“Hello, Džaný, jak se máš?”
Po uložení řízků do lednice mě Mike seznámil s robotem, který se měl stát na tři měsíce mým ,,podřízeným spolupracovníkem…
“Tady toto sem. Toto zase sem. Tady pustit. Tady zastavit. Na brambory toto. Na sýr toto. Na zeleninu toto.” Perfektní němčinou mně předvedl, co všechno tato mašinka umí, a přinesl čtyřicet kilo oloupaných brambor. “Tak, Džaný, do toho!” řekl jsem si spokojeně a teprve nyní, při krájení brambor na široké nudle, jsem poprvé pohlédl z okna. Z té výkladní skříně, kterou jsem celé ty předcházející dvě hodiny vůbec nevnímal. Oni, aniž by tušili, mi v práci zařídili kino. Zdravit se s kolemjdoucími se zakrátko pro mě stalo samozřejmostí. Mávat zejména příchozím hostům do restaurace provozovali všichni kuchaři. Ale že mně umožnili, abych při plnění svých povinností mohl ještě pozorovat Ameriku, si jistě neuvědomovali. A já toho po celé tři měsíce maximálně využíval.
Více práce jsem za to první dopoledne nestihl. Při obědech mi Mike dovolil sledovat (vlastně překážet), jak zde vypadá souhra kuchaře s obsluhujícím personálem. Na obědy i na večeře, jak jsem později zjistil, se denně pravidelně majitel převlékl do kuchařského a stal se nejméně na dvě hodinky jedním z platných členů této sehrané party. Hans měl obrovskou vitalitu a zapálení pro dobrý obchod. A pochopitelně tím, že nahradil jednoho kuchaře, šetřil i svoje peníze.
Po vydání obědů, s hlavou plnou dojmů, jsem ukončil svou premiéru a vydal se krásnou javorovou alejí mezi rodinnými domky k domovu. Pěšky mi cesta netrvala déle jak deset minut a byl jsem rád, že Dana je ještě v práci a já si mohu při pomalé procházce znovu a znovu promítat celý průběh dnešního dne. Doma mě nikdo nevítal. Mě, který byl zvyklý denně při návratu z práce se pozdravit se ženou a nejmladším synem, přivítaly zdi prázdného bytu. Musím to nejméně týden vydržet, než přijde první dopis, odpovídal vnitřní hlas na přicházející stesk. Do příchodu Dany jsem měl čas, abych se trochu rozptýlil prohlídkou jejich bytu, který byl od včerejšího dne mým dočasným domovem. Přízemní dvojdomek, jehož levou polovinu obývali staří manželé. Velice milí lidé – ostatně jako všichni, se kterými jsem se setkával. Stejně veliká část druhé poloviny domku, do které jsem vstupoval, byla vybavena garáží a místností s centrální klimatizací a čističkou vody. Zde byla umístěna též pračka a sušička. Odtud se vstoupilo do obývací místnosti, jejíž polovinu tvořila kuchyň. Ve zbývající části domku byly dvě ložnice a dvě koupelny s WC. Menší pokoj, situovaný k jihu, byl určen pro návštěvy, větší sloužil rodině.
Vstupní dveře, které vedly rovnou z ulice do obýváku, jsem používal pouze já a případná návštěva. Proto se také hned první den objevil za dveřmi malý kobereček, abych se měl kde přezouvat.
Majitelé bytu se přezouvali po vystoupení z vozu v garáži. Byl podvečer a já už netrpělivě očekával setkání se švagrem. Ještě předtím jsem musel prodělat školení o obsluze sporáku, jak zacházet s drtičem odpadků, který byl součástí dřezu, jak si nevšímat myčky na nádobí, jak skladovat špinavé nádobí, jak obsluhovat kuchyňské přístroje (mixér, robot…), kde je potřebné nádobí, kde suroviny a koření. A protože Tony je milovníkem českých polévek, měl jsem tohoto večera ještě tu čest asistovat při její rychlé přípravě. Za půl hodiny vykouzlila Dana voňavou bramboračku.
Po šesté hodině večer, druhého dne pobytu v USA, jsme si padli do náruče s Tondou. Debata, zaměřená tentokráte převážně na politické dění u nás, se protáhla do pozdních nočních hodin. Dočkal jsem se dalšího překvapení. Švagr měl perfektní přehled o veškerém dění u nás. Odmítl dokonce noviny, které jsem přivezl z Prahy.
“Víš, Honzo, nesmírně jsi mě potěšil pivem. A to, co vyjde zítra v českých novinách, si právě teď můžeme přečíst na internetu, respektive na e-mailu.” Sedl a nalistoval mi na televizní obrazovce všechny deníky, které u nás vycházejí, včetně Večerníku Praha. Bylo to super. Otevřela se mi možnost denního kontaktu s domovem alespoň touto cestou.
“A kdybys chtěl vědět, co je nového u vás doma, když tedy tvůj starší syn Michal má přístup do internetu, sedni a naťukej mu na e-mail jakoukoliv zprávu. Obratem máš od něj odpověď.”
Co jiného jsem si mohl přát při tak dlouhém odloučení než takovouto možnost spojení s rodinou? Teď už mi bude chybět jen ten fyzický kontakt.
Třetí ráno a vlastně už všechna další si byla velice podobná. Výjimkou byly snídaně o sobotách a nedělích, kdy jsme se sešli vždy všichni tři. Vždy voněla “česká černá káva” a konalo se nějaké překvapení v podobě speciality, které sestra stále vymýšlela.
“Honzíku, prosím tě,” – nevím proč, ale hned mě napadlo, že bude chtít něco uvařit – “Tonda, když viděl ty houby, co jsi přivezl, dostal obrovskou chuť na polévku, co dělávala jeho maminka. Chtěl by kulajdu a já ji neumím.“
“No problem,” odvětil jsem.
“Helemese, ty jsi pochytil už hezký přízvuk v angličtině. Víš co? Když sis včera stěžoval, že v práci mluvíte více německy než anglicky, budeme denně spolu vybírat pár slovíček a ty se budeš každý den trochu učit.”
Bylo to sice hezké předsevzetí, které jsme si dali, ale jaksi se nám stále vymykalo z rukou. Zbývalo pak ve skutečnosti jen pár hodin v týdnu, kdy jsem měl na angličtinu čas. Byly to pouze ty okamžiky, kdy jsem zůstával sám a zrovna nesekal trávu, nebo nevařil, nebo nebyl s Danou na nákupech či na výletě.
“Já se trochu ve výuce vyznám, neb zde občas učím Američany českému jazyku. Vypíšu ti pár základních frází a začneme je procvičovat.”
Další překvapení. Má sestra, která v dětství neměla příliš velkou důvěru ani v cestování vlakem, byla perfektní řidičkou, a teď další “bomba”. Ona znala velmi dobře a spisovně, i když původně vyučená kadeřnice, český jazyk a z literatury, kterou si obstarala, i styl jeho výuky.
“Ahoj, jak se máš? Mám se fajn, jmenuji se Johnny, jsem z České republiky, mluv prosím pomalu, nerozumím anglicky.” To byly první výrazy, odborně podané, s kterými jsem se dnes v práci mohl ihned pochlubit. Postupně přibývaly další, zaměřené předevšímk dorozumění se v práci: nahoře, dole, vpravo, vlevo, na stole, pod stolem, půjč mi, podej mi, lednice, mrazák a dále pak číslovky, dny a názvy inventáře. A co mi hlavně kladla na srdce:
“Musíš se naučit především požádat o jídlo a pití!”
Nabouchaného vědomostmi a naprogramovaného na dnešní pracovní směnu mě usadila do auta a plného napětí, s kým asi dnes budu pracovat, mě odvážela k hotelu.
“Hello, Džaný,” a pozdrav pokračoval dalším dotazem, kterému jsem ještě nerozuměl. Hluboký, trochu chraplavý hlas, ozývající se z kouta kuchyně, mi ihned připomněl svým zabarvením a sytostí známou postavičku z Diesnyových grotesek – kačera Donalda. Co je to za robustní postavu, která se ani neotočila, a přesto věděla, že do kuchyně vstoupil Džaný?
Přistoupil jsem blíže, podali jsme si ruce na přivítanou a ,,ona,, se mi představila:
“My name is Julie.” (Jmenuji se Džuli.) Pak následovala sprška několika vět, z nichž jsem nepochopil, zda mě vítá, nebo mi už zadává nějakou práci. Julina byla asi čtyřicetiletá vysoká, statná žena a myslím si, že svou postavou splňovala idol většiny Američanů. Několik dní mi trvalo, než jsem si zvykl na její styl práce a než se mi podařilo proniknout do nitra její povahy. Mluvila se mnou zásadně anglicky, a když z mé tváře vyzařoval nechápavý výraz, ráda mi, třeba i několikrát, vše znovu vysvětlovala. Řekl bych, že byla takovou “mámou” celého kolektivu, která měla vždy pro každého pochopení, vždy úsměv na tváři a pro majitele hotelu byla s Mikem (šéfkuchařem) pilířem celé kuchyně.
Postupně, jak jsem se se všemi seznamoval, jsem mohl konstatovat, že každý má v tomto “hotelovém orchestru” svou roli – a že to byl mnohokráte velký “symfonický koncert”, tomu věřte.
Julina měla na starosti, vždy jednou týdně, doplnit ze skladu veškeré potřebné koření do příručních nádob, doplnit zásoby mouky, oleje a vlastně všeho, co bylo při běžném provozu potřeba. Během vaření obědů a přípravných prací pro večerní speciality vždy ve své službě na týden připravila dle vlastních receptur asi tak deset kilogramů speciální tatarské omáčky, navařila deset kilo speciality hotelu – dresinku na saláty, vyrobila dostatečnou zásobu pomazánkového sýra pro pizzerii a rozepsala služby pro další týden. S Julií jsem pak kromě své pravidelné pracovní náplně měl možnost poznat suterénní sklady a z počátku nejprve vypomáhat a postupně i sám připravovat některé z jejích specialit.
Po krátké konverzaci, respektive monologu, který vedla Julina, jsem se chtěl pustit do čistění a porcování masa, které již bylo připravené na mém stole. “No Džaný,” a dále pokračovala v angličtině a já s maximální soustředěností jsem se snažil pochytit nějaký mně známý výraz, postřehnout z mimiky její tváře, co má právě na srdci. Byla ke mně velice trpělivá. Držela v ruce žampion a pomalu několikráte opakovala – mašrum, mašrum, až jsem pochopil, že mám nejdříve ty dvě bedny čerstvých hub semlít na plátky na robotu. Pak teprve brambory, pak sýr a až nakonec naporcovat maso. Před polednem jsem, jako včera, vše uložil do lednic a začal se připravovat k asistenci při vydávání obědů. Julina, když viděla, že jsem skončil, zanechala vaření a na mém umytém stole se během okamžiku objevily dvě bedny ryb a bedna´kuřecích čtvrtí. Rychle mi předvedla, co s tím, a šla si dokončit rozdělanou práci.
“Hello, Džaný, jak se máš?”, vběhl do kuchyně Hans.
“Děkuji, mám se velmi dobře,” vypadla ze mne nacvičená odpověď v anglickém jazyku.
“Ty už mluvíš dobře anglicky. To je O.K.” Poplácal mě přátelsky po ramenou a začali s Julinou expedovat objednávky pro restauraci. Při své práci jsem pak střídavě pozoroval ulici a cvrkot za mými zády.
“Ne, na to bys, Kurko, nestačil. Buď rád, že máš svou klidnou práci za tímto stolem.” Přistihl jsem se, že v prostředí, kde se celý den štěbetalo mně nesrozumitelným jazykem, začínám trpět samomluvou. Po dvou hodinách skončily obědy. I já skončil s dnešními úkoly a při odchodu do šaten jsem potkal Hanse už zase v civilním oblečení, v družné rozpravě s nějakými hosty.
Byl mužem mnoha převleků a mnoha tváří.
Doma mě pak čekala “druhá kuchařská” směna. Při této práci jsem si však mohl v klidu pohvizdovat. Do příchodu sestry byla uvařená kulajda a nasmažené kapustové karbanátky.
“Řeknu ti, brácho, z toho bude mít Tonda šok. A podívej, co jsem ti přinesla. Když jsi ráno slíbil kulajdu, tak jsem ti cestou domů koupila pivo.” Z auta pak vyndala celou bednu.
“Pro změnu zase šok pro mě.”
Byl jsem doslova zaskočen jejím jednáním. Byla vždycky, jako mladá, fajn holka. A to jí zůstalo dodnes.
Krásný letní večer jsme si pak ve třech vychutnávali na terásce.
Tonda mlaskal nad českým pivem a já si pomalu zvykal na jejich.
Čtvrtý den jsem na budík na svém nočním stolku už reagoval zodpovědně, neb aklimatizace k časovému posunu proběhla velmi rychle. Záměrně jsem si na něm nechal pražský čas. Mohl jsem se při vzpomínkách na domov vnořit do představ, co v ten který okamžik asi doma moji miláčkové dělají. Většinou jsem zavzpomínal, když jsem uléhal kolem půlnoci: to bylo v Praze sedm hodin ráno a začínal jim každodenní rituál. Žena musela vzbudit Honzíka, udělat snídani, připravit svačinu, nahnat jej do koupelny a dohlédnout, aby v půl osmé odešel do školy. Pak se mohla začít vypravovat sama. Ale v tuto dobu jsem já zde už tvrdě zařezával.
Velmi rychle jsem se sžil s novým prostředím. Vlastně je teprve čtvrté ráno a já mám pocit, že vše, co zde probíhá, je už úplně samozřejmé, jako bych zde žil už několik měsíců. V hlavě už nemám myšlenkový zmatek. V klidu vždy posnídám, přečtu z televize české noviny a těším se do fajn kolektivu.
Úplně jiná rána jsem však začal prožívat pár dní před mým odletem domů. Dnes mě čekala první odpolední směna, při které jsem si měl okusit, jak vypadá zakončení denního provozu. Pochopitelně že na mě čekal také nový kolega. Už vlastní vstup do hotelu byl jiný než předcházející dny, kdy v ranních hodinách byla v celém hotelu přítomna pouze jedna žena, která dokončovala úklidy, a k ní postupně přibyli dva pracovníci do kuchyně. Ve tři hodiny odpoledne byl přítomen veškerý personál. Bylo sice už po obědech a v lokále posedávalo jen pár lidí, ale všichni, kteří byli dnešního dne ve službě, byli v trvalé pohotovosti.
“Ahoj, Johny, jak se máš? Jak ses vyspal? Jak se ti u nás líbí?”
To byla první sprška otázek. Pak následovaly další, na něž jsem odpovídal kostrbatě němčinou, občas použil anglické slovíčko a hlavně jsem si vypomáhal kreslením různých obrázků, abych co nejsrozumitelněji vysvětlil: Kde leží naše republika, jaké je moje zaměstnání, jak mám velkou rodinu, jak se všichni jmenují, jak dlouho jsem letěl… bylo by to povídání na celé odpoledne, kdyby mě nevysvobodil z hloučku servírek kuchtík. Zdrobnělé označení pro něj bylo jak ušité. Drobný, asi dvacetiletý, fešné postavy s knírkem pod nosem – typ seladonka. Byl nejmladší v kuchařském kolektivu, řemeslu se ještě učil a současně navštěvoval večerní studium ve svém oboru, což jsem se dozvěděl až s odstupem času. Svým profesním přístupem k práci, kvalitními výrobky a rychlostí, s jakou se otáčel v kuchyni, si nezadal se žádným ze svých kolegů.
“Jmenuji se Joe, ahoj,” a svou neskrývavou radost z mého příchodu dal najevo nejen úsměvem, ale současně i přátelským objetím. Koukal na mě jako na obrázek, občas nakousl nějakou větu, pak mávl rukou a dal mi najevo, že je nešťastný, že mu nerozumím. Všechna ta první setkání mám stále ve své paměti. Jeho přijetí do party však v sobě skrývalo mnoho otázek, na které jsem mu nemohl odpovědět.
Také při první návštěvě mé sestry v hotelu (asi po čtrnácti dnech), kdy jsem potřeboval projednat nějaké drobnosti s Hansem, jsem ji zavedl do kuchyně za Joem, aby mi přeložila, co se mě potřebuje zeptat. A Joe, celý šťastný, si zopakoval znovu mé přivítání:
“Jsem rád, že mohu s tebou pracovat. Chci se od tebe hodně naučit. Jsem rád, že jsi z České republiky, moji rodiče jsou původem z Polska a až pojedu do Evropy, rád bych tě navštívil.”
