Z pamětí učitele autoškoly
„Nebojíte se? Máte dobré nervy?“ představila se otázkami první žákyně toho deštivého úterka před dvaadvaceti lety. „Víte, já jsem technický antitalent, se mnou si užijete!“ hlaholila, když si upravovala sedadla a připínala bezpečnostní pás.
Díval jsem se na ni pobaveně, protože takovéto řečičky jsem už dobře znal a věděl, že se na ně nesmí dát, i když jsou případy, že platí v plném rozsahu.
Paní Marta však tento případ určitě nebyla. Suverénně zařadila a vyrazila do ruchu pražského předměstí. Dověděl jsem se v krátké chvíli kolik má dětí, jak jsou staré, jak prospívají ve škole, co dělá manžel, jaké mají auto. Mé poznámky ke směru jízdy a drobné výtky či spíše rady byly respektovány, ale byly zřejmě nemilým vyrušováním v nepřetržitém toku informací.
Hodina se téměř blížila ke konci, když se to stalo. Vraceli jsme se k základně, předjela nás červená škodovka, zařadila se do našeho pruhu a razantně zastavila na červené. Martička zrovna vypočítávala, co komu koupí k vánocům, když si uvědomila, že se řítí k červenému signálu na stojící červenou škodovku. Nedořekla slovo, vytřeštila oči, dupla na brzdu, zablokovala kola a blížil se nevyhnutelný náraz. V poslední chvíli, jakoby zázrakem, se škodovka před námi pohnula a popojela o chybějících několik decimetrů dopředu. Martička si ulehčeně vydechla. Vtom se řidič ve škodovce otočil, laškovně zamával a vyrazil na zelenou vpřed. Martička zalapala po dechu a vyjekla s napřaženým ukazovákem: „Hele, starej!“
V tu chvíli mi do smíchu moc nebylo. Odbrzdit zablokovaná kola není v moci žádného učitele na světě a náraz byl nevyhnutelný.
Dnes se při vzpomínce usmívám. Ne každý manžel má však takovýto smysl pro humor. O tom vás může přesvědčit druhý příběh.
Příběh druhý
Přišla ladným krokem na vysokých kramflíčkách. Štíhlé nohy, útlý pas, plná ňadra, to vše v perfektním kostýmku doplňoval něžný obličej pravidelných rysů jakoby vystřižený z módního žurnálu. Plaše se rozhlédla, nasedla, odpověděla na pozdrav a očekávala další pokyny. Bez jakýchkoliv emocí se zcela nezúčastněně rozjela. Studená loutka.
Po chvíli mě její podivné chování nutí k otázce: „Je vám dobře? Nechcete přestávku?“
„Ne, to je v pořádku. Můžeme jet dál!“ odpovídá spěšně a celkem bez problémů plní zadané úkoly.
Ve zpětném zrcátku si všímám, že nás sleduje modrá lada. Dodržuje stometrový odstup, ale odbočuje vždy za námi a když zastavíme, abychom si vysvětlili příčiny chyb zastavuje i lada.
Že by kontrola z podniku?, vrtá mi hlavou, ale pokračuji v nácviku odbočování. Kroužíme kolem bloku a nacvičujeme postup: znamení, zařadit se, přibrzdit, přeřadit, rozhlídnout se, odbočit… Po několika objížďkách lada zaparkovala a čeká, až nácvik dokončíme.
Ujedeme jí – rozhoduji se v duchu a při odbočování v protilehlém rohu dávám pokyn k odbočení vlevo. Žákyně poslechne, zatočí doleva a odjíždíme o několik ulic dál.
„Mohla bych zastavit?“ ptá se náhle. Souhlasím,. „Smím si zapálit?“ – Nemá se to, já sám nekouřím, ale opět souhlasím. Chvějícíma rukama si zapaluje cigaretu, několikrát hluboce nasaje, pak se ke mně obrací a říká prosebně: „Prosím vás, soudruhu, vraťme se tam, co jsme odbočovali. V té ladě, co nás sleduje, je manžel. Je to žárlivec! Když nás nenajde, tak s ním doma nevydržím. Já vám to vysvětlím třeba někdy jindy a jinde, domluvíme se, když budete chtít, ale můžu to teď otočit?“
S účastí kývnu hlavou. Zamačkává cigaretu a vracíme se. Z protisměru náhle vyrazí modrá lada, prudce zabrzdí, otáčí se a s odstupem sta metrů nás dále sleduje…
Inu, není to vždy snadné mít reprezentativní ženu anebo žárlivého muže – myslím si v duchu - a na svou žačku se dívám zcela jinými očima.
Příběh třetí
Nepotkávají se hory s horami, ale lidé s lidmi. Zkoušky končí, žáci a žákyně přebírají zbrusu nové řidičské průkazy.Někteří dokonce ani nezapomenou poděkovat učiteli a rozloučit se. Všichni mají dobrou náladu a já si uvědomuji, že končí další etapa mé práce a že mnohé z nich už nikdy asi neuvidím. „A až mě potkáte na silnici, ne abyste na mne dělali takhle!“ volám na odcházející a významně si ťukám na čelo.
O několik týdnů později jedu s cvičným vozem přes frekventovanou křižovatku a za ní u chodníku vidím stát auto, příslušníka a známou tvář. Zřejmě se dohadují o dopravním přestupku, jako o tom neklamně svědčí červená a žlutá legitimace v rukou příslušníka. Zastavuji s autoškolou před nimi, vystupuji a jdu k nim, abych zjistil, co se děje.
„To vy jste tu paní učil?“ vyštěkne na mne příslušník.
„No učil!“ přiznávám neochotně nic dobrého nečekaje.
„To jste ji pěkně učil! Jezdí na červenou!“
Obracím se k provinilé.
„To nebyla červená, ještě svítila žlutá. Bála jsem se, aby mi holka při prudkém zabrzdění neupadla!“ Dívám se do auta, odkud na mne radostně mává malé dvouleté děvčátko. – „Tak na žlutou! Jó?“ opakuji tázavě a už má ruka vylítla a přistála na zadku provinilé. Příslušník vytřeštil oči. „No toto, soudruhu,“ vykoktal, “to snad ne!“
„Tak na jakou to bylo?“ ptám se znovu výhrůžně a zle.
„Na červenou!“ špitne provinilá a ruka podruhé přistává na místě, kde záda ztrácejí své dobré jméno.
Příslušník není mocen slova.
„Myslíte, že si to už bude pamatovat, nebo jí dáte ještě pokutu?“ ptám se.
V tom se ozvala provinilá sama: „Tati nech mě, já už si dám příště opravdu pozor!“
Příslušník se dal do smíchu. „Tak tohle jsem ještě nezažil, a už sloužím nějaký ten rok. Tady máte papíry a jeďte!“
Bylo to bez pokuty a tato žákyně jezdí opravdu spolehlivě. Čas od času mám možnost si to osobně ověřit.
Ivo Antušek
P.S. Z toho dvouletého děvčátka už je sebevědomá mladá žena a dobrá řidička. Nedávno mě vezla svým vozem z návštěvy domů a ke způsobu jízdy jsem neměl připomínek.
