Zpověď socialistického děvčátka aneb
Čůrání na befehl
V sedmdesátých letech, v době mého dětského věku, pracovali moji rodiče v zahradnictví. Byly tam veliké skleníky, v nichž se v zimě muselo topit a záhony květin, všude voněla zemina a zelenina, nejvíce však právě květiny. Maminka, ač na mateřské dovolené, do zahradnictví docházela vypomáhat a nás děti brala vždy s sebou. Vesnice, v níž stál náš dům, nebyla ani velká, ani malá. Na návsi na kopci byla samoobsluha, masna, škola, lékaři, ale hlavně cukrárna. Zkrátka všechno, co by si jeden mohl přát.
Maminka s námi na náves chodila nakupovat. Můj bráška ještě coby mimino v kočárku. Já se vždy usadila pod kočárkem do košíku na nákupy. Do kopce na náves nás maminka vyvezla, ale zpět v košíku na nákupy už na mě nezbylo místo a já ťapala sama. Na náměstí v cukrárně prodávali zmrzlinu. Za 10 haléřů malou na takové placaté sušence, nebo za 50 haléřů velkou v kornoutku, zmrzlina bývala vždy točená. Obě tyto sušenky bývaly neskutečně tvrdé, vysušené a téměř se nedaly jíst. Ale zato zmrzlina byla moc dobrá. Když měli pistáciovou, uprosila bych i lakomého, hloupého, hluchého, jak moc ji chci. Moji maminku se mi podařilo uprosit vždycky.
Jenže tyto mé krásné dny byly náhle sečteny a já musela do školky. Mnoho mých kamarádek si ze školky nic nepamatuje, já však mnohé dodnes nezapomněla. Moje první socializování, jak se tomu dnes s oblibou říká, přece nemohu nikdy zapomenout!
Zjistila jsem hned první den, že učitelkám se mezi dětmi říká soužko učitelko. Chodily v bílých pláštích jako lékaři a možná proto mě trochu obklopil strach a také vzpurnost. Jedna z nich nosila takový vysoký natupírovaný drdol, jak bylo v módě. A k tomu veliké brýle s tlustými obroučkami, zrovna takové, co třeba měla ta zpěvačka Urbánková. Jenže paní Nadě moc slušely, mojí soužce učitelce vůbec ne a pořád si je sebevědomě postrkovala na nose. Když při poledním spánku stála u okna a její drdol prosvěcovalo venkovní světlo, tak já v tom drdolu viděla strašidla. Což spolu s bílým pláštěm ve mně umocňovalo fantazii a nevysvětlitelný strach. Já to řešila tak, že peřinkou jsem si zakryla hlavně obličej a uši taky, abych ji neviděla a nejlépe ani neslyšela, četla nám totiž pohádky před spaním. Několikrát mě hubovala, že normální občan naší krásné vlasti se neschovává a spí normálně. Už tenkrát ve mně asi něco probudila a já jí asi po třetím hubování odsekla: „Tak to já asi už nikdy nebudu spát, když se nemůžu přikrýt, jak chci!“ Vzpomínám, že mě tenkrát poslala na hanbu. Ale ten den na rodičovské schůzce vyčinili za moji nevychovanost mamince víc než dost. Jelikož to bylo v zimě a já poměrně dlouho čekala v zimní kombinéze na šatničce, bylo mi strašný vedro. Asi jako mamince ve třídě na rodičovské schůzce.
Ten den z toho všeho stresu na mě padl nějaký bacil a já onemocněla, tudíž se ocitla opět v bezpečí domova s maminkou a bráchou, aspoň na pár týdnů. Po nemoci na mě ve školce čekalo mnoho nového. Hlavně rozvrh času. Ve školce byl nastaven čas na všechno. Copak o to, spousta věcí bylo fajn, ale chodit čůrat na povel, to bylo přímo hrozné. My holčičky to docela zvládaly, ale kluci se často počůrali. Když před svačinou byl vydán povel: „Všichni, kdo chtějí – čůrat!“ tak v herně nikdo nezbyl. Všichni zmizeli na toalety. První čůrání bylo s maminkou po příchodu do školky, další až před svačinkou v osm. Ve školce jsme měli společné záchodky, levá řada mís pro chlapečky, pravá pro holčičky. Takže toto nařízení způsobilo, že na toaletách nastalo živo. Chlapečkové, na které nezbylo u mísy místo, přebíhali na holčičí půlku. Soužky učitelky marně hubovaly, beznadějně přetahovaly chlapečky na jejich stranu! Kluci se neuměli "vypnout" a někteří čůrali dál. Stalo se, že i počůrali nějaké soužce učitelce nohy. A to potom po příchodu maminek nastal v třídě patřičný rámus – maminky křičely na učitelky a učitelky křičely zase na maminky.
Také nás nutili vždy všechno sníst. Já strašně nesnášela ke svačince rybičkovou pomazánku. Ale musela jsem ji sníst, i když jsem se kysele šklebila a odmlouvala. Nezbylo nic jiného, než sníst všechno. Seděla bych tam dodnes, jenže já chtěla za dětmi si s nimi hrát. Tak chca nechca nacpala jsem si chlebík s rybí pomazánkou do pusy co se jen dalo a vyběhla za dětmi. Dlouho mi to v puse zůstávalo, ale pokud se mi to nepodařilo vyplivnout do záchoda, nakonec jsem to spolkla. Ale jednoho krásného jarního dne, se to ve mně všechno vzpříčilo a u oběda, při podávání polévky, zvedl se mi žaludek a z mých útrob vyletěla rybičková pomazánka. Najednou byly rybičky opět mezi námi. Spustilo to řetězovou reakci a mnoho dětí při pohledu na mě začalo taky zvracet. Za což byla moje maminka opět ve škole nespravedlivě pokárána. Naštěstí v kuchyni pracovala naše rodinná kamarádka a pomocnice v zahradnictví, paní Máňa Vepřovská, a tak jsem byla zachráněná. Paní kuchařka Máňa mi sama osobně vždycky přinesla chleba s máslem, když byla rybičková pomazánka. Dětský lékař mě opět zkoumal a zjistil alergii na mořské ryby. Takže asi proto mi to procházelo bez následků a maminčiných kárných pohovorů. Vlastně v tomto čase také skončilo i čůrání na povel a mohli jsme zase chodit kdykoliv, když jsme měli potřebu.
Jednou v srpnu se naše třída měla vydat na nádraží, koukat na mašinky. Všichni jsme se na to těšili, jelikož v naší obci bylo všechno, jenom nádraží ne. Těšením se na tento výlet mě po večerech napadlo, že se naučím mrkat očima jako blikající šraňky. Cestou ze schodů ze školky jsem pracně nacvičené mrkání použila a střídavě mrkala očima. Soužka učitelka si toho všimnula a vypleskla mi pohlavek. Vůbec mi nebylo jasné proč, jelikož moje umění nikdo jiný neovládal, takže můj pocit, že umím něco výjimečného, byl neodolatelný. A tak jsem nereagovala a vesele mrkala na ni přímo z očí do očí s obrovským pocitem štěstí, že to dokážu. Tehdy opět maminka byla ve třídě na pohovoru a druhý den mě na radu učitelek vzala k lékaři. Měl dosvědčit zkoumáním mého zdraví, že jsem normální a mohu normálně chodit do školky a později dokonce i do první třídy, takže se všechno vysvětlilo.
Můj vytoužený den nastal a já šla do školy, do první třídy. Neskutečně jsem se těšila na učitelku a spolužáky. Jenže! Soužka učitelka nosila úplně, ale ÚPLNĚ stejný drdol, jako ta ve školce. K tomu měla také brýle, které mně se ale vůbec nelíbily. Ještě že nenosila bílý plášť, nicméně moje představy o tom, jak bude vypadat moje učitelka, nebyly naplněny. Tak trochu zklamaná z reality se ve mně probudila touha vrátit se k mamince pod kočárek a jezdit s ní zase na nákupy. Doma mi bylo však vysvětleno, že bohužel, že tam prostě musím a basta.
Světlé okamžiky vnášela do mé školní docházky moje kamarádka Hanička. Chodívala do zahradnictví už velmi dlouho, nosila od rodičů z JZD objednávky na věnce a květiny. Při té příležitosti si mě od rodičů vypůjčila a naše společné zážitky bych mohla vyprávět dlouho. Ona už byla v sedmé třídě, tak věděla, jak to ve škole chodí. Říkala mi, že to není tak strašné v té celé škole jako v první třídě a ať to vydržím a jednou budu dospělá a bude to lepší. A že všichni žáci dostávají svačinu, a tak je to príma, jelikož ne každý od rodičů může svačinu dostat. Erární svačina byla 250 ml sklenice mléka, někdy obyčejné, jindy kakaové, občas také jahodové, či banánové. K tomu slaný, nebo sladký rohlík. Takže pracujícím maminkám odpadla starost o svačiny, mysleli si asi všechny soudružky i soudruzi. Kdo však dokáže každodenně vypít 250 ml mléka a k tomu rohlík? Tak to je borec. Nás ve třídě to omrzelo za půldruhého měsíce. Ale ač vypadala moje učitelka první den jako někdo, kvůli kterému bych zavrhla celé školství, ukázala se jako vlídná a rozumná žena. Domluvili jsme se, že kdo nechce klasickou erární svačinu, může si svou přinést z domu. Tenkrát se do školy nosily látkové ubrousky, na nichž se svačilo. Po domluvě s učitelkou nám rodiče mohli doma připravit do našeho látkového ubrousku třeba chleba se salámem, Tak nám bylo umožněno posvačit svoji svačinu místo té kojenecké stravy.
Kresba od kamarádky Haničky do památníčku
Patrně nejlepší socializaci mi právě poskytla kamarádka Hanička, která mi pomáhala a byla mou oporou o přestávkách i po škole. Ale co bylo úžasné a co mi ukázala je, že cukrárna se zmrzlinou byla hned naproti škole a s Haničkou bez dohledu přísných maminek nám paní zmrzlinářka často prodala víc jak jednu zmrzku. Také mně představila i jiné sladkosti, jež mi mou maminkou byly zatajeny, jen abych si nekazila zuby. A bylo též povoleno kreslit křídou na chodník přímo před školou, to my obě využívaly často. K tomu ještě mnoho jiných a úžasných věcí mi dokázala předvést a naučit.
Ten první půlrok na zdi ve třídě visel nad tabulí ještě pan prezident Ludvík Svoboda. Pak už celý můj školní život jen pan, tedy pardon, soudruh Gustáv Husák. Skončil s prezidentováním a také povinné oslovování "soudruh" úplně v ten stejný rok, co skončila celá moje školní docházka. Za ten čas můj život ovlivnilo mnoho učitelů a oslovování soudruhu ledaskdy nemělo na nic vliv. Pro mě to stejně nakonec byli hlavně učitelé. Taková byla doba, takové byly zvyky. Každá doba nese své. Tak už to je. Všechno má své kouzlo, každý může vidět věci jinak. Ale vždy je důležité, být rozumně nad věcí.
Myslím si, že Gustáv Husák na moje dětství neměl zásadní vliv. Jen ta pro mne nepochopitelná doba. A tak, když se mi poštěstilo být v Bratislavě, tak s celou rodinou jsme došli na Dúbravku, kde je pochován, a jen tak z nostalgie po starých „dobrých“ časech jsme mu položili, coby Husákovy děti, na hrob rudý karafiát.