Chvála desatera
Když jsem se jednou takhle po obědě při siestě zamyslel nad tím, co vlastně těmito svými chválami „chtěl básník říci“, s hrůzou jsem zjistil, že si „quasi básník“ vlastně jaksi není jist! To je samozřejmě zjištění tristní, ale co nadělám? Psavec ve mně prostě nedovolí, abych alespoň jednou týdně něco do kompjůtru nenaklepal. Nevím, jak to přesně nazvat a dokonce si myslím, že často je těžké to mé naklepané „něco“ literárně zařadit. No – nebudu si s tím lámat hlavu a budu psát jak mi mozek a prsty narostly. A tak v této chvále se opět jednou jako literární kaskadér pokusím po svém vychválit jeden ze základních pilířů lidské morálky – Desatero božích přikázání.
Samozřejmě dobře vím, že se pouštím na jeden z nejtenčích ledů! Toto téma mě ale lákalo už příliš dlouho a tak mohu jen ve skrytu duše doufat, že budu pochopen. Dokonce váhám, zda nyní nemám vyzvat ortodoxně věřící, aby teď raději přestali číst?!
V náboženství jsme se – bohužel jen někteří z nás - dozvěděli, že Desatero předal Bůh Mojžíšovi na hoře Sinaj, matně si pamatuji, že snad bylo vytesáno do kamenných desek a my se ho za II. Světové války učili takto:
V jednoho Boha věřiti budeš!
Nevezmeš jména Božího nadarmo!
Pomni, abys den sváteční světil!
Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se Ti vedlo na zemi!
Nezabiješ!
Nesesmilníš!
Nepokradeš!
Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému!
Nepožádáš manželky bližního svého!
Aniž pořádáš statku jeho!
Klidně mohu prozradit, že v dětství, které spadalo do válečných let, jsem tyto chvályhodné příkazy přijímal bez větších problémů. Jen nepatrné potíže mi činilo přikázání druhé, a co se týče přikázání šestého, pamatuji se, že pro zpověď v kostele jsme my „hoši co spolu chodili“ vymysleli milou formulaci – „myslel jsem na věci nestydaté!“ Naopak přikázání třetí bychom nejraději rozšířili na co nejvíce dní. Závěrečná přikázání pak se nás dětí vlastně netýkala, ta byla přece pro dospěláky!
A nyní je na čase, abych se přiznal, že asi tak od svých dvaceti let jsem na pochybách, zda jsem člověk věřící, či nevěřící? Samozřejmě každý člověk musí v něco věřit, ale… S přibývajícími lety jsem bohužel zjistil, že ve jménu prvního přikázání bylo prolito příliš mnoho krve, neboť každá z válčících stran měla svého jediného boha, nebo jich měla i více, a přitom ani jedna se neřídila přikázáním pátým. Přikázání druhé se mi brzy začalo zdát jaksi plytké, neboť se vlastně jedná o pouhá „slova, slova, slova.“ Ze čtvrtého přikázání si pak mnozí mladí zřejmě zapamatovali jen jeho druhou polovinu. A samozřejmě jsem všude kolem sebe zjišťoval, že příkazy celé druhé poloviny Desatera se spíše nedodržují, než dodržují. Vždyť i mrška počítač mi to slovo „nesesmilníš“ původně podtrhl! Nejvíce jsem se však vždy divil, že se do Desatera nedostal snad nejkomplexnější morální příkaz – nikdy nečiň druhému, co nechceš, aby jiní činili Tobě! Ó jak by se změnil svět, kdyby si všichni vzali k srdci toto jediné univerzální přikázání!
Člověk zřejmě vždy potřeboval, potřebuje a stále bude potřebovat nějaká závazná přikázání a zákony, aby věděl, co se smí a co nesmí. Jestliže na staré, dobré a chvályhodné Desatero stačily dvě kamenné desky, nejstarší římské právo z poloviny 5. století př.Kr. už bylo vyryto do dvanácti bronzových desek a stránky našich současných zákoníků už nikdo nespočítá! A přitom je evidentní, že čím více má lidstvo zákonů, tím je jich zcela logicky více porušováno a morálka dostává čím dál tím více na frak!
Myslím, že zdaleka nejsem sám, kdo dospěl k takovýmto skeptickým závěrům a závidím opravdovým věřícím, že se s tím vším, co se teď ve světě děje, zřejmě prostřednictvím své neochvějné víry vyrovnávají.
Závěr i této kaskadérské chvály by ale měl být optimistický. A tak si pro odlehčení a zejména pro nás skeptiky dovolím přidat patero nových přikázání, která jsem samozřejmě nevymyslel já, ale lidé mnohem vzdělanější a moudřejší:
Naslouchej i němým a promlouvej i k hluchým! Snaž vždy vyjít až na vrchol, ale ne po zádech a na úkor jiných!
Pamatuj, že dávat přináší mnohem větší spokojenost a štěstí, než dostávat!
Nikdy neusínej na vavřínech, z té vůně často bolí hlava!
Důvěřuj pouze důvěryhodným, nedůvěryhodným nikdy, i kdyby vypadali důvěryhodně!
Pokorně se omlouvám za toto rouhání, ale - co říkáte? Neučinilo by toto patero oficiální desatero ještě chvályhodnějším?!
