Jak jsme letěli s lajkou
Je to již třicet let co je lajka součástí naší rodiny, je to již dvacet let co se manželka seznámila v korespondenci a pak i osobně s chovatelkou, která chová západosibiřské lajky daleko od Moskvy, směrem na Sibiř. Jsou to tři měsíce co přišla na myšlenku přivést štěně lajky ze Sibiře, jsou to dva měsíce, kdy jsme zahájili horečné přípravy na cestu, jsou to dva týdny, kdy byla cesta připravena, jsou to dva dny, kdy jsme s lajkou letěli, bylo to včera, kdy mise skončila a štěně je v novém domově.
A jsou to dva roky, kdy jsem ve svém článku o našich lajkách mimo jiné se snažil poopravit vžitý omyl, že to byla lajka (plemeno), která byla ve vesmíru, ale, že to byl oříšek jménem Lajka.
No a možná i proto, že máme ty lajky za těch třicet let tak rádi, tak máme takovou radost z toho, že když nebyla s raketou ve vesmíru, tak se nám podařilo štěně lajky dostat pomocí letadla alespoň těch 10 000 m nad zemí při letu z Moskvy do Prahy.
Štěňátko to není ledajaké, je mu sice teprve pět týdnů, ale je to fešák. Má kožíšek, vlko-šedý, jemňoučký a ta hlavička, kde za tmavým čumáčkem vykukují bystrá očička, neustále nastražená ouška a ten zatočený ocásek na konci s bílou špičkou.
Jak by nebyl, když jeho otec má v dokladech potvrzeno, že měl vzhled otličnyj (vynikající), stejně tak matka, ale on i děda a babička od obou rodičů byli šampióni. Tak daleko sahající doklad o svém původu si s sebou přivezl.
Západosibiřská lajka je pes myslivecký, tak je sice pěkné, když je vzhledově fešák, ale stejně důležité je co umí, jak si poradí při lovu. Představte si, že táta našeho štěněte má vysvědčení s výbornými ze zkoušek při lovu medvědů, divočáků, losů a další zvěře. Předpokládáme, že mu to před tím, než jsme ho odvezli jeho matka řekla, alespoň o otci, kdyby ze skromnosti zamlčela, jak se sama při lovu osvědčila. Určitě to ví .Naše přesvědčení vychází z toho jak se chová. Jak jinak by se v pěti týdnech mohl chovat tak důstojně, žádné naříkání, kňučení, naopak pevný stisk a jeho zoubky už budí respekt a je to na našich prstech vidět. Stejně tak jeho přístup k jídlu, pokud platí pořekadlo jak k jídlu tak k dílu je velkým příslibem.
Zatím však nevíme, až povyroste a přijde do styku s ostatními psy, jak se jim pochlubí, že jeho táta i máma lovili medvědy. Jednak nevíme zda, když jim to zaštěká rusky mu budou rozumět, a potom, copak psi zde vědí co je to medvěd ?
To je ale úvaha o budoucnosti, nám se ale hlavou honí spíše dojmy z cesty a zážitky s převozem štěněte. A ty by snad vydaly na román. Vzhledem k tomu, že v Moskvě jsme byli pouze jednou a ještě před třiceti lety dala se před cestou naše zkušenost charakterizovat jako veškerá žádná. Ukázalo se to již v samém začátku, kdy teprve po zakoupení letenek jsme zjistili, že k cestě do Ruska jsou třeba víza, teprve na ruské ambasádě při žádosti o víza jsme se dozvěděli, že je třeba zvací dopis, že tento dopis není ledajaký dopis, ale korespondence ruského občana s ministerstvem v Moskvě, velvyslanectvím v Praze, a další. Teprve potom jsme zjistili, že za peníze se takový dopis koupí pár kroků od ambasády na počkání a nakonec, že již z Prahy lze zajistit hotel v Moskvě.
Let a ubytování po tomto moratoriu byla procházka růžovou zahradou, která nám umožnila načerpat síly na další etapu naší mise. Sotva jsme totiž zapnuli TV na pokoji, ze všech ruských kanálů se řinuly informace o železničním neštěstí, teroristickém útoku, odklánění železničních spojů do Moskvy a to vše v době, kdy naše chovatelka byla již na cestě vlakem do Moskvy se štěnětem, kam měla druhý den dopoledne dorazit a my týž den odpoledne odletět. Pokus se s ní spojit telefonicky ztroskotal neboť náš mobil přes ujištění odborníka v Praze, že zde bude použitelný zde nefungoval.
Nakonec vše dobře dopadlo. Setkali jsme se v hotelu podle harmonogramu naší mise a po zajímavém setkání po dvaceti letech jsme odjeli společně na letiště vybavit poslední písemnosti s převozem. Přesto, že chovatelka měla řadu bumážek, ještě více razítek a podpisů různých úřadů, tak to rádoby důležité úřednici nestačilo. Pořád si vymýšlela další potvrzení a já se musel držet, abych něco neřekl a tím celé nepokazil. Musím se přiznat, že jsem se musel držet nejen slovního projevu, ale i přes svůj věk a mírnou povahu jsem měl i další chutě reagovat. Nakonec tam dala jedno razítko a bylo to, tedy další cesta volná.
Rozloučili jsme se s naší chovatelkou a cesta k letadlu vedla několika kontrolními rámy, aby u posledního jsme v jadrné ruštině slyšeli rozkaz dát boty do černé vaničky a kabáty do modré. Asi tři Angličané přede mnou nerozuměli, já zase dělal, že nerozumím a dal jsem i boty do modré vaničky, neboť byla o poznání méně špinavá než ty černé. Tato situace uvedla ženu vydávající uvedené příkazy téměř k nepříčetnosti, přivolala další dvě pracovnice a společně na nás rusky křičely, boty sem, kabáty tam. Angličané nechápavě koukali, a když jsem viděl, že na manželce, která v rukou držela štěně chtějí, aby dala obě ruce nahoru při průchodu rámem tak jsem se jen smál a byl jsem šťastný, že jsme vše předchozí překonali a byl jsem schopný jít dále, tedy k letadlu třeba v ponožkách, boty i bundu tam nechat v té nepravé vaničce.
Když se nyní poohlédneme zpět na průběh a výsledek naší mise, tak jsme spokojeni, ten malý krásný šmudla je nám odměnou a nakonec se vlastně potvrdilo, že míra radosti, pocit štěstí, spokojenost z výsledku je úměrná výši vynaloženého úsilí.
Zbývá už jen popřát štěňátku, aby se mu v té dálce od domova líbilo, aby vyrostl ve statného psa a přinesl mnoho radosti svému chovateli, myslivci z překrásných lesů u Tábora, kde bude jeho nový domov. Oběma přejeme mnoho šťastných chvil a mnoho zážitků a úspěchů při lovu.
Text a foto:Jaroslav Petřík
Další články autora: