Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zora,
zítra Ingrid.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!
 

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na vaše příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz
 
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
 


LÉTO NA HOUBY
aneb
Vzpomínka na prázdniny v roce 2011

Začaly letní prázdniny. Medardova kápě (8. června) nezklamala. Pranostika o čtyřiceti dnech dešťů se naplnila v celé své mokré kráse. Kapalo dokonce přes čas. Alespoň víme, jak si naši předkové zaplavali, než nám tuhle životní zkušenost odkázali.

Celé dny silně a vytrvale prší. Současníkům se zdá svět čím dál tím šedivější. Zdá se jim, že nebe pláče nad zmařenými dobrými úmysly, nad nenaplněnými láskami, nad lidskou krátkozrakostí, malicherností a chamtivostí. Jejich srdce jsou vyschlá jako křížaly, všude jinde voda, ve skleničce vodka, v hlavě chaos, v duši melancholie. Ve městech se po pravidelných linkách prohánějí prázdné městské autobusy, nikdo nikam nesměřuje, ačkoliv se každý z lidí cítí být na světě sám. Tupě zírá před sebe a sčítá čas, který mu vypršel.

Myslím na to, co by u protinožců daly žáby schované pod zemí před slunečním žárem za pořádný liják aspoň na jediný den.

Zatímco naše žáby se mohou štěstím ukvákat.

V zahradách se tvoří jezírka připravená pro lekníny. Je čas louží. Konají se defilírky paraplat. Děti rostou jako z vody, stromy rostou do nebe, metrové růže se objímají s dvoumetrovými kopřivami, šneci s karavany na zádech se vydali na dlouhé průzkumné túry mezi záhony. Okapy získaly na důležitosti. Zahradní stoly a židle připomínají kulisy, ve kterých se žádné letní představení neodehraje. Žádné grilovací orgie se konat nebudou. Strčte klobásy k ledu a navlékněte si vlněné ponožky. Na pískovištích se povalují opuštěné barevné formičky. Bazény přetékají a nahánějí husí kůži všem, kdo by snad do nich chtěli vlézt. Revmatikům skákání přes kaluže také velkou radost nečiní.

Kdyby žil spisovatel Vladislav Vančura, napsal by k Rozmarnému létu druhý, ještě rozmarnější díl.

Zajisté je třeba uznat, že déšť je spravedlivý. Prší na všechno, co se mu dostane pod kapky.

Kapky. Dešťové kapky. Zní to tak vesele, stakato, škádlivě.

Stékají zvenčí po skleněných tabulích oken a dveří. Nezkušená štěňata, která jsou uvnitř, je chtějí mermomocí slízat a diví se, že to nejde. Štěňata jsou legrační, že ano pejsku Brede?
Ovšem, když se dají kapky deště dohromady, dokážou pořádně zazlobit. Taková potopa světa, to byl pořádný kapiččí mejdan! Neviňoučké kapičky deště si dovedou na pozemšťany, možná i na Marťany pořádně dokápnout.

„Pane, podemlely jsme vám chlupu, právě pluje po řece s hor do údolí.“
„Paní, máte vodu ve sklepě, topí se vám zavařeniny.“
„Pane starosto, podařilo se nám ve vašem městečku vytvořit z ulic vodní kanály a z aut docela pěkné lodičky.“
„Pane řidič, je nám hrozná zima, mrzneme, připravte se na krupobití a na dolíčky v kapotě vaší švarné škodovky!“
„Paní, začaly jsme se kumulovat. Už je z nás kumulonimbus. Nevíte, co to je? Dáte se poddat? Je to bouřkový oblak velkého vertikálního rozsahu. Dejte pozor!“

Nepřeháněly. Je večer. Uhodil hrom. Blesky osvětlují krajinu jako čínské rachejtle. Světlo jako ve dne. Stojím ve staré jídelně a dívám se arkýřovým oknem na to běsnění venku. Přívalový déšť.
Náhle tuhnu jako čerstvě namíchaná sádra. Prší mi totiž na hlavu. V jídelně!!! V jídelně??? Šílím. Tečou po mně proudy vody. Mohu se na koberci sprchovat. Kapky deště, vy záškodnice jedny ušatý!
Následujícího dne, ještě za kuropění, přijíždí pokrývač s dvěma pomocníky. Jeden se dívá, druhý drží žebřík a mistr, omotaný lanem, fotografuje střechu. Zjistil, že se jedna střešní taška spustila s větrem a trošku se rozjela, uličnice. Usadil ji na místo, oznámil mi, že za komínem pěstují ptáci květinový záhon, spočítal peníze, a pak všichni odjeli.

Spokojená, že se mi podařilo bleskově zařídit opravu střechy, lezu bleskově do svého lože s nebesy a bleskově usínám. Zdá se mi sen.

Je tmavé, deštivé ráno, oblékám kaktusům na balkóně pláštěnky, a pak opatrně vstupuji do jídelny, kde včera pršelo. Vítá mě pohádkově intenzivní vůně hub, jako když Sněhurka připravuje trpaslíkům smaženici. Také mě překvapuje, že z příborníků trčí Choroš šupinatý (Polyporus squamosus), naštěstí jedlý. Sekne mu to v obrovském bílém baretu, velikém jako porcelánová mísa zdobená tmavými šupinami. Až dosud jsem se mylně domnívala, že roste pouze v listnatých lesích a zahradách a ne na kredencích, stolech, na rámech obrazů a na opěradlech stoletých pohovek. Tají se mi dech. Dřevěný lustr ověnčily žampióny. Ze zeleného koberce povstala armády Bedel vysokých. Na křesle v arkýři si hoví Hřib kovář. „Dal bych si dvanáctku plzeň,“ zabručel toužebně. Kdo by mu nevyhověl?!

Zarazilo mne, že byla zapnutá televize a televiznímu hlasateli vyskakovaly z pusy jen samé jedovaté Vláknice zemní, Závojenky vmáčklé, Hadovky smrduté a jiné prašivky. Jedlého vůbec nic.

Údivem mi spadla čelist, když do jídelny vpochodovala početná rodina Phlebupus portentosus v metrových kloboucích, hosté z Austrálie a s nimi jeden bratranec z Nového Zélandu. Největší hřiby na světě. Usadili se na kůží polstrované židle kolem dlouhatánského oválného stolu a civěli na červenou Muchomůrku císařku (Amanita caesareaScop.), nejvyhledávanější pochoutku už v dobách Římanů, která se tu hrdě usadila ve váze z českého křišťálu.

Než jsem se vzácných obrů stačila zeptat, co si dají k snídani, všichni do jednoho po dlouhém cestování usnuli a začali hlasitě chrápat. To mě probudilo.

Po ničem ani památky. Všechno je jak má být, alespoň do doby, než porostou Václavky smrkové. Jejich rozsáhlé podhoubí je staré tisíce let a určitě sahá od úpatí Orlických hor až do naší zahrady. Co kdyby?...

Jdu se osprchovat. Voda mi teče na hlavu. Už zase? Musím se sama sobě smát. Začalo pršet. Letos byli Medardové zřejmě dvojčata.

 
Ludmila Lojdová
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 29.07.2024  08:56
 Datum
Jméno
Téma
 29.07.  08:56 Von