Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
To byly časy
Peču králíka. Voní z trouby tak líbezně, že vyvolal vzpomínky, nakonec až překotné. Však poslyšte.
Dětství – doma jsme mívali velkou králíkárnu; o králíky se staral děda Gross a králíček často voněl na talíři. Mívali jsme i slepice, krůty i husy a jednou dokonce i prasátko. To bylo za války, dávno tomu, chov zvířat byl tehdy zakázán. Kontrolovat to chodil náš soused, pan učitel Králíček a ten u branky vždy řekl – vy nemáte jistě nic (?!), ačkoliv dobře věděl, co se u nás na dvorku děje – a nejen u nás. To byla tehdy od něj veliká statečnost.
Krmivo, obilí a šrot, se sháněl různě tajně, ponejvíce ve stradonickém mlýně. Doma jsme měli šroťák na ruční pohon a ten se používal u dědy v pokoji, protože jeho okno vedlo do zahrady, odkud to na ulici nebylo slyšet.
Husy se vykrmovaly v dřevěné posadě ve sklepní prádelně, aby nebylo slyšet jejich kejhání. Ale ony byly intenzivním krmením tak oblblé, že většinou spaly. Maminka je krmila šiškami, které se pro ně pekly na plotně v kuchyni; ráda jsem z nich uždibovala.
Tenkrát, za války, nebylo skoro žádné maso a tak to bez tajného domácího chovu nešlo. Všechno bylo na příděl a všeho byl nedostatek, masa, mouky, cukru … Mléko se nalejvalo šufánkem z velkých nádob do bandiček a ještě mlékařka dolila vodou, aby vyšlo pro všechny. Jednou maminka dostala někde smetanu; jedli jsme ji ušlehanou nábožně večer za zataženými okny, já poprvé v životě
( narozena 1935) a dodnes na to nemůžu zapomenout.
Nebyla ani zubní pasta, jen malé růžové kostky bůhví z čeho. Kartáčkem se po tom šmudlalo a tím se čistily zuby. Ovšemže to nepěnilo. Neexistoval toaletní papír, řezaly se noviny na malé kousky a to bylo k dispozici na venkovním hajzlíku, kam se chodívalo i v noci. Potmě ovšem, svítit se nesmělo kvůli náletům. Nebyl ani tabák, jen málo v balíčkách – také na příděl – a tak, kdo měl zahrádku, pěstoval si tam svůj tabák. U nás byl záhon tabáku pod kuchyňským oknem.
Ke konci války Němci vláčeli průvody zajatců pěšky také našimi ulicemi a to byli takoví ubožáci, že občani, i když sami měli nouzi, těm zajatcům dávali, co mohli k jídlu; většinou to němečtí vojáci tolerovali. Živě si pamatuji, jak na jednom chodníku po takovém transportu zůstaly drobky z chleba. To se o něj ti chudáci poprali.
V domě jsme neměli tehdy instalace, pro vodu se chodilo ke studni na zahradě. Až po válce, v padesátých letech to bylo možné svépomocí napravit. To tenkrát přišli soudruzi na kontrolu, zda jsme materiál neukradli a já jako malá holka jsem je vodila po domě a oni všude šťourali a vidlemi píchali do sena na dvorku. Tatínek byl v práci, maminka měla nervy nadranc, brácha taky byl někde, tedy jsem je vodila já; myslím, že se i přede mnou styděli. Taková to byla ubohost.
Ale zpátky k válce. Na jejím skoro již konci se začaly objevovat konvoje německých uprchlíků před postupující Rudou armádou. Seděli hladoví na různých vozech, někoho táhli koně, někoho dokonce krávy a i ta zvířata sotva stála na nohou. V naší ulici se na několik týdnů taky usadili, neměli už sil jít dál. Němky s dětmi získaly útočiště ve škole, takže my domácí děti jsme měli prázdniny. A zase, i jim lidi dávali jídlo, i těm zvířatům, na tu beznaděj se nedalo koukat. V té době, pamatuji si, jak maminka plakala, že nám nemůže dát víc jídla. Musela nám odměřovat cukr, chleba, všechno – bratr dospíval, ten trpěl nejvíc.
Nebyly pořádné boty, v létě nosily ženy i děti dřeváky, na zimu šili ševci válenky ze všeho možného a kdo měl doma podrážkovou kůži, to byl král.
Po válce, v létě, šli domů i odzbrojení němečtí pěšáci, odpočívali na náměstí pod lipami na úpatí kostela. Už jsme se jich nebáli. Ale esesmani takové štěstí neměli. Ti z našeho okolí byli pochytáni, zavřeni ve statku u Adamců a nakonec vedeni přes město k židovskému hřbitovu. Tam jsme si jako děti hrávali, ale s tím byl navždy konec. Esesmani museli tam vykopat jámu a v ní všichni skončili, postříleni horlivými chlapy. Leží tam kdesi dodnes, ještě dnes slyším jejich poslední kroky i střelbu, která se potom nesla do daleka.
V létě roku 1945 bylo město plné ruských vojáků, oficíři bydleli po domácnostech. U nás bydlel Pavel Arsentijevič Tkačenko, ukrajinský učitel, kterému doma žena zahejbala s Němci. Pavel se často napil a potom plakal a vylejval ze sebe všechnu hrůzu, kterou prožil. Jednou mi plakal do mých vlasů, on věděl, že už se domů ke svým dětem nevrátí, protože všichni „Rusové“, kteří viděli, jak se žije u nás, dokonce po válce, nesměli se domů vrátit, aby o tom nemohli vyprávět. Když se s námi Pavel loučil, plakali jsme všichni a rodiče mu dali na cestu dárky, přece jen pro jeho ženu i děti. Potom jsme mu psali, ale on nikdy neodpověděl, až jsme po čase pochopili, co se s chudákem stalo. Bůh ví, jak skončil na Sibiři.
Ještě z války, hrozná vzpomínka z odvodu koní; sedláci museli dát Němcům své koně s vědomím, že ta ušlechtilá zvířata jdou do války na smrt. Jejich hospodáři byli zoufalí ze své bezmoci. Dělo se to poblíž Dietzenhoferovy barokní fary.
Pamatuji se i na dobu počátků Protektorátu a na to, jak maminka poprvé přinesla domů lístky na přídělové jídlo a plakala do šuplete, kam lístky ukládala.
Až po válce byli všichni plni elánu, chodilo se nadšeně na brigády. I maminka chodila sklízet řepu a cokoli bylo třeba. Všichni chtěli znovu normálně žít. Ale všechno dopadlo jinak. To už jsem dojížděla vlakem do primy gymnazia a tu jednou ráno v davu lidí, jdoucích z nádraží do města, proti nám běželi kameloti různých novin a křičeli – byl únor. My jsme pak stáli zděšeně před gymplem a nechápali, že zemřel milovaný Jan Masaryk.
V padesátých letech nechtěli mě místní soudruzi pustit k maturitě, protože „maminka nosila klobouky a já jsem se povyšovala“. Na štěstí, ředitel gymplu, i když dosazený komunista, byl rozumný, dokonce mi o tom řekl a maturitu jsem absolvovala.
Bratr byl před únorem předsedou tehdejšího Svazu mládeže, hoši měli dobrou kapelu a hráli i divadlo a bylo to fajn. Ale po únoru převzal žezlo po bráchovi jistý místní ožrala a bylo po všem. Mne zachránilo, že jsem se mohla uchýlit mezi mládež na gymplu.
Je pravdou, že jsem nikdy v životě nikoho neoslovila „soudruhu“, vždy jen pane a paní a přežila jsem to. No holt jsem se „povyšovala“.
Celé dosavadní klasické vzdělání bylo pokurveno dědkem Nejedlým. Na gymplu zrušil první čtyři třídy, primu až kvartu a já jsem se z primy musela vrátit do měšťanské školy. Když jsem se později na gympl vrátila do bývalé páté třídy, do kvinty, majíc dle očekávání před sebou čtyři klasické třídy s řečtinou i s latinou, zas bylo zle. Nejedlý zkrátil studium ze čtyř na tři roky, zrušil řečtinu a z latiny udělal nepovinný předmět a jiné úpravy. Když jsme z tohoto zmatku nakonec přece jen odmaturovali, vyrobili jsme si krásné maturitní tablo pro veřejnost. Ale protože jsme v záhlaví uvedli staré označení školy „Reálné gymnazium“, cenzura nám tablo spálila v kotelně.
Na ty roky mohu vzpomínat s jistou láskou jen díky profesorům a profesorkám, kteří se v těch poměrech snažili o nic nás neošidit.
A že jsou tyto vzpomínky opravdu překotné, není divu; mnohé jsou víc než sedmdesát let staré.
Pamětníci, vzpomínejte!
To byly časy