Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ingrid,
zítra Otýlie.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Polámal se mraveneček…
 
Možná vám také někdy lezli po kuchyni a zdáli se otravní. Možná jste jako děti také fascinovaně sledovali jejich lesní příbytky, a když jste si do nich omylem sedli, rychle jste vyskočili. Pochvala, že jste pilní jako mraveneček, vás kdysi určitě pohladila po duši. A Ferda Mravenec? Kdo by ho neznal…
Petr Klimeš kvůli mravencům vyjel do vzdálené země jménem Papua- Nová Guinea. Rozhovor, který jsme spolu vedli, vznikl pro týdeník Naše rodina. Dnes ho předkládám vám, třeba vás zaujme…

 
Papua – Nová Guinea je domovem nejméně osmi set druhů mravenců
 
Nova Guinea je největší tropický ostrov na světě, země s nevídanou koncentrací rostlin a živočichů. Před téměř dvaceti lety se českým vědcům z Entomologického ústavu Akademie věd pod vedením profesora Vojtěcha Novotného podařilo sehnat finanční prostředky na vybudování mezinárodní výzkumné základny přímo v tamních tropických pralesech, kde se zabývají studiem ekologie hmyzích společenstev. Snaží se zmapovat, jak fungují složité tropické ekosystémy a proč jsou tak druhově rozmanité. Základna stojí dodnes a neustále se rozšiřuje.
Mladý přírodovědec Petr Klimeš strávil na ostrově rok, v současné době vede výzkum v laboratoři Entomologického ústavu AVČR na pracovišti v Českých Budějovicích. Předmětem jeho zájmu jsou mravenci a jejich vztahy s rostlinami a ostatním hmyzem.
 
Nejznámějším mravencem u nás je asi Sekorův Ferda Mravenec…
Knížky Ondřeje Sekory patří k pohádkám, které vycházejí z pozorování přírody a mnohé situace v jeho příbězích odpovídají pravdě. S obdivem o nich mluví i mnozí vysokoškolští pedagogové. Sekora byl velkým popularizátorem přírody a amatérským entomologem, a tak hierarchie ve Ferdově rodném mraveništi či vztah mravenců k okolní přírodě má opravdu reálný základ.
 
Kdy jste se rozhodl pro mravence?
Přírodu jsem měl rád od dětství, jezdil jsem na skautské tábory či na tábory s přírodovědným zaměřením. Ale kromě toho mě bavilo i malování, historie, hudba. Jako malý jsem chodil do různých kroužků a rodiče mě v mých zájmech podporovali. Přihlášku jsem si podal na několik vysokých škol, a teprve po přijímacích zkouškách jsem si ujasnil své priority a rozhodl se studovat na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. K mravencům mě to začalo táhnout poměrně pozdě, až ve druhém ročníku vysoké školy. Dostala se mi tenkrát do ruky kniha významného odborníka dr. Jana Žďárka  „Proč vosy, včely, čmeláci, mravenci a termiti – aneb hmyzí státy“. Zaujala mnoho čtenářů se zájmem o přírodu, velmi zaujala i mne.

 

Sešel jste se s dr. Žďárkem osobně?
Byl profesorem na naší fakultě. Po jedné jeho přednášce jsem za ním zašel, chtěl jsem poradit, jak svůj zájem realizovat. Ale žádná vědecká práce o mravencích, žádný výzkum, do kterého bych se mohl zapojit, tenkrát neprobíhal. Věnoval jsem se tedy nakonec zemědělské problematice, docela jiným tématům. Výzkum na Nové Guineji jsem ale sledoval na internetu, věděl jsem o něm, a když jsem po ukončení magisterského studia našel informace o tom, že v Českých Budějovicích hledají do doktorského studia studenta, který by se věnoval výzkumu na Papui, přihlásil jsem se. Mým úkolem bylo studovat společenstva stromových mravenců v korunách tropického deštného pralesa.
 
Jaký je rozdíl mezi českými a papuánskými mravenci?
Rozdíl je hlavně v množství druhů a v počtu mravenců. Zatímco u nás je mravenců zhruba sto druhů, na Nové Guineji je to nejméně osm set druhů, a většina z nich se vyskytuje opravdu jen tam. U nás je největším běžným druhem mravence mravenec lesní, který nepřesahuje centimetr, v tropických lesích jsou mravenci od těch sotva viditelných až po několikacentimetrové druhy. Mravenci jsou tam na každém kroku, i ve městech, kousnutí či bodnutí některých z nich může být velmi nebezpečné - vyvolávají prudké alergické reakce.
 
Jak takový výzkum probíhá?
Snažíme se přispět k objasnění toho, jaké druhy mravenců hnízdí na stromech, které druhy tam jen chodí a vracejí se zpět na zem, jak hnízdí, co žerou, jak se jednotlivé druhy na jednom stromě snášejí. Doteď takto podrobný výzkum neprobíhal, žádná ekologická data o většině druhů neexistovala. Mravenci mají v přírodě obrovský význam a moc se toho o nich na Papue nevědělo. Pozorovat jejich chování v přirozeném prostředí koruny stromů je velmi obtížné, v rámci výzkumu se našemu týmu podařilo zorganizovat např. přelet nad pralesy létajícím balónem a z něj vést některá pozorování. Hlavním zdrojem našich informací se ale stalo rozpitvání lesa destruktivní metodou.
 
Co si pod tím máme představit?
Hektar pralesa- prostor o velikosti zhruba dvou fotbalových hřišt, postupně kácíme strom po stromu a přesně dokumentujeme svá pozorování- vážíme stromy, listí, sbíráme hmyz, popisujeme hnízda, sledujeme poškození stromů. Získáváme zcela unikátní data. Je to velmi zdlouhavá práce, já sám se jí věnuji už několik let. V Papui jsem byl rok, pokračuji v práci na pracovišti v Českých Budějovicích, kde vyhodnocuji a zkoumám vzorky, které mi posílají papuánští spolupracovníci a studenti. K posílání biologického materiálu je potřeba spousty různých povolení. Proto zásilky přicházejí jen jednou či dvakrát za rok, ale bývá to z našich projektů i deset beden.
 
Vy tedy také kácíte?
Ano, ale na rozdíl od těžařů minimálně. Pralesy rychle zanikají, ale o tamní přírodě se ví velmi málo. Výzkumníci nejsou ke kácení obyčejně přizváni. Mnohé druhy tropického hmyzu vědci v současnosti ani nestíhají popisovat, jak rychle mizí ze zemského povrchu. Spolupracujeme s Papuánci, kteří pralesy vlastní a zaměstnáváme je. Vybrali jsme úsek lesa, který byl domorodci stejně postupně kácen, protože si tam budovali zahrádky k pěstování banánů. Neprodali ho těžařům, ale dohodli se s námi. Díky našim aktivitám tam byla vyhlášena chráněná oblast, která, jak doufáme, bude uchráněna i po případném vytěžení okolního pralesa, ke kterému bohužel časem určitě dojde. My tedy nejen kácíme, zkoumáme, ale i chráníme.  Hledáme kompromis, aby byla naše práce prospěšná jak vědcům, tak i místním lidem.

 
 
Objevili jste něco zajímavého, nečekaného?
Například se zjistilo, že stromovým mravencům ani tak nezáleží na druhu stromů, na kterém staví své hnízdo, což bylo pro nás docela překvapivé. Zajímá je především rozloha stromu, vhodné větve, na kterých by mohli své hnízdo mít. Další zajímavostí je to, že až polovina druhů všech mravenců v pralese jsou mravenci stromoví. Původně se předpokládalo, že většina mravenců žije v půdě.

Probíhá nějaký podobný výzkum i u nás- aby byla možnost porovnání?
Snažíme se výzkum zopakovat i jinde, abychom získali porovnatelná data. Domluvili jsme se s lesními hospodáři na jižní Moravě, ale v daleko menším měřítku. Vykáceli jsme asi 0,1 ha lesa, šlo zhruba o sedmdesát stromů. U nás však žijí mravenci na stromech minimálně- z těch sto druhů sporadicky tak šest druhů, jsou to opravdu výjimky. Loví hmyz nebo chovají mšice jen na jednotlivých stromech.
 
Udržovat takovou výzkumnou stanici v tropech asi není jednoduché…
Když jsem na Papui pobýval já – to byl rok 2007, byl jsem tam většinu pobytu jediným bělochem. Nejen že jsem prováděl výzkum, ale musel jsem se věnovat i technickému zabezpečení- administrativě, zásobování, výplatám. Dnes už funguje stálý manažer z řad domorodců a vedoucí výzkumu prof. Novotný tráví na Papui většinu času. Máme tři budovy přímo ve vesnici Nagada u města Madang a tři terénní stanice v pralese. Spolupracují s námi Američané, kteří se společně s ČR podílejí na finančním zajištění. Nedávno proběhl i velký průzkum místních lesů a korálových útesů ve spolupráci s Francií. Od nás jsou vysíláni na roční výzkumné pobyty studenti doktorského studia, ale často to bývají i cizinci, kteří v Českých Budějovicích studují.

 
 
Jak vycházíte s domorodci?
Velmi dobře. Asi dvacítka z nich našla u nás stálou práci, jsou to tzv. paraekologové. Mnozí z nich mají přírodovědné vzdělání na místních školách. Mnohdy přírodu i techniku sběru přírodních materiálů zvládají lépe než Češi a mnoho věcí se od nich můžeme naučit. Při svém pobytu na stanici jsem se podílel i na dohlížení a organizování stavby základní školy ve vesnici. Byl to velmi úspěšný projekt, který částečně financovala i česká vláda prostřednictvím velvyslanectví. Škola stojí dodnes, je krásná a funkční a domorodci jsou na ni pyšní.


Spolupracujete nějak ?
Ano, žáci místní školy ale i jiných škol přicházejí k nám, na naši základnu.  Domorodí asistenti je seznamují s našimi úkoly, vysvětlují jim, jak je třeba přírodu chránit, jak se v pralese chovat. Vztah k přírodě i ke zvířatům vytváříme osvětou od těch nejmenších a myslím, že to má velký smysl. Přestože ochrana přírody nepatří mezi zdejšími obyvateli k prioritám, dobře vědí, že prales jim poskytuje potravu a živobytí, protože většinou jsou to zemědělci, kteří na malých políčkách uprostřed džungle pěstují ovoce či zeleninu a prodávají ji na trzích.
 

Jak daleko je z Česka do Papui- Nové Guineje?
Je to více než 14 tisíc kilometrů, cesta trvá tři dny, jsou to vlastně čtyři samostatné lety a je to velmi únavné. Navíc v době, kdy jsem odlétal já, létala do Nové Guineje jen jedna letecká společnost a cesta byla velmi drahá.
 
Překvapilo vás tu něco, zaskočilo?
Překvapilo mě úplně všechno. Před odletem jsem prošel mnoho knih, sháněl různé informace, přesto představy a skutečnost vždycky bývají odlišné. Nikdy před tím jsem v tropech nebyl, a tak jsem se okouzleně díval na tu zelenou barvu všude kolem sebe. Byla úplně jiná, než u nás.
 
A co místní lidé?
V povědomí Evropanů je Papua zaostalá země, plná lidožroutů, kteří nazí pobíhají pralesem… Jenže to už dávno není pravda. Civilizace pokročila i tady, kromě velmi odlehlých oblastí někde v bažinatých lesích, kde takové lidi opravdu najít můžete, chodí domorodci v evropském oblečení, v rukou drží mobily. V Papui- Nové Guineji je demokratický režim, pravidelné volby. Máme spoustu věcí společných, ale samozřejmě jsou i odlišnosti, na které si tu musí člověk zvyknout.
 

Které třeba?
Ještě před několika generacemi tu žili válečníci, lidožrouti, a to se částečně promítá i do nátury dnešních obyvatel. Jsou to směsice různých zvyků, které se dodnes dodržují, např. náčelníci vesnic mohou mít i několik manželek, funguje tu systém kmenových rodin-klanů, které drží velmi silně pohromadě. Jejich postupné rozvolňování stěhováním do měst má neblahé následky třeba na kriminalitu. Chování domorodců je jiné, když mluví se ženou, mužem, s člověkem mladším či starším, s nadřízeným či podřízeným. Aby mohl člověk dobře fungovat, musí jejich mentalitu pochopit, sžít se s ní. A taky se samozřejmě naučit jejich jazyk.
 
Je těžký?
Pro cizince je překážkou v komunikaci fakt, že téměř v každé vesnici se mluví jinak – existuje tu kolem sedmi set jazyků. Aby se vůbec domorodci mohli mezi sebou domluvit, mají řeč podobnou esperantu, druhý úřední jazyk po angličtině, kterému se učí děti už ve školách. Jmenuje se tok pisin, což v překladu znamená řeč ptáků. Je poměrně jednoduchý, některá slova jsou napodobeniny anglických či německých výrazů, nemá ani příliš těžkou gramatiku. Hodně se ale vyvíjí a postupně přebírá další slova, hlavně z angličtiny. Jeho osvojení mi trvalo zhruba půl roku.
 
A co šamani, sešel jste se s nějakým?
Myslím, že šamani nejsou součástí jejich kultury. Domorodci se naopak do nedávna vůbec neléčili, věřili, že nemoci na ně posílají prostřednictvím zlého ducha- tzv. sangumy- jejich nepřátelé. Proti obviněným sousedům z vedlejšího kmene se proto často vedly války, krevní msty. V některých krajích tento zvyk stále přetrvává. Pokoušeli jsme se vysvětlovat, nabízeli jsme léky.
 
K folklóru patří i tance domorodých válečníků, měl jste možnost zúčastnit se nějaké podobné události?
Domorodé oslavné tance se nazývají sing-sing a patří k místním tradicím. Hodně se udržují a jsou součástí zdejšího života. Pořádají se při slavnostních příležitostech, u nás to bylo třeba při otevírání již zmiňované školy, nebo při příjezdu nějaké významné osoby. Protože je výzkum pralesa nákladný, je zajišťován i sponzory, někdy přispívají finančně i průmyslové společnosti, aby ukázaly svůj zájem.  A ty pak vysílají své zástupce, slavné osobnosti, které sem přijíždějí a bývají vítáni právě sing-singem. Byl se tu podívat třeba i monacký princ.
 

Dostávají tance v dnešní době nějakou jinou podobu?
Je to tradice stará mnoho generací, ale přece jen maličko se mění. Turismus pronikl i sem, každoročně se pořádají festivaly, kam se sjíždí velké množství tanečníků i diváků. Každý kmen či etnikum má jiné masky, jiné oblečení, jinou výzdobu. Je to nádherná podívaná a mnohdy jde člověku mráz po zádech. Tradiční podoba pomaličku prolíná se současností – místo květin či mechů se někteří tanečníci zdobí vánočními řetězy či plastickými ozdobami…
 
Bál jste se tam někdy, měl jste třeba chuť vrátit se rychle domů?
To ne. Ale obavy jsem měl. Papua je jednou ze zemí s největší kriminalitou na světě, člověk si musí dávat velký pozor. V době, kdy jsem tam pobýval, byla naše stanice přepadena, přišli jsme o počítače, elektroniku, naštěstí se nikomu nic nestalo. Paradoxně více nebezpečí číhá ve městech než v pralese. Žádná extrémně nebezpečná velká zvířata tu nežijí, člověk si jen musí dávat pozor, aby nešlápl na hada či nevydráždil kasuána, což je pták podobný pštrosovi. Když samice hlídá svá vejce, může i zabít. Všechna taková zvířata jsou ale velmi plachá a téměř nemáte šanci je spatřit. Do pralesa se chodí s mačetou, ale ta slouží k prosekávání větví, ne jako zbraň.
 

Entomologický ústav AV úzce spolupracuje s Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích. Projevuje se to nějak i na vaší základně v Papui?
Kromě studentů doktorského studia, kteří tu pracují vždy rok na svých vědeckých pracích, zde již několik let probíhají měsíční pobyty vždy deseti studentů přírodovědných oborů školy, kteří pracují v terénu s papuánskými studenty na drobných vlastních výzkumech. Pobyt si částečně sami hradí, větší část finančních prostředků zajišťuje univerzita. Je to pro ně skvělá šance vidět na vlastní oči nádhernou tropickou přírodu a unikátní výzkum našich vědců.
 
Chtěl byste se ještě někdy do pralesa vrátit?
Moc rád, i když v nejbližší době to určitě nebude. Pracovat na základně kratší dobu nemá cenu, chce to alespoň několik měsíců. A já mám rodinu, hodně práce tady u nás, navíc pobyt je finančně náročný. S našimi v Papui jsem ve spojení Skypem, prohlížím fotografie, zpracovávám vzorky, které mi posílají. Doma mi na zdi visí artefakty, které jsem si na památku přivezl- domorodé masky a dřevěné obrázky. Vzpomínám třeba na výstup na nejvyšší horu Mount Wilhelm, kde jsem mohl obdivovat z výšky 4 500 m přírodu kolem sebe. Je to jiný svět, ale krásný.
 
Vraťme se na závěr ještě k vašim mravencům. Čím vás nejvíce nadchli?
Svými sociálními vazbami. Životem v koloniích, pevně stanovenou hierarchií, kterou respektují. Dokáží vzájemně komunikovat, fungují jako jeden pevný organizmus. Je stále mnoho toho, co o nich nevíme. Ale když se mi procházejí kuchyní, štvou mě, jako každého…¨
 
Eva Procházková
Foto z archivu Petra Klimeše
 
Medailonek
RNDr. Petr Klimeš, Ph.D.
Narodil se 7. srpna 1981 ve Strakonicích. Po studiu zoologie na PřF UK v Praze pokračoval v doktorském studiu v Českých Budějovicích, kde získal v roce 2011 doktorát na Jihočeské univerzitě. Je vedoucím laboratoře ekologie a evoluce sociálního hmyzu v Entomologickém ústavu AVČR a pracuje i na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity, kde se podílí se na školení studentů. Je autorem či spoluautorem odborných publikací o sociálním hmyzu. Rok 2007 strávil na Papui-Nové Guineje při výzkumu života stromových mravenců v tropických pralesech.

 
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 08.10.2019  19:49
 Datum
Jméno
Téma
 08.10.  19:49 EvaP
 08.10.  09:20 Von
 07.10.  09:25 Vesuvjana díky