tak. Předminulý týden bylo teplo. Tak akorát na to někam si zajet. A tak jsme jeli. Do Liberce - přece do Zoo. Zvířátka se líbila nejen nám, ale i Markétce a odpoledne nádherně utíkalo. Byl jsem naposledy v Zoo tak před patnácti, dvaceti lety. Nadšení v ní vyvolaly kočičky (hlavně ty velké a pruhované) a taky rybičky. A ani ptáčci jí zjevně nevadili. Supy počínaje a těmi nejmenšími konče. Nejraději by si k supům vlezla. Pokračovali jsme od zvířátka ke zvířátku, až jsme se nějakým řízením osudu ocitli před kozami.
"Koukej ,Markétko, kozy, kozičky!"
Markétka upřela zrak na ta podivná rohatá zvířata. Nedůvěřivě a se zjevnou nevolí si je chvíli prohlížela. Ale pak se rozhlédla kolem sebe a rozeběhla se k nedaleké lavičce. Doběhla až k sedící a debužírující paní s poněkud rozlehlejším tělem. Před ní se zastavila. Paní se k ní líbezně naklonila a zeptala se jí.
“Ahoj, kočičko, ty jsi krásná panenka, jakpak se jmenuješ?”
Naše Markétka se na ní také usmála a pak zapíchla ten svůj nepatrný ukazováček tam, kde byl i u její maminky ten pravý zdroj rozkoše. “Koza!” odpověděla jí Markétka a otočila se k nám s očekáváním souhlasu. Ona přece ví, jak vypadá koza.
Celý svět náhle oněměl jako před výbuchem Vesuvu. Orlové a supové popadali z bidýlek. Sloni strnuli s otýpkou trávy na půl cesty a v Liberci přestaly kouřit komíny. V Urundi-Burundi v té chvíli padla vláda. Z našich planoucích tváří začala v okolí chytat tráva. Šípková Růženka se právě píchla o trn překrásné růže. Vše na několik vteřin usnulo.
A pak to přišlo. Paní nám vybuchla smíchem. Nezadržitelným! Celé její tělo se zmítalo, natřásalo, kmitalo a vibrovalo. V pavilonu šelem se rozdrnčelo bezpečnostní sklo. Všem lidem na place počaly náhle cukat koutky úst a smích se šířil jako lavina v Himalájích. Lvi opět začali řvát a ve městě se znovu rozjely tramvaje. Markétka si z toho výbuchu sedla na zadek a po všech čtyřech uprchla k mamince. Úplně zapomněla na to, že už nějakou dobu chodí. Skryla hlavu na její hrudi a nezadržitelně a ze všech sil se rozbrečela. Dlouho, neustále se červenajíc, jsme se pak objemné paní omlouvali. Ten náš hromadný záchvat smíchu byl nekonečný.
Nakonec to objemná paní pojala s královským majestátem. Sáhla do kabelky a naší Kňáně darovala čokoládu Milenu. Byl to ten nejsilnější možný argument na utišení jejího breku. Takže na závěr tohoto příběhu se neznámé paní ještě jednou omlouváme. A my dospělí v okolí naší Markétky budeme už vždycky všechny věci nazývat jen pravými a oficiálními jmény.
Lidi, koza má přece rohy, ne?!
Jiří Suchánek