Tragédie
Zde máte moje přiznání. Miluji ženu Máňu, utopence, pivo a zvířátka. Ta obzvláště. Hlavně tedy slony, delfíny a pejsky. Především ty chlupáče, protože nejenom že mají krásný kukuč, ale díky tomu, že ztrácí chlupy by byla Máňa natolik zaměstnaná jejich luxováním, že by jí nezbyl čas mně zadávat moře úkolů, které nemám rád.
Kočky, pakliže ovšem nenosí sukně, zrovna rád nemám. I když jsou chlupaté. Vadí mně, že jsou příliš individuální. Většinou se tváří přívětivě a dělají jako by se nechumelilo, ale padne tma a z líných, věčně spících miláčků se stanou nemilosrdní vrahouni, zabíjející nic netušící ptáčky. Jenom zřídka se vrhnou na krysu. Pak je ovšem rád mám. Ale to se stává zřídka a odpornou mrtvolu vám nechají na prahu, aby se pochlubily, jak v tom umí chodit. Taky nevím, proč sousedovic kočka soustavně chodí kadit k nám na zahrádku jako by to nemohla dělat doma na koberci. Jsou to prostě podivná zvířata, ale proti gustu, žádný dišputát. Máte-li rádi kočky, tak budiž.
Hmmm…já mám taky rád morčata, i když se k mému vkusu až příliš podobají ochlupeným krysám. Ale v jádru jsou to rozkošná zvířátka. Žijí pohromadě, nepáchnou, povídají si mezi sebou a volný čas nepromrhávají spaním, ale hlavně neostyšným šukáním.
Je přímo neuvěřitelné, kolik mláďátek tito tvorové dokáží přivést na svět. Pořídíte si párek, ani se nenadějete a máte v kleci celou rodinku. Dětičky většinou přemluví rodiče, aby jim k Vánocům koupili párek těchto domácích mazlíčků. Za krátkou dobu mamince a tatínkovi nezbydou oči pro pláč, když se jim po pokoji prohání smečka těchto hlodavců.
I naše dcerka, žijící v domě sousedícím s tropickým lesem v subtropickém pásmu Nového Jižního Walesu, měla rozkošný párek morčat. Ano, MĚLA, protože tragédie, která její oblíbené miláčky postihla, způsobila, že je nutno použít minulého času. A navíc se neštěstí odehrálo na Vánoce, svátcích míru, lásky a pokoje.
Páreček se měl jako prase v žitě v kleci umístněné na verandě. Vesele si pochutnával na čerstvém salátu a zrní a občas si pod dcerčiným dozorem hrál i v pokoji. Dozor musel být, protože by si na morčátkách mohly pochutnat dvě kočky. Ale naštěstí se všichni měli rádi jako v pohádce. Až do včerejška!
Ráno, před odchodem do práce šla dcerka přihodit do klece čerstvý salát. Pohled na klec jí vyrazil dech a vedral slzy do očí. V kleci si totiž hověl čerstvě nažraný veliký had, škrtič python, a v rohu klece chvějící se ještě nespolknuté druhé morče. Co se nestalo! Hladový had se lehce protáhnul do klece, kde sežral hnědé morče. Chudák spolknutý a nestrávený hlodavec udělal pythonu v břiše bouli, která mu znemožnila z klece vylézt. V ní nažraný a spokojený ležel stočený had až do té doby, než ho z klece vysvobodil zavolaný chlapík, který ho vypustil do buše vedle baráku na svobodu.
„On se určitě vrátí, buď sežrat druhý morče nebo naši Elišku,“ zahořekovala naše dcera. Nedivím se jejím obavám. Vloni se totiž python dostal výběhem pro kočky do domu a zamířil si to rovnou do postele naší vnučky Elišky!! Ta měla snad ještě větší šok než to v kleci přeživší morče. Vůbec jsem se nedivil. Představa, že by se třeba něco podobného stalo mně a místo ženy Máni by se mnou sdílel lože hladový had, se mnou otřásla. O takovou přítulnost tedy v žádném případě nestojím.
Zrovna tak smutné jako spolknutí morčete byla reakce zvířátka, které přežilo. To sedělo na klíně naší dcery a žalostně plakalo. Když jsem jeho pláč slyšel, i já jsem stěží potlačoval slzy. Víme, že labuť, když ztratí svého druha, žalostí také zahyne. Zrovna jako mnoho jiných zvířat, která s námi žijí na této planetě, přijdou-li o své druhy. A proto nemohu souhlasit s návrhy některých, se kterými jsem se o tuto smutnou historku podělil, že se měl python nemilosrdně sprovodit ze světa. Táži se proč? V buši na něj jistě čekala nějaká družka hadice nebo i malé hadičky. A ty by jistě žalostně oplakávali ztrátu hada, který měl jen přirozený hlad…
