Příběhy zemské atmosféry – aneb za vše může klima nebo počasí (20)
Povodně
Příroda a naše zemská atmosféra se samozřejmě dovede i pořádně rozdivočit. U nás ve střední Evropě jsou nejnebezpečnějšími přírodními jevy podvodně a v posledních několika desetiletích se o tom bohužel přesvědčujeme čím dál tím častěji. Na všech povodních se samozřejmě podílí v prvé řadě naše zemská atmosféra a dále se činí i zemský terén, vodní toky všeho druhu a někdy i hodně necitlivý přístup nás – pánů tvorstva, nyní i v minulosti. A tak než se „pustíme“ do těch současných povodní, ohlédněme se hodně daleko do minulosti. V Praze byl už v roce 1118 probořen první dřevěný most přes Vltavu, další - Juditin most (předchůdce mostu Karlova) pak ještě dvakrát – v letech 1272 a 1342. Samotný Karlův most pak byl poničen dokonce třikrát, v letech 1432, 1784 a 1890. Povodeň na začátku srpna 1432 je „zmapována“ pouze starými kronikáři a pravděpodobně byla srovnatelná s tou z roku 2002.
V letech 1820, 1833, 1839, 1869, 1888 a 1890 byly na dolním Labi každoročně tři povodně a v letech 1750, 1771 a 1827 dokonce čtyři! Pravda, těch opravdu velikých bylo mnohem méně, ale přesto … Při těch několika největších historických povodních byly dokonce dle záznamů v kronikách většinou zničeny mosty na Labi od Roudnice až po německý Magdeburg!
Povodeň z roku 1890 máme zpracovanou odborníky na slovo vzatými – prvním českým hydrometeorologem prof. dr. F. Augustinem hned brzy po povodni, a také několika současnými hydrometeorology. O povodni v srpnu roku 2002 pak víme už téměř vše.
Každé povodni předcházejí tzv. příčinné srážky. I velké lokální povodně mají svou příčinu v nějaké průtrži mračen, kterou přinese letní bouřka a většinou zasáhnou jen horní a střední toky řek. Největší povodně pak se dostavují po tzv. regionálních trvalých deštích, které trvají několik dní a zasáhnou oblasti mnohem větší. V zimě při oblevách a zejména na jaře se potom samozřejmě připojuje i tání sněhu.
I když jeden z „počasových axiomů“ zní, že povětrnostní situace a počasí se nikdy zcela přesně neopakují, přesto při porovnávání příčin i průběhu povodní v roce 1890 (1. až 4. září, kdy nevydržel Karlův most) a v roce 2002 (11. až 14. srpna.) se našla řada podobných momentů. Povětrnostní situace při obou povodních byla dosti podobná, i když z roku 1890 samozřejmě nejsou k disposici synoptické mapy. Oběma těmto povodním ale předcházely „zkušební“ srážkové epizody, které několik dní před hlavní povodní „přednasytily“ povodí a tak „hlavní“ příčinné srážky půda nemohla vsáknout. Srážky v poslední dekádě srpna v roce 1890 už sice nasytily povodí Vltavy, ale byly ještě celkem „rozumné“. V roce 2002 byly ale zejména na návětří Novohradských hor a Šumavy tak vydatné, že dokonce vyvolaly v jižních Čechách první povodňovou vlnu v noci z 8. na 9. Srpna.
Pak na pár dní příznivě „zafungovaly“ jihočeské přehrady. Druhá epizoda ve dnech 11. až 14. srpna pak byla opravdu asi nejmohutnější povodní v celé naší historii. Pravděpodobně jí může
Konkurovat jen povodeň z roku 1432, ale jen těžko se to dokazuje…
Při dalších velkých povodních na přelomu května a června v roce 2012 ve střední Evropě se nejprve zaangažovala na sníh poměrně bohatá zima a zejména poněkud chladnější, a navíc velmi deštivý máj, který také půdu pořádně „přednasystil“. To by sice podle lidových povětrnostních pranostik mělo znamenat ve stodole ráj, ale … Platí to totiž pouze za předpokladu, že v prvních červnových dnech nespadne na mnohých místech množství srážek, které obvykle spadne za celé léto!
A nakonec se nyní vraťme do roku 1890, ze kterého už máme k dispozici fotografii.
Poboření Karlova mostu v září 1890 krásně popsal beletristicky Eduard Bass ve svém slavném a jistě známém románu z cirkusového prostředí Cirkus Humberto!
Rozdivočelá řeka se ježila v celé své šíři a délce troskami, které urvala na svém hořením břehu a které unášela až sem, kde je vrhala na pilíře Karlova mostu. Oblouk za obloukem se zatarasil dřevem z nesčetných vorů a řeka bušila do pilířů tisícerými sochory. Ve mlýnech se vůbec nespalo; a ráno o půl šesté, za kalné mlhy, zazněl jim do hukotu vod temný rachot jak dunění hromu. Karlův most, Karlův most se zřítil! Pátý mostní oblouk se propadl, za ním šestý, sochy svatých stály ještě mezi oběma, pak se začal sesouvat i pilíř, svatý Ignác se sklácel do vody a po něm svatý František se svými Indy. Všecky obešla hrůza jakoby z národní zkázy. A před desátou to zarachotilo znovu, zhroutil se ještě osmý oblouk a slavné dílo Otce vlasti trčelo do vzduchu roztrženou tři nesouvislé kusy!“