Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Milena,
zítra Miloš.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Expertem Evropské komise - 1

 

Nemám příliš jasnou představu o tom, jak slepý k houslím přišel, ale nějakým podobným řízením osudu jsem se tak trochu neočekávaně koncem roku 1994 stal expertem Evropské komise pro energetiku. Pracoval jsem pro ni dokonce téměř tři roky, z toho dobrou polovinu v zahraničí, byla to součást více než důstojného závěru mé odborné kariéry. Možná vás budou zajímat mé dojmy z této pro mne mimořádně zajímavé spolupráce a zkušenosti. Konce konců i ST má svůj oddíl „Co vím o EU“, mé poznatky mohou ty vaše trochu obohatit. Hovoří o tom, jak se vstup do EU připravoval, o poměrně velkorysém programu technické a ekonomické pomoci PHARE transformujícím se zemím střední a východní Evropy ve fázi jejich přípravy přechodu do evropských struktur. 
 

Jak to začalo - překvapivá nabídka

Bylo to někdy v dubnu 1994, kdy mě někdejší kolega Petr P. požádal, abych co nejrychleji přijel do svého bývalého ústavu. V rychlosti mě seznámil s tím, že Evropská komise (EK – výkonný orgán Evropské unie) má v úmyslu v rámci programu PHARE zřídit v Rumunsku koordinační pracoviště pro tzv. nadnárodní energetický program (tzv. Programme Coordination Unit – PCU) a hledá, za celkem zajímavých podmínek, vedoucího budoucího týmu s náplní, která – podle jeho názoru – je šitá jako na míru pro mne. Následoval telefonát do Paříže – budoucí kolega Chris Sratford, se zkušenostmi z práce pro EU, mě v rychlosti seznámil s předpokládanými úkoly a podmínkami. Po krátkém váhání jsem projevil ochotu, zúčastnit se vypsaného výběrového řízení (s tajnou myšlenkou: takových návrhů už bylo!). Petr mi předal balík papírů, popisující podmínky „tenderu“; mým úkolem bylo obratem vyplnit přihlášku, která ještě téhož dne odešla faxem do Bruselu.

 

Manželka s nápadem nerozvážně souhlasila: Všechny zajímavé nabídky na práci v zahraničí ti vždy někdo překazil, proč bys to nezkusil. Musím dodat, po letech vždy chudičkého a napjatého rozpočtu našich čs. projektů se přede mnou rýsoval konečně program, který je velkoryse dotován z evropských prostředků, projekt bez finančních problémů. Jeho rozpočet pamatoval na vše, na mzdy, cestovné, provozní náklady, vybavení kanceláří nábytkem a špičkovou výpočetní a komunikační technikou, dokonce i na služební automobil…

 

Mimochodem, uchazečem o tento projekt, na návrh Petra P. i Chrisa byla má tehdejší „poradenská firma“, spíše firmička: Imrich Lencz, Energetika – Elektrotechnika. Už o dva dny, po dodatečném podrobném prostudování podmínek jsem pochopil, že moje nabídka na účast v projektu byla zcela bláhová, EK hledala smluvního partnera zcela jiné dimenze. Jak se dalo očekávat, za tři týdny jsem obdržel poděkování EK za moji přihlášku se zdvořilým odmítnutím: moje firma nesplňuje představy zadavatelů.

 

Celou epizodku jsem hodil za hlavu, když se po několika dalších týdnech ozval v telefonu můj starý známý a spolupracovník, Vladimír W. ředitel docela významné pražské poradenské firmy VÚPEK: My jsme, ze sta firem, které se zúčastnili tenderu, postoupili do užšího výběru dvaceti. Byli bychom rádi, kdybychom tě mohli navrhnout jako našeho kandidáta na vedoucího týmu, nemáme, koho bychom tam vyslali ! Pravděpodobnost 1:20 není příliš velká, s lehkým srdcem jsem souhlasil s dalším pokusem, mimo jiné i proto, že jsem byl přesvědčen, že skončí přesně stejně jako ten předchozí, to je neúspěšně.

 

Můj nový perspektivní zaměstnavatel, VÚPEK postupoval mnohem chytřeji. Pro druhé kolo pod patronací francouzské firmy BECOM, zastoupené Chrisem zorganizoval pětičlenné mezinárodním konsorcium (pátým, tichým partnerem byl BECOM). O několik dnů jsem se představil zástupcům konsorcia, svojí lámanou angličtinou (neměl jsem za život mnoho příležitostí ji prakticky použít) jsem odkoktal cosi o sobě, o svém odborném profilu…V tomto kole jsem přesvědčil (nikoho lepšího neměli), schylovalo se však k vlastnímu výběrovému řízení před komisí EK.

Letní měsíce roku 1994 byly pro mne, čtyři a šedesátiletého mladíka, dobou intenzivních příprav. Do tajů programů PHARE mě ochotně zasvětil Honza P., ředitel českého národního programu PHARE. Jak se připravit na výběrové řízení mě dokonale poučil jeho zahraniční expert Giovanni Caprioglio, bodrý Ital, o němž přítel Honza tvrdil, že je schopen vyhrát jakékoliv výběrové řízení. Angličtinu jsem si trochu osvěžil a doplnil v měsíčním letním konverzačním rychlokursu, pořádaném British Council v Brně…

 

Výběrové řízení

Giovanni mě doprovázel i na závěrečný akt výběrového řízení do Bukurešti. Své předpokládané vystoupení jsem se nadřel do posledního detailu, jako kdysi pilný studentík před maturitou. Před komisí ze zástupců Evropské komise a budoucího uživatele výsledků, Ministerstva průmyslu a obchodu Rumunska, které mělo projekt zaštítit, jsem prezentoval projekt našeho konsorcia, projekt budoucího střediska pro koordinaci energetických projektů PHARE, zaměřeného na energetiku 11 postkomunistických zemí. Zde jsem se také blíže seznámil se svými potenciálními kolegy a spolupracovníky budoucího střediska: Bulharem, technickým expertem Nikolajem Milevem, Polákem, finančním expertem Jackem Kostrzevou, a svým asistentem, Rumunem Valerijem Alexandrem Binigem. Prezentace měla celkem hladký průběh, byl jsem dokonale připraven, budoucí kolegové mě skvěle doplnili; po diskusi a delší poradě nám komise sdělila, že náš projekt zvítězil.

 

Ještě tentýž večer se stáváme účastníky Plenárního zasedání energetických projektů PHARE, ředitelů a nejbližších spolupracovníků národních koordinačních středisek zemí, které se k programu připojili, zástupců dvou generálních ředitelství EK (DG Ia pro zahraniční vztahy a DG XVII pro energetiku) a dalších, celkem asi šedesáti osob. Od září – října mě očekává úzká spolupráce s většinou z nich! Den vrcholí bohatým společenským programem s hostinou, posezením.

 

 

V posledních letech jsem se novým známostem spíše vyhýbal, zde rozum velí seznámit se pokud možno s většinou z přítomných národních expertů. Se skleničkou vína v ruce obcházím jednu skupinu po druhé, Poláky, Bulhary, Rumuny, Slováky, Albánce, Slováky, Estonce, Litevce, Lotyše, Slovince, budoucí spolupracovníky z rumunského ministerstva průmyslu. Vrchní koordinátor z UK, pan Graham Walker se zdá být nepřístupný. Vidím, že rád by vyfotil rumunské krasavice, které před námi předvádějí svůj národní tanec. Beru mu z ruky foťák, naplňuji jeho záměr a ledy jsou prolomeny. Bavím se, vidím, že zástupce EK Peter Nagy z DG XVII sleduje start (kick-off) mé mise a najednou upozorňuje: ještě jsi zapomněl na Maďary.

 

 

Brusel, sídlo generálních ředitelství Evropské komise, která našemu projektu dala požehnání – Velké náměstí

 


Zde odbočím, očekávala mě práce, v niž jsem podléhal dokonce třem ředitelům. Z hlediska našich zákonů jsem byl řádným zaměstnancem české firmy, která byla za konsorcium nositelem smlouvy na projekt EK – ředitel č. 1. Organizační vytvoření střediska EK svěřila Rumunům, podle mého soudu dosti nešťastně. Pan Barbu, náměstek Ministra průmyslu a obchodu Rumunska byl oficiálním ředitelem střediska (ředitel č.2), já jsem nesl tíhu faktického organizátora jeho práce, jako Team leader malého mezinárodního týmu. Tou nejdůležitější osobností projektu byl ovšem vysoce postavený expert EK Jean Luc Delpeuch, mimořádně schopný a vzdělaný mladý Francouz, který projekt vymyslel, prosadil a ve skutečnosti z posice EK odborně řídil a vykonával jeho supervizi. Považoval jsem ho za svého ředitele č.3 (podle jeho významu a rozhledu jsem ho měl zařadit na stupeň nejvyšší). Vyhovět všem požadavkům neobvyklého triumvirátu ovšem mnohdy nebylo vůbec jednoduché.

 

Mise začíná

Evropská komise nás nenechala nepřipravené na naše budoucí úkoly. Následuje širší seznámení s budoucím posláním: účast na mezinárodní konferenci programu PHARE v budapešťském Hiltonu pro první orientaci v bohatých a rozsáhlých programech PHARE, potom týdenní tvrdý výcvik v Bruselu na dvou generálních ředitelstvích (DG IA pro zahraniční vztahy a DG XVII pro energetiku) o tom co je Evropská unie, jaké jsou cíle a úkoly jejích komisí, podpůrných orgánů, její historie, zásady, procedury. Potom úvodní návštěva Ministerstva průmyslu v Bukurešti, které má naše středisko zaštítit a kde mě čeká jeden z mých tří ředitelů (hledám si byt)…Jednoho krásného říjnového dne se dvěma objemnými kufry vystupuji z letadla na bukureštském letišti Otopeni. Mise začíná.

 

 

Mé bydliště v Bukurešti – České velvyslanectví

 

Vžijte se na chvíli do mé kůže, ve svých 64 se octnete sám v cizině, namísto obvyklých tří dnů běžných služebních cest až týdne minimálně na rok… První myšlenkou bylo, vytvoř si alespoň nějaké zázemí. Ale jak?

 

Spásná myšlenka brzy přišla, vydal jsem se představit na velvyslanectví Slovenska. Přijali mě neočekávaně přátelsky a to nejen proto, že jsem na ně mluvil slovensky, a okamžitě zapojili do svých společenských akcí. Ještě tentýž večer jsem se zúčastnil zajímavého kulturního programu s posezením u dobrého slovenského vínka.

 

Další kroky mě vedly k našemu konzulovi, přijetí bylo neméně srdečné a mile mě překvapila zcela neočekávaná otázka: a nechtěl byste bydlet u nás (likvidovali zbytečnou mateřskou školku a projevili ochotu upravit mi ji podle původního účelu na byt)? Konzul mě poslal ještě k obchodnímu atašé, že ho asi bude zajímat má mise a společně jsme obratem skončili u jeho excelence, velvyslance. S vděčností vzpomínám na jejich následující citelnou podporu. Ze svého rumunského bytu jsem dal okamžitě výpověď a v krátké době jsem se zabydlel na bezpečném, dobře chráněném „českém území“, v českém prostředí, s knihovnou, dobře vybavenou nejen knihami ale i kazetami českých filmů… (Nezanedbatelná poznámka: mikrobus velvyslanectví přivezl měsíčně i pro mne přepravku plzeňského!)

 

Poznámka: obrázky jsou vesměs přefotografovány z diapozitivů

Imrich Lencz

Další články autora:

Zpívá celá rodina

Piknik na břehu Bajkalu

Bajkal, buchty a moji pitomci

Dva basisté v base

Bajkalské etudy

Střípky z vojenského života

Internet, web a senioři 

Řeka mého života

Sbohem pane profesore

Drobnůstky z dětství



Komentáře
Poslední komentář: 10.10.2009  05:58
 Datum
Jméno
Téma
 10.10.  05:58 Dixi J.Taubova@seznam.cz
 09.10.  20:30 imraL
 09.10.  20:28 imraL
 09.10.  15:56 Mirek
 09.10.  09:27 Ivo
 09.10.  07:49 Magdalena