Přicházím k nábřeží. Koryta řek si jsou podobná. Voda v nich nestejným tempem ubíhá. V jedněch k severu, v druhých k jihu se ubírá. Nestejné břehy vymílá. Své písně pěje, na splavech hučí, s větrem rozmlouvá. Voda hovoří i tím, že se mlčenlivě valí k moři. Znám řeky valící masy vody až děs.
Neznám však řeku, která šeptá jako Otava. Protéká Pískem, laškuje na splavu a pokorně podplouvá starobylý most. Sochy svatých po něm jdou, aby nikam nedošly, poslouchají hudbu plynutí času, aby ji neslyšely, vrhají do vody své stíny, aby je neutopily. Navzdory času se po mostovce před mým příchodem promenují studenti, septimáni zdejšího gymnázia. Mezi nimi v jak třpytka v proudu, v kloboučku do týla se srdcem rozevlátým v jarním proudu Jan Ratkin. S neuvěřitelnou touhou žít. Slyší stříbrný vítr. Vane nade vším. Nad ubíhající překotnou vodou, nad stojatými myšlenkami zdejších za okenicemi nábřeží, nad ztuhlou morálkou maloměsta. A měsíc nad řekou, uzounký srpeček míří do mraků. Daleko je i otcova tvrdá ruka, jeho soudcovské kladívko i svou dobrotou ujařmená maminka. Žít, jen žít! Do Ratkinova pláště bijí emoce jarního vlání, myšlenky s výrazem letícího ptáka se ženou vpřed, předhání čas, vteřiny a život se krčí v otiscích stop. Nad tím vším třepotavý záblesk lásky. A současně před ním otevřená náruč představ, vysněných a vykreslených otcovým bratrem, strýcem bonvivánem.
Písecký kolorit sráží Ratkina na kolena. A nejen městečko, ale i škola a Dům u koulí, kde má svou postel a ostříží oko paní domácí. Úzkoprsá společnost, zkostnatělí profesoři ukotveni ve svých zásadách neslyší stříbrný vítr a nevidí roztažená křídla mládí. Katecheta zná jen hřích a zpověď: Ratkine, proč jste vlastně nešel k přijímání? Ani ke zpovědi bych nešel, kdyby to šlo! A nebe se zatáhlo. Kam jinam Ratkine, než na neděli domů. Tam dopis paní domácí a krutý výprask od otce. Nespravedlnost vytáhla stavidla a vší silou udeřila, ubíjela vší silou ideály sedmnácti let. Podupala sny, úctu k otci, zadupala romantickou zvídavou duši do bahna. Strýc neunesl to bezpráví vůči romantice. Jeho proslov k bratrovi nepadl na úrodnou půdu, tak odjel. Za několik dnů se zastřelil.
Minu most a kráčím po nábřeží a hledám Dům u koulí. Hledám Aničkou posedlou se stříbrným větrem nad řekou. Hledám hlas zdivočelého chtíče. Hledám živou bytost, septimána Jeníka na každé pěšině, v každém okně i v korunách stromů. Nevidím papírové lodičky jeho básní odplouvat po řece. A plně chápu jeho mladistvou dychtivost, loučení s milovaným strýcem, láskou, ideály, se vší romantikou a její krásou: Na tvůj hrob Jane Ratkine včerejší a potměšilý. A symbolicky házím do řeky ještě nerozvitou růži.
A abych nepropadla smutku, potichu si přeříkávám báseň Bohumila Ždichynce
Dům u koulí
S píseckou vzpomínkou na Měsíc nad řekou
z okna domu hledím za řekou Otavou.
Tady psal Fráňa Šrámek báseň Splav,
kamera obscura šťastný svět, mé prožité mládí.
Ale pohled ve směru tekoucí řeky
je plynutím života, v čase možná už neexistujícím.
Stříbrný vítr vane v srdci, oblázek padá na hladinu,
kruhy na vodě, kámen klesá ke dnu,
chvíle přítomnosti hyne svou vahou.
