Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Slib je slib! Vzpomínka na přítele
„Blaničko, je to se mnou vážný. Nemohu se pro bolesti soustředit na psaní. Asi jsem na odchodu... sorry, děvče...“ Dívám se na ty dvě tři věty, kroutí se vyčítavě po papíře. Se Standou Mocem jsme se potkali jen jedenkrát, a to ještě velice krátce, na cestě z jakési autogramiády v pražském metru. Tehdy jsme si slíbili, že spolu někdy zajdeme na kafe, někdy, až bude trochu víc času... Ošemetné slovo. Člověk nikdy nemá spoléhat na to, že jednou bude času víc, vždycky ho má chytit za pačesy. Hned! Okamžitě, než bude pozdě!
To krátké setkání mě tehdy přinutilo vyhledat v knihkupectví pár knížek čechoaustralského spisovatele Standy Moce. Nebylo to jednoduché, exilový spsiovatel svou touhou po svobodě přišel o příležitost stát se ve své zemi známým a oblíbeným autorem, ale hledání se vyplatilo. Ať už to bylo Údolí nočních papoušků (2010) nebo napínavý román Kde létají andělé (2013), čtenář cítí, že to jsou opravdové a vzrušující příběhy podložené skutečnými životními zkušenostmi. Jak by ne, když autor byl jedním z těch, kteří po 68. roce hledali v daleké Austrálii nový domov a při své snaze usadit se v cizí zemi a najít v ní novou vlast, procestovali pěkný kus světa. Řada zaměstnání, kterými při svém hledání prošel, mu poskytla nejen látku, ale vedla k poznání a nadhledu, tolik potřebnému k tvůrčímu psaní. Jen tak mohl vzniknout Tábor na Aligator River nebo Itakani, napínavý román o lidech, kteří hledají nový domov. Svou látkou ze života ne tak dávného je mi nanejvýš blízký i román Schůzky s ďáblem z roku 2011, který zpracovává příběh českého emigranta žádajícího vízum do Československa, aby mohl navštívit umírajícího otce.
Standovy moudré fejetony plné zážitků, porozumění a soucítění se objevovaly pravidelně v řadě exilových časopisů, od dubna 96 i ve známém internetovém deníku Neviditelný pes. Glosy a fejetony byly rozjezdem k jeho první velké práci, Upadlí vlastenci z roku 2003, vydané prestižním nakladatelstvím Petrov. Hlavním hrdinou je tady postižený chlapec upoutaný na vozíček, ze kterého kriticky pozoruje svět kolem sebe. Tehdy tě, Stando, nemohlo napadnout, že podobně jako hrdina, se budeš i ty o pár let později v těžké nemoci a už s omezenou fyzickou silou „kochat krásami světa a všemi jeho stvořeními od těch nejtitěrnějších. Vždyť ona i moucha má své kouzlo!“ napsal jsi mi v jednom z posledních dopisů! Když jsem Tě obdivovala, co při nemoci dokážeš, odpověděl jsi mi slovy, které můžeme chápat jako jakési memento, připomínku, jak se k životu postavit:
„Člověku nic jiného nezbývá, než se postavit osudu. Víš co mně v tomhle stavu nejvíc mrzí? Že už nemohu pracovat! Já jak vidím něco nedodělaného nebo co by potřebovalo dotáhnout, tak se do toho pustím, ale teď... holt všechno má své meze. Opatruj se, děvenko a važ si života! Ten se váží tak, že se kochám krásami světa a děkuji Bohu, že mi dovolil je spatřit.“
Ten slib, že spolu zajdeme na kafe, někdy, až bude trochu víc času, je stále otevřený a stále platí, Stando. Teď už máš času o něco víc, tak na to kafíčko rozhodně zajdeme, ať tady nebo tam, slib je slib!
Pamětníci, vzpomínejte!