Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zora,
zítra Ingrid.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna
 
Stále více se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity, zážitky atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz  a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...

Tentokrát je to o touze překonat sám sebe…
 

Překonat sám sebe
 
Mám v sobě touhu překračovat své síly. Touhu, která mě žene pořád kupředu. Sjezdy ledovců se mi nabízejí k uspokojení mé touhy. Vše začíná samotnou přípravou na týden lyžování. Balení oblečení, helem a brýlí ve mě probouzejí, jakési nadšení a vzrušení. Cesta která doprovází hřebeny zasněžených Alp navozuje mysl k tomu prožitku rychlosti. Po ubytování a uvítání v hotelu jsem zcela naladěn na týden smrti. Ne každý dokáže to co já na svahu.
 
Další den. Po snídaní se převlékám do svého úboru. Lehké materiály obepínají mé tělo. Po příjezdu na ledovec si vyzvednu lyže a lyžařskou obuv. Vsouvám nohu do pevně sevřených přeskáčů. Utahuju pevně, aby noha byla spojena s lyží. Vezmu lyže a hůlky do podpaží a jdu ke kabince, která mě doveze až na samotný vrchol mohutné nezdolné hory. Při jízdě v kabince si všímám počasí, pak zrakem sjedu k zemi. Kontroluju si trasu a dráhu, i počet lyžařů na sjezdovce. Vystoupím z kabiny, beru lyže a jdu na sníh. Při nazouvání si všímám i tvrdosti sněhu, to jestli je namrzlý, nebo naopak urolbovaný prašan. Oklepávám si botu a nazouvám do vázání. Musí cvaknout hlasitě, pak ještě s nohou zatřesu, zda je noha pevně spojena s lyží. Pokud vše má být jak má, odpichuji se od sněhu, abych nabral rychlost a předjel houf lidí, co si nazouvá lyže.
 
První zastávka. Zastavuju na hraně svahu, rozhlížím se kolem. Sleduju kolemjedoucí. Jejich techniku. Taky se podívám do dálky. Na ty mohutné nárůstky zemské kůry. To vše je dílo přírody.
Nasazuju brýle, musí být na milimetr přesně. Nesmí mě nikde tlačit, ani profukovat na pokožku. Kuklu natahuju přes ústa. Kouká mi jenom nos. Naposledy procvičím stehenní svaly. Zatřesu rukama. Omotám si pojistné provázky z hůlek kolem rukou. Zapichuju hůlky do sněhu. Očima sleduju horizont svahu, každy hrbol, každá nerovnost čí defekt na sjezdovce. V poslední moment se nadechnu a odpichuji se od hrany. Pomáhám si nohama k nabrání rychlosti. Pak se schoulím do vajíčka. Nohy těsně u sebe a kolmo ke svahu. Svět se mi začíná ztrácet. Z hrobového ticha se najednou stalo větrné peklo. Vítr obepnul moje tělo. Neslyším nic než šlehající vítr. Nevnímám nic jiného než dráhu a její tyče na okrajích. Každá nerovnost, defekt od rolby se mnou cukne, jako by do vás na ulici narazil člověk. Tvrdě a nekompromisně. Musím během vteřiny se vrátit do té samé polohy, jinak bych se na dráze rozletěl jak kus roztrhaného masa. V ten moment, v tu danou chvíli se cítím volně, jako pták co roztáhne křídla a pocítí vůni svobody. Jsem rychlejší než padající sníh. Lidé stojí a nechápavě zírají na sebevraha, řítícího po strmém svahu, na kterém všichni jezdí slalom. Já to beru přímo rovně. Nezastavuju. Kolikrát se mi stane, že mě spoj mezi rolbami vymrští do vzduchu. v tu chvíli letím vzduchem. Pomalu ani nedýchám celý sjezd, oči mi kmitají a vyhodnocují nejlepší trasu. Pak se kvapem blíží brzdná plocha. Zadek vymrštím do levé strany a vší silou zatlačuju vnější hranu lyže do svahu. Řežu dráhu ostrým nožem. Brzdím dokavad nesnížím rychlost. Někdy tento poslední úkoly bývá nejvíce bolestivý Chytí mě křeč do stehna a i přes to držím. Ohromný sněhový oblak je všude kolem mě. Nic nevidím, dokavad si sníh nesedne. Pak je hrobové ticho. Začínám vidět oblohu a slunce. Srdce mi tak tluče, mám pocit že mi vyskočí z hrudi. Popadám dech. Rukama se opírám o stehna a masíruju je. Křeč odchází. Pak se postavím a hledím na svah, který jsem právě pokořil, jako nikdo předtím. Vidím zřetelně svojí stopu ve svahu. Čistá a jasná linka vedoucí prostředkem svahu. Pak přijde pocit opojení. Jsem přímo nadšený z nového zážitku, který se mi vryl do paměti.
 
Chvíli ještě stojím a kochám se nad svým úspěchem. Lidé co byli na svahu, dojeli až ke mě a začali tleskat. S úsměvem přijímám jejich poctu. Odrážím se z místa a jedu k dolním kabinkám. Tento adrenalin není pro každého, pro někoho jsem sebevrah a pro jiné zase vítěz. Den končí a s ním i moje vystoupení. Po horké a opakované sauně usedám ke stolu s vybraným pětichodovým menu. Večer se smějeme a vyprávíme si příběhy ze svahu. Vše končí přípitkem a pozdravením na dobrou noc. Po týdnu adrenalinových zážitků sedím ve škole a hledím z okna a živě si opakuji detaily rychlosti. Věřím a vím, že se tam opět vrátím. Na ten samý vrchol. Na tu samou dráhu. Na tu samou hranu před odpichem.

 
 
Až budu starý a nebudu schopný podávat výkon jako v šestnácti. Rád se podívám na další generaci, která bude překračovat svoje dosavadní výkony. Život je o tom, abychom se zdokonalovali, vylepšovali. Byly zdatnější a všestrannější. Člověk se zkrátka nesmí bát. Kdo se bojí, do lesa nesmí.
 
Franci Urban


Komentáře
Poslední komentář: 29.11.2019  13:16
 Datum
Jméno
Téma
 29.11.  13:16 Jitka
 29.11.  11:46 Von
 29.11.  11:28 Dušan
 29.11.  07:57 miluna