Weekend s Annou na Kosti
Tak sobotu máme za sebou a před námi je den plný magie. Večer po příjezdu to u nás vypadalo jako v cikánském lágru. Kde se dalo, tam se sušilo. A tak mi ráno nezbylo, než se obléknout do hodobožového (Vitnamské kapsáče a tričko vše za 39) a vyrazit do středověku.
Teď mě napadá cimrmanovské líčení cesty, ale byl by to pouze slabý odvar. Přesto cesta probíhala bez problémů. Do středověku se musí pomaloučku a polehoučku. Proto jsme se pod hradem zařadili do fronty na parkoviště a pomalu postupovali až k výběrčímu kočárovného. Naštěstí se spokojil s českou korunou a netrval na groších a nebo podobné měně. Tam již na nás čekalo vnouče v doprovodu rodiče. Po zakoupení vstupenek jsme provedli instruktáž pro vnoučka, jak vypadá skutečný katapult. Na počítači v jakési hře si je staví. Před vstupem do vlastního hradu nás fortnýř okroužkoval, aby bylo vidět na první pohled, kdo je z kterého století.
Jako první nás uvítala mučírna. Vnouček koukal jako z jara. Meče, popravčí sekera, a ostatní propriety středověké civilizace se tam ukazovali v šerosvitu. Trůn s hřeby a všemu vévodila gilotina, jako by jí před chvílí použili. Pouze krev tam chyběla. Pak již se vše táhlo ve veselém duchu. Nádvoří zabralo stánkové s dlabancem a pitivem, zatím co v paláci a ostatních komnatách vládl duch magie na plné pecky. Výklad z karet, vedle se četlo z ruky a z dalších pomůcek, pak si mohl človíček popovídat o různých způsobech sebeléčení a další čarovné pomůcky a postupy.
Zatím co se uvnitř děli věci nadpřirozené, venku na nádvoří v improvizovaném divadélku, se konaly věci naprosto soudobé. Za pomoci zvukové aparatury a potřebných několika decibelů se konal koncert zpěvaček známých z rozhlasu. V pravidelných intervalech se na plácku konali různé hry a nebo pokecy s umělci. Věru zaujala krotitelka hadů (a nebo spíše kamarádka hadů) která předvedla svého miláčka, jako velice přítulné stvořeníčko. Po představení se náhodou u mě zastavila s krajtou obtočenou kolem krku se zeptala, jestli mi hadi nevadí. I přes nechuť ke všemu co se nedá poplácat po rameni a nemá nožičky, jsem hrdě prohlásil, že mi nevadí. Dali jsme se do řeči a Věra nás vyfotila. Na prosbu o zapůjčení té podivné šály paní reagovala vstřícně a tak jsem fotil zas já Věru. Slušelo jim to oběma. Ona ta krajta byla holčička, takže hadice. Nakonec jsem si jí také pohladil.
Další takovou ukázkou lásky k „němé“ tváři, bylo vystoupení paní s jejími přáteli dravci. Sovičky předvedly pořadové cviky beze zbraně, orli se předvedli jako vynikající letci, kterým není ani žádná švanda na překážku. Jediný kdo ztrácel glanc, byli zámečtí holubi. Houfovali se a zmizeli ve věži. O dalším účinkujícím se nedá říci, že je němá tvář. Spíše naopak. Jiří Krytinář nás pobavil, jak je jeho zvykem a také se dal vyfotit. Jen kolem krku by se asi Věře nevešel a tak se k sobě jen přitulili.
Dva dny po sobě v takovémto kulturním zápřahu, zanechá na těle i duši nános dobré energie a ta se musí trochu rozředit normálním životem. Tak zase honem do civilizace. Autíčko je dobře prohřáté od sluníčka a cesta podél Žehrovských skal zpátky do současnosti. Jen mi vrtá hlavou, nežili si tenkrát snad klidněji a spokojeněji?
Weekend končí a protože jsme důchodci, zítra si můžeme snít třeba o životě na hradech a nebo horských pustinách. Budeme se těšit na příští rok a hřejivé Anenské slavnosti.
Míra Herout