Od předkloněných k hrbatým
Tak nějak se mně jeví vývoj lidstva z pohledu držení těla.
Ti prví lidé, učeně homo erektus - člověk vzpřímený, což mně nikdy nehrálo s malůvkami primitivních lidí, protože na nich nebyli vzpřímení, ale spíše předkloněni s klackem v ruce a vypadalo to, jako by byli připraveni k nějakému útoku ať již na jiného homo či na ulovení něčeho k jídlu. Pro obojí potřebu to předklonění bylo zcela přirozené a řekl bych i potřebné.
I potom, když se začali usazovat a rozšířili jídelníček k těm původním úlovkům, tedy výhradně masu dalšími přílohami co neulovili, ale natrhali a mnohem později i vypěstovali si, ten předklon museli zachovat. Jak jinak se chcete rýt v zemi?
Potom, pochopitelně po staletích, se začali lidé narovnávat, opět z potřeby přežití. Bojovat s kopím v ruce proti nepříteli, často na koni, by v předklonu skutečně nešlo.
Něco jiného je ohýbání hřbetu. Začalo to ohýbáním před vrchností a neskončilo to dodnes, jen tu vrchnost nahradili jiní vyvolení. To už je ale jiná kapitola a toto účelové ohýbání bývá krátkodobé, jinak ale doba přivedla lidi ke vzpřímenému držení těla, a to i při chůzi. Nakonec tomu pomohla i móda, těžko si lze představit muže v cylindru, ale i obyčejném klobouku v předklonu. Pořád by mu padal, natož nějaká ozdobná hučka na hlavě ženy. Pak sice byly vynalezeny i kulichy, ale ten zvyk chodit a držet tělo rovně nezvrátily.
Protože však nic netrvá věčně, tak i s tím držením těla, včetně jeho držení při chůzi dochází ke změně. Ne, že by se objevilo něco nového, jde o takový revivar, návrat k tomu co už tady bylo, k předklonu, ale jen na letmý pohled. Ve skutečnosti jde o takové napodobování hrbu.
Bez povšimnutí v této poloze pracuje většina úředníků shrbených nad klávesnicí, dětí, které místo hraní si s ostatními venku sedí doma a napodobují ty úředníky při všech těch virtuálních hrách na počítačích a nyní v důsledku pandemie i v době školy. Už nemají ani tu cestu do a ze školy plnou pohybu. Alespoň jsem si to tak myslel, vycházeje ze vzpomínek z mého dětství, kdy jsme cestou ze školy se honili a dokonce lezli i po stromech. Konkrétně po třešních v aleji v době jejich zrání.
Nyní jsem byl vyveden i z této iluze. Zjistil jsem, že děti i cestou ze školy napodobují dospělé, kteří i při chůzi civí v nahrbení do mobilu, či nějaké verze PC.
Uvědomuji si, že jsem tím popisem vývoje tvaru zad popsal i vývoj vztahu člověka k přírodě. Zatím, co ten první primitivní byl na přírodě zcela závislý, tak ten současný homo sapiens, člověk moudrý si počíná tak, že ji ignoruje.
Místo pohledu na kvetoucí třešni na jaře, radosti z nalezení hřibu v lese na podzim a všem dalším možnostem, které příroda nabízí ji nahrazuje monitorem mobilu a různých provedení PC.
Pokud příroda tím koronavirem chtěla vyslat varování, že tato cesta není vhodná, že je třeba se zamyslet na vztahu člověka k přírodě, nelze jí to vyčítat. Zbývá jen doufat, že se co nejdříve udobří a varování ukončí. Problém je však v tom, že z hlediska přírody i to nejkratší období, může být delší než jsou představy člověka.
Všem příznivcům magazínu přeji vše nejlepší do Nového roku 2021.
