Putování Novým Zélandem (15)
(zemí krásné přírody, stálých větrů, větrolamů, drátěných plotů a věstonických Venuší)
aneb Pouť dědoušků Novým Zélandem
Neděle 24. ledna
Vstávám už v 6:30 a.m. umlácen vlnami manželské postele a i dvojím pádem z postele téže. V kuchyni kempu opět historický, především však velmi starý a zanedbaný kousek. Vařím nám snídani, kterou mi vzápětí roznášejí po stole běhající velcí černí mravenci. U chutného jídla Chuck listuje v LP a na závěr rozhoduje, že cílem dnešní autoturistiky bude znovu Rotorua! Venku už sice prší méně ale stále prší a převaluje se nízká mlha…
Zápis dnešní etapy musím začít zmínkou o Chuckově způsobu jízdy autem. Nejde mi to přes rty a ani PC to nechce vzít, ale nezbývá mi než abych šoféra Chucka pochválil a to i písemně! Slovně jsem to činil už během jízdy, viz níže… Jezdit ve stálém dešti a mlze, v „ojetině“, ve které se stále mlží skla není žádný med. Přidám-li k tomu „trvalou“ jízdu vlevo, volant vpravo a stálý souboj s automatickou převodovku, pak tato věta platí v celém svém rozsahu a měla by být „kajsik“ tučně zapsaná případně vysekaná do skály! Chuck je zkrátka paschak!
Musím však, při této příležitosti trochu pochválit i sebe. Abych Chucka povzbudil, často ho častuji trefnými a laskavými poznámkami typu: “Dávej pozor, jedeš furt ve škarpě“! (myslím levým kolem), „Zpomal“!, „Nejeď rychle“!, „Jeď vlevo“!, „Jeď vpravo“!, Dívej se před sebe! Nekuř! apod. Kamarád Chuck byl těmto poznámkám velmi rád, protože jsem mu vlastně pomáhal řídit a odreagovat se od únavy. Také mi tak s laskavostí jemu vlastní odpovídal: „S.. na mně“!, „Pojď to zkusit Ty, hňupe nebo jednou i vole“! Ve chvílích nejhlubšího soustředění na řízení mi ale říkával čím dál častěji: “Polib si pr…“! Následně a natruc hravě řídí „ojetinu“ jednou rukou. To vše ve zmíněném dešti, mlze, stále se mlžících sklech našeho auta a „eště mi do toho pukal“!
Chucku, určitě se Ti nevyrovnám až se jednou odhodlám a sednu za volant! A to mám za sebou školu havířovského učitele jízdy, mého přítele a proslulého automobilového závodníka soutěží ME, pana Bedřicha Steuera!
V 8:30 a.m., kdy už přestalo pršet a jen drobně mží, jsme dorazili do města „sirných pramenů“ – Rotorua (LP-město, které dříve ucítíte než uvidíte, smrad je to stejný jako u chemičky v ostravských Mariánských Horách, ležící na kmenovém území kmene Arawa, kteří sem připlavali na Arawa Canoe asi ve 14. století), ale my dochvátáme dnes ještě dál, do oblasti Wai-O-Tapu.
Zde jsme si za 32 dollars - každý - koupili lístek k místnímu zázraku, gejzíru Lady Knox Geyser (LP- chrlení vody a páry nastává každý den v 10.a.m. - exactly regullary!).
Chuck právě koupil vstupenky a jdeme na prohlídku stejnojmenného areálu, která začíná přednáškou mladého cvičitele geyser (vpravo),
v pozadí je Lady Knox s betonovým hrdlem…
V 9:20 a.m. přistoupil k Lady Knox místní cvičitel geyser - mladík s kšiltovkou. Začal projevem k turistům, kteří se shromáždili v amfiteátru kolem zatím spící Lady Knox. Za normálních okolností bych cvičiteli gejzírů prakticky nic nerozuměl, neboť na mně mluvil příliš rychle, ale tentokrát jsem měl štěstí. Stál jsem totiž vedle skupinky turistů z Maďarska. Těmto turistům cvičitelův proslov jejich průvodce simultánně tlumočil do rodné maďarštiny a já byl konečně jednou v obraze, věda o čem vlastně je...
Po kratším projevu, přesně v 9:55 a.m., cvičitel gejzírů napojil z plastikové láhve Lady Knox nějakým saponátem (LP). Následně, přesně v 10 a.m, Lady Knox vypustila z umně uplácaného betonového hrdla cca 10ti metrový geyser! Během této produkce Lady Knox všichni přihlížející turisté, i maďarští, nadšeně aplaudovali jak cvičiteli, tak i gejzíru! Celek činil dojem „lákání draka ze sluje“ místním cvičitelem gejzírů – něco jako divadelní představení v sokolovně pro žáky z „obecné“ (Smoljak, Svěrák?!). Po představení u Lady Knox jsme se ještě zajeli podívat k místnímu a bublajícímu blátu v „mud pool, po našemu blacko“. Po návratu zpět do areálu jsme si prohlédli i jiné a další přírodní zvláštnosti. Vše už bylo jen pravé bublavé, neopakovatelné a krásné…
Tak takhle „vypěnila saponátem“ světoznámá „Lady Knox“
Komu se nelení, tomu se zelení, a platí to i u bahenních sopek…
Po ukončení prohlídky místní kouřící a bublající krásy na parkovišti zjišťujeme, že jsme jako bonus získali „pravý a nefalšovaný defekt“ – dvojka vlevo dole, řekl by MUDr. Chuck být v ordinaci. Naštěstí to už byl náš druhý „cestovní“ defekt (první loni v Austrálii), a tak máme ve výměně gum potřebnou a především letitou praxi. Během 10ti minut gumu měníme a vracíme se zpět, do Rotorua.
Servis jsme sice záhy našli, ale bylo už za 10 minut 5:30 p.m. a vyvěšená pracovní doba je od 7.a.m. do 5:30 p.m takže jak... až zítra?!
„Dělníci jsou už ve sprše, ale můžete přijít ráno v 7 a.m.“! - nám prozradila srozumitelnou (tj. velmi pomalou angličtinou) pohledná a zároveň pěkně „zmalovaná“ slečna za pultem!
Krátce nato jsme lehce, už jen napotřetí (!), objevili místní Backpacker, kde nás přijali s otevřenou náručí. Noclehy nám prodali, sice ve společné ubikaci, v „osmilůžáku“, ale zato máme k disposici krásnou nerezovou kuchyň vybavenou vším možným, mj. velkoplošným TV nebo otevřenou a zakrytou terasou. Všeho nabízeného jsme postupně využili.
Po dlouhé debatě s francouzským diplomatem, žijícím na Nové Kaledonii a zde našim spolubydlícím, uléháme ke spánku. Tentokrát jsme však obloženi i mladými dívkami! Věkové rozmezí zde spících bylo odhadem 20 (2 dívky) až 40 let (čtyři páni). Nás dva už nepočítám, „my zme už za limitem a kaj přidem tak dycky kazime vjekový pruměr“!
Poznámka č.14
Díky mé zběhlosti v práci s PC jsem si někam odeslal nebo smazal (?!) povídání o zbytku našeho putování. Asi někam „nebo jak mluvi Chuck, kajsik“! Zkoumáním mého skutku odborníky tito došli k jednoznačnému a neúprosnému závěru, že byl text odeslán někam a je tedy nenávratně „kajsik“?! Takže mi nezbývá než si otlačit zadek a napsat vše znovu, pokud si ovšem na všechno vzpomenu?! Ne, že by byl tento deník tak důležitý, ale slib kamarádům je přece jenom slib kamarádům... Tak teda znovu do boje, tzn.vytvořit srozumitelné věty z kusých poznámek v deníku…
Pokračování příště…
Karel Janků
* * *
Zobrazit všechny články autora