Sledujeme-li itinerář apoštolských cest Judejí a Galilejí, nemůžeme pominout zejména takzvané Horské kázání, v němž nám Ježíš předal v nejkoncentrovanější podobě svůj program. Distancoval se v něm od starozákonních norem a zvýšil mravní laťku křesťanství do neuvěřitelné a (i dodnes) nepochopitelné výše. Požaduje tichost uprostřed řinčení zbraní, mírnost uprostřed násilí a žádá skromnost ve světě lačné hojnosti a prosazuje milosrdenství v končinách, které neznaly soucit. Několika slovy „slyšeli jste“ „ale já vám pravím“, upravuje dávné litery Zákona do nové (a místy až dodnes nepochopitelné) úrovně. Tedy „slyšeli jste, že bylo řečeno Oko za oko, zub za zub. Ale já však vám říkám: Neodporujte zlému“. Další pasáží se Ježíš dotýká v téže rovině vztahu k bližním – „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“ neb milovat své nejbližší není žádnou mimořádnou zásluhou.
Starý zákon se nám svými sankcemi zdá být opravdu krutým. Hovoří se tu často o pomstě a trestající ruce – i když normy zákoníků byly ve skutečnosti již velkým pokrokem v časech, kdy za ztrátu oka platil viník vlastní hlavou a když za jedno zabití požadovala krevní msta hned několik životů. Což platí v těchto končinách, jak sledujeme v „přímém přenosu“ dodnes. Za těchto okolností se už zásada „oko za oko“ stala ve skutečnosti mravním minimem. A tedy v Kázání na hoře pojednou Kristus prezentoval zástupům, které bedlivě naslouchaly, své etické maximum. Neprotivit se zlu zlem. Tento princip, jakkoli nám připadá nereálný, dokonce snový, má své logické pozadí: spáchané zlo už sotva můžeme vymazat. Sáhneme-li však po prostředcích, jichž užívají síly světové negace, sáhneme-li ke mstě, přidáme jen další zlo. Zlo se totiž nedá ze světa vyhojit zlem, ale pouze tím, že prostě nespácháme žádný čin, který by jen dál vršil hromadu špatností. Nehledě na to, že při použití násilí si nikdy nemůžeme být jisti, zda dopad našich činů nebude ještě horší než důsledky zla, které nás vyprovokovalo k nečistému zápasu. Při dnešních technických možnostech a vojenské výzbroji špičkových armád světa je to víc než pravděpodobné.
Ostatně, jak říká jeden z velkých odpůrců násilí, L. Nikolajevič Tolstoj, (který byl de facto žákem našeho myslitele Chelčického), neodpíráme-li zlu, zlo se ruší, absorbuje se a neutralizuje se. Prostě nedovolme mu jít dál. Jak pravil, „činné křesťanství netkví v tom, že se křesťanství koná, tvoří, nýbrž že se pohlcuje zlo.“ Což ovšem neznamená, že bychom snad měli přihlížet řádění nečistých sil se založenýma rukama. Moderní doba, v níž roste závislost každého na každém, velkých i malých, silných i slabých navzájem, nám dává dostatek příležitostí přimět násilníka a brutální sílu ke slušnosti i nenásilnými prostředky. Jakkoliv se zdála být směšná taktika indického vůdce M. Ghándího na indické půdě, přece jen to byla mravní velikost této postavy, která donutila ke kapitulaci dokonce Britské impérium. Být více solidarity mezi národy a být větší pospolitosti mezi lidmi na této planetě, potom bychom i bojkotem urazili hrot mocenského panstva, zmrazili bychom reje podvodníků, válečníků a násilníků všech kalibrů.
Zdá se, že člověk působí na zemi jako generátor kosmické energie. Jestliže má svůj kladný dopad i pro nás, a pro ty, na něž myslíme a za něž se modlíme, potom by na druhé straně špatné myšlenky musely nutně podporovat světový protipól zla. A tedy člověk plný špatných úvah o násilí a pomstě musí nesporně obracet své dynamo obráceným směrem. Počíná podporovat síly rozvratu od chvíle, kdy po násilnostech, podvodech a mstách jen zatoužil. Ježíš rovněž pravil, že to, co vychází z člověka, (rozumí se slovo či nečistá myšlenka), může člověka nadobro znečistit. Všechny nepoctivosti, lsti, mordy, lakota i závistivý pohled nás totiž již ve strojení úkladů poskvrňují. Na tento moment často zapomínáme, a tudíž není divu, že se v předivu špatných záměrů pojednou objeví nezvaní hosté, kteří znenadání, bez našeho vědomí a vůle, obrátí směr naší energie k silám destrukce.