Existuje mnoho různých maratónů, v New Yorku, v Londýně, v Berlíně a mnoha v jiných městech a místech, ale jediný, který by mne opravdu lákal k účasti, je již tradiční maratón ve Francii, ve slavné vinařské oblasti Medoc. Zde se scházejí začátkem září sportovci a současně milovníci vína, dobrého jídla a legrace, aby se vydali na 42,195 km dlouhou trať vedoucí kolem vinic a mnoha zámků. Trať musí uběhnout v limitu, tedy nejdéle za 6 hodin 30 minut. Jestliže se někdo splete a chce běžet proto, aby dosáhl vynikajícího času, musí zvolit jiné místo a jiný závod. V Medocu se jedná o úplně něco jiného, scházejí se tu lidé, kteří z pouhé radosti ze života a z touhy po styku s lidmi, pravděpodobně i se stejným smyslem pro humor, se odhodlají k běhu dlouhému 42 km. Tento maratón bývá také nazýván nejdelším maratónem na světě či Fun-Marathon. Proč, to snadno pochopíte, když dočtete článek do konce. Každý účastník se ale musí prokázat potvrzením o lékařské prohlídce, jedině to mu umožňuje účast na běhu.
Letos se maratón konal o weekendu, mezi 8. až 10. zářím. V předvečer závodu, tedy v pátek, se pořádá tradiční „Pasta party“ na posilněnou závodníků i jejich doprovodu uhlohydráty, obsažnými v nudlích a v sobotu je start. V městě Pauillac se letos sešlo celkem kolem 9 tisíců zájemců, tedy závodníků a jejich průvodců, ze 40ti zemí. Je to maximální počet, s větším množstvím účastníků by už byl problém s ubytováním. Pro běžce je rezervováno jen 3000 startovních čísel, na kterých je chip, který kontroluje průchod časovými kontrolami. Je to v zájmu bezpečnosti, a také toho, aby se někdo neztratil. Třeba ve vinicích, kde by je našli až ti, kteří sklízejí hrozny. Je to závod vůbec dost nebezpečný. Čím? Trasa vede kolem různých 58 vinic a je na ní víc než 24 občerstvovacích a ochutnávacích stanic vína. 2 km před cílem je i stánek s ústřicemi. Vedle těchto oficiálních zastávek nabízejí speciality svých kuchyní i majitelé různých restaurací podél trasy. Zdarma. Více jak polovina účastníků běží různě maskována, nebo aspoň podivně oblečena, takže se vše podobá karnevalu, jaký je znám třeba z německých měst v Porýní.
Největší oblibu získal tento běh - karneval u různých klubů a spolků, kteří přijíždějí hromadně, autobusy. Ty jsou plné jak účastníků běhu, tak jejich členy „fan klubu“ který podél trasy, vyzbrojen sklenicemi vína dodává odvahu běh dokončit. Podél trasy je také umístěno asi padesát různých hudebních těles, muzikantů, kteří vesele vyhrávají. Vlastně se celý marathón dá přirovnat k lidové veselici. Je sice pravda, že se závodu zúčastňují i vychrtlí zarytí sportovci, kteří vyrazí od startu jak střelení a vůbec nevnímají onu krásnou atmosféru o kterou zde jde. Jako občerstvení pijí jenom vodu a pojídají banány. Musí to být tvrdé povahy, když dokáží přehlédnout onu neuvěřitelnou spontánnost přihlížejících i spoluběžcích a odolají a neochutnají různá vína, kterými je právě tato oblast proslulá.
Třeba víno z proslulého Chatteu Lafite Rothschild, u jehož stánku je vždy neobvyklý nával (není divu). V okolí zámku Lafite se také vypráví o zajímavé vraždě, která se prý stala v nedávné době. U barona Rothschilda byl na návštěvě velice bohatý americký manželský pár. On byl majetný americký vinař, vlastnící vinice v Napa Valley v Kalifornii. Chtěl nejen ochutnat Rothschildova vína vzácných ročníků, ale především se chtěl pokusit odhalit tajemství toho, proč právě tato vinice, proč ty sklepy vydávají vína tak neobyčejné kvality. Baron jim nechal servírovat různá vína, která se přesně hodila k předkládaným chutným jídlům. Všechno probíhalo dobře. Po večeři prý pan K. působil poněkud nepřítomným dojmem. Člověk by řekl, že není divu, jestliže pilně ochutnával. Poté se společnost rozešla do svých pokojů a nastal klid. Jenže : druhý den našel baron Rothschild ke svému úžasu a hrůze v jednom ze svých sklepů pana K. mrtvého. Byl zjevně zavražděn. Okamžitě zavolali policii. Ještě nikdy se na tomto zámku nestal nějaký zločin. Když baron sděloval tu tragickou událost manželce zavražděného, byl překvapen jejím neobvyklým klidem. Ještě víc šokován byl baron i personál jeho zámku, když byla vdova ještě ten den zatčena. K vraždě se totiž přiznala. Tvrdila ale, že manžela zavraždila na jeho vlastní žádost. Prý zoufale konstatoval: „Nikdy se mi nepodaří vytvořit víno, které by se jen trochu přiblížilo zdejšímu, proto končím. Svoje vinice prodám. Nechci dál žít. Raději zažít nebe a zemřít, než zemřít a pak přijít do nebe. Usmrť mne,“ prosil prý jí zoufale. A ona mu vyhověla. Když pak toho dne baron Erik Rothschild vypil sám po večeři láhev svého Lafite 1947, uznal, že pan K. měl pravdu. Divná historka, možná že je i pravdivá. Musíte toho jen trochu víc vypít.
Ale zpět k maratónu, který zdárně pokračuje. Běžci zastavují u stánků, aby se osvěžili se a proto není divu, že časový limit závodu je šest a půl hodiny. Je pochopitelné, že mnozí nijak nehledí na to v jakém pořadí a stavu skončí, spíše se věnují ochutnávce vín. U všech 24 stánků, kde se dá volit mezi červeným a bílým vínem, je nával a nezůstává při jedné skleničce či pohárku. Mezitím se dají ochutnat i různé paštiky, krevety, grilované maso, sýry a jiné místní pochoutky, kterým je velice těžko odolat. S plným žaludkem se ale špatně běží. Proto se většinou od poloviny trasy mění běh v pochod, při kterém se navazují přátelství mezi účastníky a je velice zajímavé jak snadno se lidé z různých zemí dorozumí, mnohdy zcela bez znalosti jazyka. Velkou odezvu mají vtipně a fantasticky oblečené skupiny a domnívám se, že i účastníci si přijdou na své. Mnohdy je pozoruhodné, že „doběhnou“ lidé, u kterých by se to neočekávalo, jako třeba skupina vedená dvěma hudebníky na chůdách. Jsou to určitě úctyhodné výkony, které bohužel nikde nejsou zaznamenány, vždyť se vlastně běží jenom pro zábavu a radost,.A těch několik vychrtlých jedinců, kteří berou závod, jako asi i celý život, smrtelně vážně? Ti ať si běží. Je spousta účastníků, kteří se skoro každý rok do Medocu vrací, mnozí z nich přišli poprvé jako doopravdoví marathonci, ale při tomto maratónu se také začali jen bavit a zapomněli na čas. Třeba tento běžící čáp svědčí o smyslu pro humor, ale i o tom, že to není jen tak. Je neuvěřitelné, co všechno si účastníci vymyslí a vezmou na sebe. Kostýmy jsou mnohdy dost teplé a těžké, což závod ztěžuje, vždyť musí uběhnout přes 40 kilometrů a k tomu ještě ty ochutnávky. Samozřejmě existují „puristé“ a škarohlídi, kteří tento marathón odsuzují, ale domnívám se, že je to přece jenom lepší, než skákat z mostu a spoléhat se na nějaké prapodivné kšandy, které mají skákajícími zachytit, jenom proto aby si užili a stoupl jim v těle adrenalin. Proto mi jsou milejší třeba ti vtipálkové, představující housenku, kteří v tom oblečení dorazili také do cíle. Možná, že by se zde dalo mluvit o dopingu vínem, ale protože se nejedná o žádné medaile ani mistrovské tituly, nemusí antidopingová komise zakročovat. Jisté je ,že skoro každý, kdo navštíví Medoc a tuto oblast Francie, zvanou Aquitanie, je uchvácen jak přírodou, spoustou vinic, borovými lesy. Vydá-li se kousek dále na pobřeží, zvané Stříbrné, najde ještě mnoho jiných zajímavostí. Třeba si prohlédne u Pyla největší evropskou pískovou dunu. Ale když jsme u toho jídla a pití: v Arcachonu se pěstují nejlepší a prý nejlahodnější ústřice, které se odtud vyvážejí do celého světa. Jak dospělé, tak jejich zárodky, pro další pěstitele. Zajímavé je, že prý nejvíce utrží chovatelé na prodeji zárodků těch nedospělých ústřic. Asi je jejich doprava snazší. Já ale mám nejraději ty dospělé, jednou jsem jich spořádal na posezení 24 a manželka kvílela, že dostanu bílkovinný šok. Leč, klika, nic se mi nestalo. Dostatek bílého vína mne zachránil. Jak vidím, odbíhám od maratónu, i když historie chovu ústřic a okolnosti vzniku tohoto chovu jsou velice zajímavé. Ale píšu o tom hlavně proto, že ústřice jsou opravdu mojí oblíbenou pochoutkou. Abyste viděli, že jsem divný člověk. Jak vypadá takový stůl s připravenými ústřicemi pro ty, kteří absolvovali první polovinu závodu, můžete vidět dole na přiloženém snímku. Už toho tam moc nezbylo. Posíleni ústřicemi a jinými lahůdkami, pokračují stateční maratónci k dalšímu občerstvení, ale to už si říkají, už moc nemůžeme, ale polovinu máme za sebou, tak to už nějak dojíme, dopijeme a doběhneme.
Výhodu mají ty skupiny, které mají sebou během cesty nějaký dopravní prostředek, na kterém si mohou trochu odpočinout. Pravidla tohoto běhu to totiž kupodivu umožňují a takových závodníků s vlastním vozidlem je dost, pravděpodobně se nezúčastňují maratónu poprvé. Chytráci. Je pochopitelné, že některé slabší a změkčelé nátury mají s postupujícím čase trochu problémy se stabilitou a s koordinací pohybů, ale vždy se najde někdo, kdo jim pomůže dorazit do cíle.
Je pozoruhodné jak rychle se dokáží zotavit po sprše a dalším malém občerstvení. Už se těší na závěrečný večerní ohňostroj. Následující den je ještě dopoledne „After Party“ kde se všichni účastníci, pokud jsou schopni vstát, sejdou, aby si slíbili, že se v příštím roce určitě do Medocu vrátí. Mají k tomu velmi dobrý důvod.
Možná jako malý doplněk k článku o tom běhání ve Francii bude zajímavé zmínit se ještě o jednom závodě, sice ne tak namáhavém jako marathón, ale zato velmi orginálním. Pořádá se ve Španělsku na pláži u Bilbaa, kde je naturistický resort, Basque Country Naturist Club Sopelana, už od roku 1999.
Nazýval se původně se The Sopelana Naturist Race, ale od roku 2003 se jmenuje po svém zakladateli Patxi Ros Trophy. Patxi Ros je milovník sportu a naturismu. Muži a ženy startují zvlášť. Běží se jen pět kilometrů a jako první cena je long weekend, čili prodloužený víkend na jednom z Kanárských ostrovů. Je pochopitelné, že nic netušící diváci se trochu diví, když se kolem nich přežene 138 úplně nahých sportovců. No, úplně nazí nejsou, mohou mít podle pravidel závodu klobouk či čapku nebo nějaký šátek, brýle proti slunci, jakož i ponožky a tenisky.
Čísla mají, jak vidíte, napsaná na těle. Když běží pánové, tak se to těší především pozornosti starších dam, jak je vidět na fotografii. Mně se osobně moc líbí ten pán v neoprénovém oblečku s prknem pod paží, který zjevně vůbec neví, co si má myslet – možná, že by se nejraději svléknul a přidal k závodníkům - a s ním kontrastuje vedle něj sedící zcela lhostejný pes, který si o těch nahých bláznivých lidech myslí svoje.
Existuje mnoho různých maratónů, v New Yorku, v Londýně, v Berlíně a mnoha v jiných městech a místech, ale jediný, který by mne opravdu lákal k účasti, je již tradiční maratón ve Francii, ve slavné vinařské oblasti Medoc. Zde se scházejí začátkem září sportovci a současně milovníci vína, dobrého jídla a legrace, aby se vydali na 42,195 km dlouhou trať vedoucí kolem vinic a mnoha zámků. Trať musí uběhnout v limitu, tedy nejdéle za 6 hodin 30 minut. Jestliže se někdo splete a chce běžet proto, aby dosáhl vynikajícího času, musí zvolit jiné místo a jiný závod. V Medocu se jedná o úplně něco jiného, scházejí se tu lidé, kteří z pouhé radosti ze života a z touhy po styku s lidmi, pravděpodobně i se stejným smyslem pro humor, se odhodlají k běhu dlouhému 42 km. Tento maratón bývá také nazýván nejdelším maratónem na 
světě či Fun-Marathon. Proč, to snadno pochopíte, když dočtete článek do konce. Každý účastník se ale musí prokázat potvrzením o lékařské prohlídce, jedině to mu umožňuje účast na běhu.
Největší oblibu získal tento běh - karneval u různých klubů a spolků, kteří přijíždějí hromadně, autobusy. Ty jsou plné jak účastníků běhu, tak jejich členy „fan klubu“ který podél trasy, vyzbrojen sklenicemi vína dodává odvahu běh dokončit. Podél trasy je také umístěno asi padesát různých hudebních těles, muzikantů, kteří vesele vyhrávají. Vlastně se celý marathón dá přirovnat k lidové veselici. Je sice pravda, že se závodu zúčastňují i vychrtlí zarytí sportovci, kteří vyrazí od startu jak střelení a vůbec nevnímají onu krásnou atmosféru o kterou zde jde.
Jako občerstvení pijí jenom vodu a pojídají banány. Musí to být tvrdé povahy, když dokáží přehlédnout onu neuvěřitelnou spontánnost přihlížejících i spoluběžcích a odolají a neochutnají různá vína, kterými je právě tato oblast proslulá.
majetný americký vinař, vlastnící vinice v Napa Valley v Kalifornii. Chtěl nejen ochutnat Rothschildova vína vzácných ročníků, ale především se chtěl pokusit odhalit tajemství toho, proč právě tato vinice, proč ty sklepy vydávají vína tak neobyčejné kvality. Baron jim nechal servírovat různá vína, která se přesně hodila k předkládaným chutným jídlům. Všechno probíhalo dobře. Po večeři prý pan K. působil poněkud nepřítomným dojmem. Člověk by řekl, že není divu, jestliže pilně ochutnával. Poté se společnost rozešla do svých pokojů a nastal klid. Jenže : druhý den našel baron Rothschild ke svému úžasu a hrůze v jednom ze svých sklepů pana K. mrtvého. Byl zjevně zavražděn. Okamžitě zavolali policii. Ještě nikdy se na tomto zámku nestal nějaký zločin. Když baron sděloval tu tragickou událost manželce zavražděného, byl překvapen jejím neobvyklým klidem. Ještě víc šokován byl baron i personál jeho zámku, když byla vdova ještě ten den zatčena. K vraždě se totiž přiznala. Tvrdila ale, že manžela zavraždila na jeho vlastní žádost. Prý zoufale konstatoval: „Nikdy se mi nepodaří vytvořit víno, které by se jen trochu přiblížilo zdejšímu, proto končím. Svoje vinice prodám. Nechci dál žít. Raději zažít nebe a zemřít, než zemřít a pak přijít do nebe. Usmrť mne,“ prosil prý jí zoufale. A ona mu vyhověla. Když pak toho dne baron Erik Rothschild vypil sám po večeři láhev svého Lafite 1947, uznal, že pan K. měl pravdu. Divná historka, možná že je i pravdivá. Musíte toho jen trochu víc vypít.
Ale zpět k maratónu, který zdárně pokračuje. Běžci zastavují u stánků, aby se osvěžili se a proto není divu, že časový limit závodu je šest a půl hodiny. Je pochopitelné, že mnozí nijak nehledí na to v jakém pořadí a stavu skončí, spíše se věnují ochutnávce vín. U všech 24 stánků, kde se dá volit mezi červeným a bílým vínem, je nával a nezůstává při jedné skleničce či pohárku. Mezitím se dají ochutnat i různé paštiky, krevety, grilované maso, sýry a jiné místní pochoutky, kterým je 
velice těžko odolat. S plným žaludkem se ale špatně běží. Proto se většinou od poloviny trasy mění běh v pochod, při kterém se navazují přátelství mezi účastníky a je velice zajímavé jak snadno se lidé z různých zemí dorozumí, mnohdy zcela bez znalosti jazyka. Velkou odezvu mají vtipně a fantasticky oblečené skupiny a domnívám se, že i účastníci si přijdou na své. Mnohdy je pozoruhodné, že „doběhnou“ lidé, u kterých by se to neočekávalo, jako třeba skupina vedená dvěma hudebníky na chůdách. Jsou to určitě úctyhodné výkony, které bohužel nikde nejsou zaznamenány, vždyť se vlastně běží jenom pro zábavu a radost,.A těch několik vychrtlých jedinců, kteří
berou závod, jako asi i celý život, smrtelně vážně? Ti ať si běží. Je spousta účastníků, kteří se skoro každý rok do Medocu vrací, mnozí z nich přišli poprvé jako doopravdoví marathonci, ale při tomto maratónu se 
také začali jen bavit a zapomněli na čas. Třeba tento běžící čáp svědčí o smyslu pro humor, ale i o tom, že to není jen tak. Je neuvěřitelné, co všechno si účastníci vymyslí a vezmou na sebe. Kostýmy jsou mnohdy dost teplé a těžké, což závod ztěžuje, vždyť musí uběhnout přes 40 kilometrů a k tomu ještě ty ochutnávky. Samozřejmě existují „puristé“ a škarohlídi, kteří tento marathón odsuzují, ale domnívám se, že je to přece jenom lepší, než skákat z mostu a spoléhat se na nějaké prapodivné kšandy, které mají skákajícími zachytit, jenom proto aby si užili a stoupl jim v těle adrenalin. Proto mi jsou milejší třeba ti vtipálkové, představující housenku, kteří v tom oblečení dorazili také do cíle. Možná, že by se zde dalo mluvit o dopingu vínem, ale protože se nejedná o žádné medaile ani mistrovské tituly, nemusí antidopingová komise zakročovat. Jisté je ,že skoro každý, kdo navštíví Medoc a tuto oblast Francie, zvanou Aquitanie, je uchvácen jak přírodou, spoustou vinic, borovými lesy. Vydá-li se kousek dále na pobřeží, zvané Stříbrné, najde ještě mnoho jiných zajímavostí. Třeba si 
prohlédne u Pyla největší evropskou pískovou dunu. Ale když jsme u toho jídla a pití: v Arcachonu se pěstují nejlepší a prý nejlahodnější ústřice, které se odtud vyvážejí do celého světa. Jak dospělé, tak jejich zárodky, pro další pěstitele. Zajímavé je, že prý nejvíce utrží chovatelé na prodeji zárodků těch nedospělých ústřic. Asi je jejich doprava snazší. Já ale mám nejraději ty dospělé, jednou jsem jich spořádal na posezení 24 a manželka kvílela, že dostanu bílkovinný šok. Leč, klika, nic se mi nestalo. Dostatek bílého vína mne zachránil. Jak vidím, odbíhám od maratónu, i když historie chovu ústřic a okolnosti vzniku tohoto chovu jsou velice zajímavé. Ale píšu o tom hlavně proto, že ústřice jsou opravdu mojí oblíbenou pochoutkou. Abyste viděli, že jsem divný člověk. Jak vypadá takový stůl s připravenými ústřicemi pro ty, kteří absolvovali první polovinu závodu, můžete vidět dole na přiloženém snímku. Už toho tam moc nezbylo. Posíleni ústřicemi a jinými lahůdkami, pokračují stateční maratónci k dalšímu občerstvení, ale to už si říkají, už moc nemůžeme, ale polovinu máme za sebou, tak to už nějak dojíme, dopijeme a doběhneme. 
prostředek, na kterém si mohou trochu odpočinout. Pravidla tohoto běhu to totiž kupodivu umožňují a takových závodníků s vlastním vozidlem je dost, pravděpodobně se nezúčastňují maratónu poprvé. Chytráci. Je pochopitelné, že některé slabší a změkčelé nátury mají s postupujícím čase trochu problémy se stabilitou a s koordinací pohybů, ale vždy se najde někdo, kdo jim pomůže dorazit do cíle. 
.jpg)
Basque Country Naturist Club Sopelana, už od roku 1999. 
sportu a naturismu. Muži a ženy startují zvlášť. Běží se jen pět kilometrů a jako první cena je long weekend, čili prodloužený víkend na jednom z Kanárských ostrovů. Je pochopitelné, že nic netušící diváci se trochu diví, když se kolem nich přežene 138 úplně nahých sportovců. No, úplně nazí nejsou, mohou mít podle pravidel závodu klobouk či čapku nebo nějaký šátek, brýle proti slunci, jakož i ponožky a tenisky.