O australském jaru a zlých kavkách
Pozn.: Říkala jsem si, že když v tomto depresivním dušičkovém počasí uvidíte titulek "Povídání o jaru..." pomyslíte si, že jsem se asi zbláznila. A tak jsem pořád otálela s uvedením Ivanova fejetonku. Ale pak jsem to "promeilovala" (bože to je hrozný výraz - ale je můj :-)) s Ivanem. Věděla jsem, že Ivan je geniální a že ho něco napadne. Bylo to velmi prosté - napsal mi, abych do titulu jednoduše přidala " O australském jaru... Jak prosté! Takže vězte, že jsem se z tohoto depresivního počasí nezbláznila a počtěte si o jaru. Třeba vás ty chmury, kterými mě v meilech zásobujete přejdou... Ludmila
A už je to tady! Konečně!
Jaro jsem přivítal s otevřenou náručí, jelikož zimu jako roční období nemám vůbec rád. Lépe řečeno, zimu mám rád čím dál míň. To je spojeno se stárnutím, protože když jsem ještě nebyl penzista nýbrž výdělečně činný člověk, tak jsem se na zimu dokonce i těšil. Hlavně na to, jak pojedu na hory lyžovat a svým uměním na sjezdovkách oslňovat krasavice, protože když jsem byl mlád tak mi lyžování celkem šlo. Jak jsme si vždycky s úsměvem říkali s lyžařským kamarádem: ”Ráno budeme oslňovat na lyžích, večer pak v hospodě u piva, a když to vyjde a budeme mít štěstí, tak možná i později v teplých duchnách s nějakou přitažlivou a osamělou lyžařkou.”
S tím oslňováním krasavic v horských ložnicích to však nebylo příliš slavné. Celodenním sportováním jsme se totiž tak znavili, že nás přešla chuť na milostné žertování a usnuli jsme jako špalek. Že jsme se pak “svedeným” dívkám nemohli ráno podívat do očí, je snadné pochopit. I přes tyto trapné nezdary jsem měl zimu rád. Bohužel to nemohu říci nyní jako senior se zpomaleným krevním oběhem, protože je mi pořád nekřesťanská zima, už od samého rozbřesku se oblékám do jégrového prádla, na plešatou hlavu nasazuji kulicha, mám špatnou náladu, pivo mi nechutná, protože je příliš studené a tak počítám dny, kdy na dveře zaťuká jaro, které vystrnadí chlad a usměje se na nás sluníčko.
S příchodem jara jakoby mávnutím kouzelného proutku náhle omládnu. Začne se mi opět líbit svět, který je plný oslňujících barev, vůní a ptačího cvrlikání. O barvy se postarají po zimě vzkříšené, sytě zelené louky a kopečky se sněhobíle čerstvě ostříhanými ovečkami, zlatožluté mimózy a pestrá paleta květů nejrůznějších keřů a stromů. Opeřenci samozřejmě zpívají jako o závod, protože hlavně pro ně nastal čas námluv. Ale i v mých stařeckých žilách se náhle rozproudí krev a srdce se mi rozbuší vzrušením, když můj skomírající zrak náhodou padne na svižné tělo jarně oblečené mladé ženy. Jaro způsobuje, že se mi začnou líbit dokonce ženy postarší, babičky a co si budeme vykládat, i prababičky. Náhle však s hrůzou zjistím, že nic nedělání v zimních měsících kombinované konzumováním nezdravé stravy mělo za následek, že se moje jinak vyzáblé tělo obalilo tukem a stala se ze mě obludná, stěží chodící bublina navíc okrášlená prsy dámských rozměrů! Jelikož jsem v jádru bystrý penzista, nedělám si iluze, že s takto žalostně vypadající tělesnou schránkou se mohu vydat na pláž doufaje, že na nějakou babičku udělám dojem a podaří se mi ji alespoň na krátký čas odloudit od ječících vnoučátek…
Abych na plážích, kam se s teplejším počasím v dlouhých prskatých plavkách bermudách vydávám, nevypadal úplně nemožně, v představě utužení celkové tělesné kondice si dám předsevzetí, že začnu pilně každé ráno cvičit a denně jezdit na kole. S cvičením nemám žádné zkušenosti neboť jsem prostocviky provádějícími lidmi víceméně opovrhoval. Rozhazování rukou všemi možnými směry, dřepy, ze kterých se staršímu člověku nepodaří postavit na nohy, kliky a jiné směšné pohyby, které cvičenci provádějí za usilovného funění, mně vždycky připadaly směšnými. Avšak po zhlédnutí obrázků v jednom populárním časopise pro ženy ukazujících cvičením přivedené neuvěřitelné změny postav tlustých obryň, jsem změnil natolik názor, že jsem si koupil dvě jednokilové činky a s vervou typickou hrdinovi čínského stříbrného plátna, houževnatému Yung Tsu se denně oddávám desetiminutovému cvičení. Ačkoliv takto činím již plných čtrnáct dnů, nevidím zatím žádné podstatné změny. Zato pohled na rovněž cvičící ženu Máňu ve mně vzbuzuje jarní mízu a nedává mi možnost soustředit se na zdvíhání pro mě těžkých činek. Moje svůdně zabarvené komentáře žena Máňa kvituje buď zarytým mlčením nebo nanejvýše úsečným konstatováním, že jsem se na sklonku života a k tomu ještě na jaře dočista zbláznil…
Nicméně jsem si jist, že skloubení prostocviků s jízdou na kole přinese kýžený výsledek.
Abych na kole vypadal přitažlivě, jako pravý profesionál si před první jarní vyjížďkou nejdříve pečlivě oholím nohy. To dělám potom každý druhý týden, abych ženě Máně způsobil radost, že po každém holení nezablokuji černými chlupy výtok u vany, což Máňa pokládá za neodpustitelný prohřešek. Musím se přiznat, že čerstvě oholené nohy namazané dětským olejíčkem zdůrazňují kontury svalů lýtek a stehen. Nelze si nevšimnout často zasněně roztoužených pohledů žen a dívek, okolo kterých se na kole jenom mihnu. Proto si také nohy holím, abych třeba alespoň na ně, když už ne na zbytek postavy, nachytal nějakou jarně naladěnou krasavici.
Čerstvě oholen a oblečen do krásně barevného italského cyklistického dresu se na zrovna tak italském kole, jehož zakoupení mě téměř stálo čtyřicetileté šťastné manželství,vydávám do ulic. Trošku mi sice vadí, že se při každém otočení pedálů kopnu do břicha, ale víra, že právě cyklistika mi odpomůže od nevzhledného panděra způsobí, že šlapu z celého úsilí a jízdu vychutnávám každým pórem svého těla. Radost z jízdy mi však dává zapomenout, že je jaro a že na jaře se každý cyklista střetává s největším nepřítelem…
BUCH, BÁC! Nemilosrdný nálet magpie (druh kavky) na moji helmu mi málem shodí s kola. Jako štuka pilot se poblíže hnízdící a hnízdo chránící kavka znovu a znovu střemhlav řítí na moji hlavu a záda a já cítím husí kůži na hlaďoučkých nohách. Čím urputněji šlapu, tím více magpie dožírám a tím více se dožraná kavka na mě sápe. Nálety trvají nejméně půl kilometru. Ďolíčky v helmě jsou důkazem síly zobáku tohoto jinak přívětivého ptáka. Je jasné, že bez přilby by vyjížďky dopadly bledě.
Zápolení cyklistů zuřivě odhánějících máváním pumpičky nad hlavou kavky, které je napadají, poskytují lidem dobrou zábavu. Avšak na jaře si nikdo nemůže být před těmito agresivními ptáky jistý. A tak i my cyklisté se zasmějeme žáčkům nosícím na hlavách kontejnery od zmrzliny, které je chrání od ptačích náletů, nebo chodcům v panické hrůze parapletem odhánějícím tyto po téměř dva měsíce dotěrné kavky.
Nálety mi sice vyjížďky znepříjemňují, ale jako ostatní kolečkáři jsem na líté kavky přece nakonec vyzrál tím, že jsem si na přilbu připevnil plastické slámky na pití, které sice na helmě směšně čnějí jako napomádované pačesy, ale znemožňují kavce přímý kontakt s hlavou.
Mnohem horší je však střetnutí s jedovatými hady, kteří si na jaře při prvních teplých dnech s radostí vylezou z děr, aby si protáhli kůži na teplé vozovce. Nedávno jsem si při vyjížďce hnědého hada vůbec nevšimnul, přejel jsem ho, čím jsem ho samozřejmě rozzuřil tak, že se mi zakousnul do galusky! Mně málem při tomto neočekávaném střetnutí ranila mrtvice, ale naštěstí to odnesla pouze prokousnutá pneumatika. Had to přežil a v šoku se odplazil do trávy u silnice. Jestli tam někde po přejetí nakonec zcepeněl nevím. Hledat jsem se ho prozřetelně nepokoušel.
Stresy spojené jak s cvičením doma tak s jízdou na kole mají však na mě blahodárný účinek. Jak víme, při stresu dochází k hubnutí a tak se stalo, sice v nepatrné míře, i v mém případě. Těším se na teplé počasí a na to jak v bermudách vyrazím na zlatou pláž, kde budu zatahovat břicho a pokradmu pokukovat po babičkách, které, protože necvičily a nejezdily na kole, budou mnohem kypřejší než já a tím pádem pyšné na to, že je někdo vůbec ještě potají obdivuje. Vůbec si nevšimnou mých tělesných vad, protože budou zrovna tak šťastné jako já, že je jaro a že s jarem je každý mlád…
Ivan Kolařík, OAM, Austrálie
Grafika:Magdalena Vlachová