Kdo z nás prožil někdejší dvouletou vojenskou službu, má na ni určitě spoustu vzpomínek, které si někdy nezadají s knižními příběhy pana Švandrlíka. Já nesloužil u pověstných Černých baronů, ale narukoval jsem na podzim roku 1967 do kasáren pro pěší armádu ve Znojmě. Z nějakých neznámých důvodů - snad jako středoškoláka, přestože jsem maturoval na humanitním a nikoli technickém oboru jihlavského Gymnázia - mne zařadili k ženistům. A kromě jiného si asi mysleli,že ze mne udělají nejen stavitele pontonových mostů, ale hlavně také znalce různých výbušnin. Čemuž jsem se podivil a pak i vzepřel, protože podobné znalosti jsem nehodlal vůbec vstřebávat. Při jednom ze školení nám jakýsi odborník od ženistů s hodností majora totiž začal vyprávět, jak klást miny. A to tak, aby utrhly nepříteli nohu v kotníku. Další trhavina měla být nastražena tak, aby nepřátelského vojáka zneškodnila po kolena. A poslední způsob měl zlého nepřítele připravit zcela o nohy. Když jsem si to představil, zbledl jsem, okamžitě jsem se přihlásil. A prohlásil jsem, že jsem humanista a rozhodně odmítám mrzačit lidi. O soudruha majora se pokoušela mrtvice, vyhrožoval vězením i blázincem a já jen pokrčil rameny. „Můžete mě zavřít kam chcete, ale já tady končím."
Takže jsem byl odeslán na ošetřovnu k lékaři - kapitánovi, který musel kdysi nuceně zůstat na vojně tak zvaně ,,na paragraf" a tak měl pro mne plné pochopení. A zařídil mi nakonec, že jsem byl odeslán do poddůstojnické zdravotnické školy. Následující rok a také osudový 21. srpen 1968 jsem už prožíval jako desátník zdravotní služby neboli „lapiduch“ " na posádkové poliklinice vrtulníkového letiště v Havlíčkově Brodě. Bylo to moderné zařízení s více než čtyřiceti lůžky, vlastním zubním oddělením a dokonce malým operačním sálem. Na letiště se okupační vojska nedostala. Vojáci zatarasili brány obrněnými vozy a polští vojáci, kteří přišli první, si nedovolili vstoupit násilím. Až o něco později se dostavil ruský vojenský lékař, který si vyjednal prohlídku polikliniky. Upřímně se podivoval nad zařízením vojenské nemocnice i nejmodernějším operačním stole. Takovou péči o vojáky u nich nemají, prohlásil upřímně. Jen nějaké felčary a ranhojiče. A když se vojáku něco stane a je zraněn v boji - tak pomáhej mu dobrotivý Bůh. A bezděky se pokřižoval.
A přišel rok 1989 a s ním tvrdší opatření. A noví velitelé. Opasky s českými lvíčky jsme museli pod pohrůžkami vězení vyměnit za ty s nenáviděnou hvězdou.
Armáda chtěla ukázat, že bude teď platným spojencem v boji proti ,,západním imperiallistům."
A tak se začala pořádat okázalá vojenská cvičení. Na jedno takové jsem vyjel i já s vojenskou sanitou v roli nezbytného zdravotnického zajištění bojujícího vojska. Po příjezdu se ke mně dostavil jakýsi vyšší důstojník, který se nejprve podivil, proč nejsem vyzbrojen samopalem. Vysvětlil jsem mu, že zbraň vůbec nepotřebuji, protože se nechystám vojáky střílet, ale ošetřovat. A k tomu mi stačí zdravotnická brašna, kterou jsem vybaven. Vůbec se mu to nelíbilo. Ale nakonec mávl rukou. Dobrá. Představte si tedy, desátníku, že tady máte lazaret se zraněnými vojáky. A teď se tady najednou všude kolem objeví naši nepřátelé, američtí vojáci! Co byste dělal, jak byste se bránil bez osobní zbraně!?" Usmál jsem se na něho a pokrčil rameny.
"Pane plukovníku, snad si nemyslíte, že bych střílel! A riskoval bych svůj život i životy raněných vojáků? Takhle bych zvedl ruce a rychle bych se vzdal."
O důstojníka se pokoušel infarkt. „To není možné, to se mi zdá! Vy byste se vzdal nepříteli?"
Pokrčil jsem rameny a spustil ruce.
"Rozhodně. Už za druhé světové války se Němci raději vzdávali Američanům, než Rusům. Protože američtí vojáci prý vždy jednali se zajatci slušně. A moji rodiče mi vyprávěli, že dávali dětem čokoládu a žvýkačky a konzervy z Unnry. Vzdal bych se jim i s mými pacienty."
Důstojník se zapotácel. Hleděl jsem na něj nevinným pohledem Švejka. Asi chtěl vybuchnout, ale pak jen cosi zasyčel, mávl rukou a rychle odcházel. Američané, kterých by tady bylo tenkrát potřeba, tu bohužel nebyli. A přece jsem se s nimi setkal, ale až o mnoho let později, docela nedávno, když tábořili na Vysočině při průjezdu Českou republikou na cvičení.
Navštívil jsem je a mohl si s nimi i popovídat, protože to byli přátelští kluci. A potvrdil jsem si, že tenkrát v roce 1969 jsem se vůbec nespletl. Byli pořád stejně prima.
Kdo z nás prožil někdejší dvouletou vojenskou službu, má na ni určitě spoustu vzpomínek, které si někdy nezadají s knižními příběhy pana Švandrlíka. Já nesloužil u pověstných Černých baronů, ale narukoval jsem na podzim roku 1967 do kasáren pro pěší armádu ve Znojmě. Z nějakých neznámých důvodů - snad jako středoškoláka, přestože jsem maturoval na humanitním a nikoli technickém oboru jihlavského Gymnázia - mne zařadili k ženistům. A kromě jiného si asi mysleli,že ze mne udělají nejen stavitele pontonových mostů, ale hlavně také znalce různých výbušnin. Čemuž jsem se podivil a pak i vzepřel, protože podobné znalosti jsem nehodlal vůbec vstřebávat. Při jednom ze školení nám jakýsi odborník od ženistů s hodností majora totiž začal vyprávět, jak klást miny. A to tak, aby utrhly nepříteli nohu v kotníku. Další trhavina měla být nastražena tak, aby nepřátelského vojáka zneškodnila po kolena. A poslední způsob měl zlého nepřítele připravit zcela o nohy. Když jsem si to představil, zbledl jsem, okamžitě jsem se přihlásil. A prohlásil jsem, že jsem humanista a rozhodně odmítám mrzačit lidi. O soudruha majora se pokoušela mrtvice, vyhrožoval vězením i blázincem a já jen pokrčil rameny. „Můžete mě zavřít kam chcete, ale já tady končím."
