Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ingrid,
zítra Otýlie.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Výtvarné humoresky Ludmily Lojdové

Její ilustrace znají věrní čtenáři tištěného Českého dialogu v době kdy ještě vycházel. Časopis doprovázela nejen půvabnými kresbičkami, ale i svými fejetony, při nichž jste se mohli za břicho popadat, ale často i zasnít a zasmutnit si. A s jejími verši je to podobné. Slova i obrázky vyjadřují jediné: pronikavý pozorovací talent a laskavý humor s nadhledem.

První výstavu měla už na gymnáziu v Rychnově. I pan profesor kreslení si tehdy myslel, že Lída půjde dál studovat na uměleckoprůmyslovou školu. Na přijímací zkoušky navrhla malovaný šátek, který měl v každém rohu jednoho muzikanta, kolem šátku tančily krojované další postavy. Zkušky složila, ale nepřijali ji, navíc i maminka měla starost, jak by se jako výtvarnice uživila. A tak šla studovat na pedagogickou fakultu Karlovy univerzity, kde získala titul Mgr. V pohraničí pak učila dějepis, zeměpis, matematiku, fyziku i tělocvik, i tu výtvarnou výchovu...A pak v Praze na Malé Straně. Učila ráda, snažila se to dělat jinak, zaujmout děti hrou. Mnozí na to dodnes vzpomínají. Rozhovor představuje Ludmilu Lojdovou především jako excelentní výtvarnici, která dokáže vložit do své tvorby nejen vtip a jakousi zvláštní něhu, ale i porozumění pro lidské slabosti. To vše najdete v jejích ilustracích obou bestselerů z pera přítelkyně a spolužačky, historičky Jany Volfové.

Nyní už ale sólo pro Ludmilu Lojdovou.
Začneme z té Malé Strany, kde jsi učila na starobylých školách v Josefské a Hellichovce.  Máš ale určitě i jiné vzpomínky malostranské...
To mám. S prvním manželem Rudolfem Lojdou, violoncellistou, také profesorem AMU a členem Českého noneta, jsme měli maličký byt v Nerudovce. V domě U ducha Svatého, č. 23.
Tady jsme protekčně dostali jednu(!) místnost, 8 m² s oknem do světlíku. Na chodbě výlevka, záchod o patro výš. A tam jsem měla dvě děti. Zařídila jsem to sektorovým nábytkem a rozkládacím gaučem, který když se složil, mohli jsme rozložit stůl. Vařila jsem na jednoplotýnkovém vařiči....

A kde jsi vyvářela plínky, také na tomhle vařiči?
Nejdřív jsem se pokoušela, ale to opravdu nešlo. Tak jsem se dohodla s hodnou paní cukrářkou odvedle, která mi je prala u nich v domě. Ale jinak to bylo romantické, s kočárkem a druhým děckem za ruku jsem chodila na Kampu. Manžel byl ale většinu času v zahraničí. Zatímco já seděla v tom „špajzu“ (smích) on projel celý svět. Takže to nebylo pro mne jednoduché. Nejhorší bylo, když nás měli navštívit sólisté z ciziny. To musel nastoupit šibeniční humor a smysl pro recesi. V tehdejší době se bydlení získávalo hrozně špatně, dlouho nebylo řešení, až po sedmi letech se objevila možnost přestěhovat se na Spořilov.

Jak jsi se tedy od těch plínek dostala k výtvarné činnosti?
Touha se věnovat výtvarnému umění mne vyslala na další pětileté vysokoškolské sutudium. Pomohlo mi odreagovat se od problémů všedních dní, byl to můj duševní odpočinek. Už v té době mi vyšla v Lidovém nakladatelství knížka Pohádky naruby. Všiml si jí Václav Čtvrtek a v pražském rozlase je pak na doborou noc četli Vlastimil Brodský a Oldřich Lipský.
Kresbu jsem studovala u Cyrila Boudy a sochařinu u profesora Lidického. Bouda byl skvostný profesor. Když měl dobrou náladu, kreslil otočený zády k tabuli. Nebo levou rukou...Měla jsem ráda figurální kresbu, což ho těšilo, té se věnuje málokdo, a když mi hned v prvním semestru psal jedna do indexu, byla jsem moc šťastná a přála si, aby se toho dožil můj tatínek. Byl akademický malíř, ale když mi byly tři roky, ochrnul, a v mých třinácti zemřel.

Netrpí výtvarník někdy samotou?
Samota je pro tuto práci nutná. Já jsem sice ráda mezi lidmi, s kterými jsem ráda, ale jen když mám hotovou práci. Jinak si to neužiju, to jsem radši zalezlá a pracuju. Jsem dost velký samotář. A možná právě kvůli tomu, jak jsem strávila dětství. Maminka, která nás s nemocným tatínkem musela uživit, učila doma hru na klavír. Třeba Rudolfa Rokla, který je také z Rychnova, a původně chtěl být strojvůdcem, ale nakonec přímo od mojí maminky, Věry Jelínkové – Štemberkové, byl přijat ke studiu klavírní hry na AMU. Ona mohla být klavírní virtuoskou, ale vlastně se pro nás obětovala. Když se věnovala žákům, musela jsem si už jako maličké jako dítě vystačit. Tak jsem si hrála na zahradě s husou Babulou nebo králíkem Beznoskou. Jako základna mi sloužila rozložená tatínkova legionářská deka, ze které jsem pozorovala čtyřlístky a jitrocely, které mne zvaly do svého pohádkového světa...

A co ještě tě v tvorbě inspirovalo?
Minuta za minutou dětské žvatlání mých holčiček Kateřiny a Barbary, když byly malé. Překrásná Praha, tóny, vyznání lásky, světlo a stmívání, lodičky na Vltavě...

Jak jsi tedy dospěla k názoru, že je opustíš studenty a školu a začneš na volné noze?
S žáky v pohraničí i pak v Praze jsme si ohromně rozuměli, vážila jsem si jich a oni mne. Změnu v mém povolání zavinily dvě okolnosti. Začalo mi vadit opakování látky, rok co rok totéž. A stále mne to táhlo k malování.
Definitivně mne jako ale výtvarnici objevil Kamil Lhoták. Byl u nás na návštěvě a šel na WC, kde našel desky s kresbami (smích). Přinesl je do pokoje a s humorem jemu vlastním a s poznámkou o vysokém sebevědomí tvůrce desky otevřel. Byly v nich mé kresby čertíků a skřetů. Prohlásil, že to jsou umělecká díla, a že okamžitě nesmím dělat nic jiného než malovat. V roce 1978 jsem tedy odešla „na volnou nohu“.

Výtvarník často úspěch svého díla nemá možnost vnímat zcela bezprostředně. Hudebníkovi lidé po výkonu hned zatleskají, když se jim líbí. Výtvarníkovo dílo je ale často někde, kde autor nemůže být po celou dobu přítomen a nevidí reakce. Ilustrace jsou zavřené v knihách... Jaký úspěch tě nejvíc potěšil?
Asi ten z první první výstavy. Bylo to v Československém spisovateli na Národní třídě. Zval na ni plakát, na který jsem stvořila dva čerty, jednoho černého a druhého bílého, kteří si šuškají.... A hned ho někdo ukradl. Dali tam další a zase zmizel. Ta velká perokresba vlastně byla takovým vyjádřením doby, kdy se nemohlo mluvit nahlas o tom, co si kdo myslí. Originál mám pořád doma, ten nebyl na prodej.

Taky jsi ale kreslila omalovánky a psala si k nim i texty... až ses dostala do italské Boloně. Jak se to stalo?
Omalovánky jsem dělala pro Albatros. Všiml si mne tam architekt Bohuslav Rychlink, který také viděl tu moji výstavu a další práce, a tak jsem dostala báječnou příležitost, vytvořit grafiku pro československý výstavní pavilon na Meziárodní výstavě dětské knihy v Boloni. Vymyslela jsem takové tahací panáky, moc se to líbilo.. Výstava s mojí grafikou pak ještě dál putovala po světě.

A ty jsi doputovala do Karlína, kde se konala v roce 1983 premiéra muzikálu Zvonokosy. (Do té doby byl tenhle slavný Chevalliérův příhěh uváděn na jevištích jenom jako divadelní komedie)
Muzikál Zvonokosy se v Karlíně hrál s Laďkou Kozderkovou v hlavní roli několik let. A na různých scénách se hraje dodnes. Hudbu napsal Jindřich Brabec, libreto a texty písní Petr Markov, scénu navrhl akademický malíř Radek Pilař a já k tomu tehdy stvořila návrhy kostýmů. Nejvíc jsem se vyřádila na těch kostýmech pro tři známé drbny ze Zvonokos, kterým jsem na hlavu vymyslela klobouky ozdobené slepicemi.
Na představení přijeli tehdy dokonce i členové Chevalliérovy rodiny z Lyonu - autor bohužel již v té době nežil - a byli upřímně nadšení. Bohužel z představení nevznikl televizní záznam, i když byl plánován, toho dodnes lituji – kvůli všem, kdo se na tom podíleli, zejména kvůli Laďce Kozderkové, která později předčasně zemřela.

Já jsem Zvonokosy tehdy v Karlíně viděla, byla to velmi vydařená inscenace a dodnes si pamatuji, jak slepice na hlavách těch dam byly jako živé a vyvolávaly salvy smíchu v publiku. To jsem ovšem netušila, že se někdy v budoucnu potkám s jejich autorkou... Přinesl ti tenhle úspěch nějakou další zajímavou příležitost?
Dá se říct, že ano. Filmexport mne doporučil do tehdejšího Západního Německa, do gelnhausenu, kde se točil dětský film Seuperdetektiv Klapp v koprodukci. Měla jsem navrhnout jenom dva kostýmy pro hlavní role jménem Plus a Minus, prý práce na 14 dní. Nakonec jsem tam zůstala rok a půl, přesně do listopadu 1989, kdy naše práce skončila. Uměla jsem zpočátku jenom Auf Wiedersehen, takže s německými švadlenami to byla občas trochu komplikovaná domluva. Všechno jsem jim místo vysvětlování kreslila. Byla to ale úžasná práce a byli tam na mě moc hodní.

Jak se u tebe projevuje spojení výtvarného umění se slovem?
Docela rozsáhle... asi v 70 publikacích, které jsem ilustrovala (smích). Nebo v kresleném filmu Viva Apolinaire! Na Apolinairovy básně Bestiář, které recitoval Svatopluk Skopal, improvizoval Jiří Stivín a běžely moje obrázky. Dramaturgem byl docent Edgar Dutka.
Nejradši mám provokativní texty a baví mne ilustrovat slova moudrých, když je v nich i humor. Ráda vymýšlím, jak se dá vtipně nakreslit chytrá myšlenka. K tomu jsem měla v poslední době několik dobrých příležitostí. Třeba ilustrace pro knížku s výroky Oskara Wilda, které tak neomylně vybral pan Alexander Tomský, nebo G. K. Chestertona. Humor k životu potřebuju, a tak ho ráda zprostředkuju dál....

A nemáš sama nějakou knihu v šuplíku, kterou bys chtěla vydat?
Už se léta sama pokouším psát různé fejetonky, povídky, dokonce i verše. Vycházejí porůznu právě v tomto časopise. Ráda bych je i vydala knižně, mnoho lidí mne k tomu už dávno nabádá, ale zatím ještě nepřišla ta odvaha.

Máme krásné jaro. Vybavuji si jeden tvůj fejeton na téma velikonoce. Vzpomínky na Velikonoce v Rychnově... Připomeň prosím...
Když já už nevím, co jsem tam psala (smích). Asi jak jsme s Jiřím Šlitrem, také rodákem z Rychnova, omalovávali velikonoční vajíčka? Naše maminky se přátelily, on k nám taky často chodil. A my na ta vajíčka kreslili různé ptákoviny a dobře se přitom bavili.

A nemaloval už tehdy na ta vejce nahaté slečny?
Kdepak, maminka by mu dala!

Ten fejeton byl sice o něčem jiném, ale to nevadí (smích), tohle je taky hezké... Tak nakonec – čím se zabýváš právě teď?
Zabývám se rodným domem v Rychnově nad Kněžnou, kde je na jaře zase plno práce.

Ludmila Lojdová vystavovala na Salonech humoru i Salonech scénografe, ale také v zahraničí. V ČR pak například v galeriích v Praze, Plzni, v Orlické galerii, v Hradci Králové...
Některé z jejích fejetonů najdete i na webu našeho magazínu. Tak veselé počtení! (pozn. redakce)

 
Martina Fialková
 


Komentáře
Poslední komentář: 31.05.2024  13:02
 Datum
Jméno
Téma
 31.05.  13:02 Vladimír Kříž
 25.05.  19:50 KarlaA
 25.05.  11:56 Von
 25.05.  09:37 olga janíčková