Kdo za to může aneb varianta na tkaničku od bot
Sakra, děda si ulevil odplivnutím, dívaje se, jak se na dlažbě rozprskl flek, těsně vedle psa stejného jména. „Co tak zíráš“ pes klidně ležel dál.
Za to děda, když se mu povedl konečně potápějící Menšík, tak se mu přetrhla tkanička u boty. „Už budeš hotov?“ zahalekal hlas paní domu. „Jo“. „Říkals něco?“ Já teď mám tak čas řešit její hluchost. Stejně to byl její bláznivý nápad jít do divadla v lakýrkách a zálibně se přitom díval na své oblíbené tenisky. „Jo holky, dnes budete doma“. Baba si potřebuje vyvětrat své šatičky, pche ušklíbl se, šatičky, spíše je to takový rozevlátý, malý stan.
„Ty boty mi jsou malý, vezmu si tenisky“.
„No ty jsi se zbláznil, do divadla v teniskách, kdes to kdy viděl“.
“Tak si vezmu jiné boty“.
“Jiné se k tomu nehodí“.
Ta baba prudila dál, ale že by měla doma náhradní tkaničky, to ji ani nenapadne.
„Máš flastr?“
„Ty jsi se řízl?“
Neskutečné, ona si fakt myslí, že to k ničemu jinému není než k zalepení rány. „Ne“.
„Tak mi prosím pojď zapnout vzadu šaty“. Výmluva, jen potřebuje zjistit jestli jsem si vzal všechny věci co mi připravila. Byla sice doba, kdy to rád dělal, ale to už je dávno. Kulhaje se za ženou objevil.
„Ty boty mi jsou malé“.
„Není možná, celou dobu v nich byly napínáky“.
Zase musí mít pravdu, a tak raději odkulhal dál.
„Nemůžeš si vzít toho psa k sobě? Budu samej chlup“.
„V této době už psi nelínají, to bys mohl už vědět“.
Pes na mne dál civí s otevřenou tlamou, jako když se mi směje. Inu je to její pes, já žádného nechtěl a tak má její vychování. Ovšem na procházku s ním musím chodit jen já, prospívá to podle ní mému zdraví. To určitě, baba je líná a zapomnětlivá. Jako tehdy, kdy něco vařila a zjistila že nemá vše, tak mne poslala na nákup. Venku lilo jako z konve, tak ji říkám, že je počasí že bys ani psa ven nevyhnal a ona klidně řekla, abych si vzal deštník a psa nechal doma.
Konečně se mi podařilo vyřešit tu prasklou tkaničku. Sice bota nebude uvázaná až nahoře, ale snad to přežiji a bába si toho nevšimne. Konečně jsme vypraveni, tkaničku neodhalila. Před divadlem už čekají známí, chlapi s útrpnými pohledy mne vítají, taky se jim tam nechce. Zato ženský jsou ve svém živlu, obdivují vzájemně své ohozy, já raději koukám na zem. Jenže co vidím, jedna z dam má na noze tenisky a nadšeně vypráví, že právě tato obuv je letos „IN“ a hodí se ke každé příležitosti. A ta moje ji k tomu přizvukuje.