(stalo se před mnoha lety, v hlubokém socialismu…)
Pracoviště, kterému se říká propagace, bylo na šachtě vždy středem pozornosti kvůli zajímavé práci i osazenstvu samotnému, které se na ní podílelo.Bývaly časy, že tito propagační pracovníci měli tolik práce, že jim chodili vypomáhat i horničtí učni. Do učení přicházeli chlapci odevšad, jedni šikovní a ti druzí – škoda mluvit!
Budu vám vyprávět příběh, jehož jsem byla jedním z aktérů, a který se ze začátku podobal hororu ze špatného filmu…
Jedné třeskuté zimy jsme připravovali – jak jinak - výzdobu „Vítězného února“, která spočívala ve zhotovení co největšího počtu panelů, kterými se šachta zdobívala, tedy její oplocení. Při tom nám pomáhali zmínění učni. Byla to práce, kterou jsme nenáviděli, hlavně pro nesmyslnou instalaci panelů, která se prováděla za každého počasí i při –20 st. C.
Jednoho dne jsme přišli ráno na směnu a z propagační dílny se linul nelibý zápach. Vyvětrali jsme, podotýkám, že venku mrzlo až praštělo, vše prozkoumali, prošli i všechny barvy, zda se nějaká nekazí, NIC !
Nějak jsme to vydrželi. Zato druhý den byl v dílně „smrad“, že i tchoř byl vedle něj navoněný fešák. Zkrátka, byl to takový zápach, že i po krátkém pobytu se nám zvedal žaludek.
Obrátili jsme se na vedoucího: „Soudruhu vedoucí, tady se nedá pracovat, strašně to tu smrdí! Prošli jsme všechno a nic jsme nenašli, tady je asi pod podlahou mrtvola!!!“
Tenhle vedoucí byl svědomitý komunista, chtěl mít vše v pořádku a proto nás odbyl. „Mě to nezajímá! Otevřete okna, oblečte si kabáty a malujte! Únor nepočká!“ Byli jsme zoufalí, co dělat, když nejde dělat?! Minuta po minutě ubíhala….
A tu se ozvalo to nejtišší děvče z kolektivu. „Tak tady já robit nebudu! Zvracej a mrzni si tu šéfe, sám!!!“… Ten zbledl a povolal údržbářskou četu, aby vytrhala na propagaci podlahu, protože se tam nachází asi mrtvola! Pracovníci zmíněné čety okamžitě nastoupili a my jsme čekali ,co bude. Chlapi trpěli, ale statečně odstranili lino a pak vytrhávali z dřevěné podlahy desku za deskou….Když bylo dílo zkázy asi z větší poloviny vykonané, přišel je zkontrolovat jejich mistr.
Dodnes nikdo neví, co ho to napadlo, sáhl za ústřední topení a vytáhl důlní učňovskou svačinu s rozkládajícím se masem. Na tenhle moment, kdy se na to přišlo, do smrti nezapomenu! Chvíli jsme tupě zírali a pak jsme začali kuckat smíchy, ten nás však v zápětí přešel, to když jsme si uvědomili, že budeme potrestáni z planého poplachu a co víc, vytrhanou podlahu dostaneme k úhradě. Víte, kdo nás zachránil?
„Vítězný únor!“- protože ten se nezadržitelně blížil a soudruzi byli rádi, že jsme výzdobu nakonec stihli.
Na učně jsme pak dávali lepší pozor, abychom nemuseli zase někdy hledat případné mrtvoly, ale ještě dlouho jsme měli z ostudy kabát, to když na nás havíři pokřikovali: „Propagace, nemáte tam nějakou mrtvolu?“
