Alfréd Nobel
Vzpomínku na významnou osobnost, která má právě dnes výročí narození (21. října 1833 - 10. prosince 1896) berte jako připomenutí a zajímavý příběh, který jsem si přečetl a dávám rovněž k dispozici. Nejsem historik a za to, že se to tak přihodilo nedám ruku do ohně, ale pěkně se to čte.
Příběh vědce, který je svou smrtí slavnější než životem. Jeho jménem se už několik desítek let známkují největší vědci.
Umíral ve svém paláci docela sám, uprostřed noci 10. prosince 1896. Ten palác na italském pobřeží v San Remu si Alfréd Nobel pojmenoval Mio Nido, Mé hnízdo. Našli ho tam až dlouho po smrti, chladného, s tváří sešklebenou bolestí na podlaze laboratoře, pod zkumavkami s novou zlou trhavinou, na níž pracoval do posledního dechu.
Neměl ženu ani syna, kteří by tu nad ním stanuli ve smutku. Jenom vzdálení příbuzní lačně čekají na jeho odkaz, na jeho bohatství. Pohřbili ho o Vánocích do zmrzlé hrobky u Stockholmu. Nikdo z prostých lidí ho tehdy ještě neznal podle jména, teprve týden po svém pohřbu začal Nobel žít slavně. Jako by jeho sláva vstala z mrtvých.
Stockholmský notář Peterson měl na Nový rok 1897 projednávat Nobelovu závěť. Ta leží na stole v zapečetěné obálce, vedle nůž, kolem stolu buší srdce dvanácti vzdáleným příbuzným. Komu z nich ten starý podivín odkázal bohatství ze svých pracháren, muniček, zbrojovek? Kdo zdědí zlato z dynamitu?
Teď konečně láme notář pečeť a čte: „ Já podepsaný Alfréd Nobel, odkazuji celé své bohatství těm, kteří nejvíce pomohli svými objevy lidstvu; těm, kteří se nejvíce zasloužili o sbratření národů; těm, kdo bojovali za mír…“
„Neuznávám,“ přeruší ho výkřik. A druhý:“Protestuji“. Třetí:“ Chce si ten blázen vykoupit své svědomí?“
Několik let se táhly soudy s dědici, kteří vyšli s prázdnýma rukama. Teprve roku 1901 mohly být uděleny první Nobelovy ceny. Vědcům, básníkům, bojovníkům za mír. Ceny placené z trhavin. Bylo to jen třináct nešťastných let před sarajevským atentátem, po němž vypukla první světová válka.
Nobel se narodil v roce 1833. Stalo se tak na smůlu, kdy jeho rodiče bankrotovali. Otec byl do té doby stavebním podnikatelem ve Stockholmu, ale v ten den, kdy jeho žena čekala svou těžkou chvíli, vzplanul požár ve velkém skladišti dříví a celý majetek shořel na prach. Dům začali obléhat věřitelé. Synek se tedy narodil špatně, ostatně byl odmala nemocný, žádné z dětí si s ním nechtělo hrát.
Aby otec Nobel unikl dluhům, přesedlal na nebezpečné povolání. Začal vyrábět střelný prach, ale při nešťastném výbuchu pobořil několik domů a musel utéct ze Švédska do Petrohradu. Tam si vypůjčil peníze, založil zbrojovku a rychle rozšiřoval výrobu.
„Andrietto“, psal pyšně domů,“představ si, už jsem najal sto zaměstnanců“! A ona mu také jen v dopisech odpovídala:“Našeho synka nevzali pro slabost vůbec do školy…“ „Už dovede počítat…“.“Chce být stavitelem jako ty…“.“Už se poprvé zamiloval…“Vysvětlila mu, že ta dívka je chudá, a že budoucí bohatý stavitel si ji nemůže vzít… Pochopil to, ale už prý nikdy nikoho nebude mít rád.“
„Andrietto“, psal otec domů, „přijeďte, víte přece, jak vás mám rád. Daří se mi teď skvěle. Ostatně bude válka.“
Když se spatřili, otec syna nepoznal. Vedl ho pyšně továrnou, „ tam v té hale vyrábím střelný prach…tam miny…tam granáty – deset tisíc denně. Zítra zvýším výrobu, na Krymu vypukla válka. Musíš mi drahý synu, pomoci. Proto jsem tě zavolal“.
„Ne nemohu, nechci“! Mladý Nobel tehdy ještě psal básně, studoval Kanta a jiné velké filosofy. Nakonec ho stejně otec přinutil, aby pracoval v tovární laboratoři.
„Máš na chemii velký talent, můj chlapče“.
Při krymské válce 1853-1856, kde se střetly zájmy několika velmocí, bylo zabito na čtyři sta tisíc lidí a Nobelova firma skvěle prosperovala. Ale pak přišel mír a otec Nobel bankrotoval podruhé. Opět hledal záchranu.
V té době konal v Petrohradě profesor Zinin riskantní pokusy s nitroglycerinem, který dvacet let před tím vynalezl italský lékař Ascanio Sobrero. Nitroglycerin brzy vypálil několika chemikům oči: nikdo netušil, kdy a proč vybuchuje. Dvacet let jej lékaři předepisovali nemocným v nepatrných dávkách proti chorým srdcím. Kdekdo měl z té látky děsivý strach.
Jen Nobelové ne. Přišli k profesoru Zininovi, poznali výbušnou sílu glycerínu a vraceli se k domovu obléhaném exekutory.
„Začnu a výrobou nitroglycerínového prachu. Pomůžeš mi“? ptal se otec.
„Ne, nepomohu“.
„Proč“
„Chci ho vyrábět sám. Rozumím už chemii lépe než ty.“ Odpověděl syn.
Tehdy se mezi nimi rozpoutal konkurenční boj o nebezpečnou výbušninu, oba ji chtěli světu prodávat, ale každý k jinému účelu. Otec rychle počítal, kolik nitroglycerínu bude potřebovat dělostřelectvo a kolik za to zaplatí.
„Můj nitroglycerín nebude zabíjet“, řekl syn.“Bude pomáhat stavět silnice, železnice, tunely, průplavy, bude trhat skály. Vynálezce musí mít nějakou myšlenku, poslání, musí vědět, komu chce pomoci. Už jsem našel cestu, jak vyrábět nitroglycerín ve velkém.“
„Ale já jsem zažádal o patent. Nehraj si!“ vyhrožoval otec.“Když s tím začneš, zažaluji tě jako každého jiného. Nabídl jsem už svůj prach armádě“.
Stárnoucí otec však nové chemii nerozuměl. Jeho nitroglycerínový prach byl k ničemu, způsobil mu jen ostudu. Přesto však otec hnal syna k soudu, když ten začal výbušninu vyrábět. Bezhvězdnou petrohradskou nocí jde mladý muž, schovává se do stínů, poslouchá ticho, pak se zastaví na břehu něvského kanálu. Znovu poslouchá a konečně zapálí doutnák, odpočítá a hodí nálož do vody. Vytryskl gejzír, mina vybuchla. To Alfréd Nobel vynalezl svou rozbušku, která spolehlivě rozněcovala nitroglycerín.
„Od objevu střelného prachu je má rozbuška největším vynálezem“, napsal později. Bylo mu tehdy třicet let a věřil, že je vítězem nad vybuchujícími látkami. Náhle uviděl, jak na povrch hladiny Něvy vyplouvají bílé skvrny. Byla to břicha roztrhaných ryb – prvních Nobelových obětí. Začínal teprve květen 1863.
Tehdy se mladý Nobel vrátil z Ruska domů do Stockholmu a najal si starý barák č. 763. Tam uprostřed domů , kdy bydleli lidé a kde si na dvorku hrály děti, začal vyrábět nitroglycerin. Aby ho nevyhnali, dal své továrně falešnou firmu; Alfréd Nobel, továrna na léky.
Nový „lék“ šel rychle na dračku, začaly se s ním skutečně stavět cesty, železné dráhy, lámat útesy a dobývat horniny a uhlí. Brzy se mu říkalo Nobelův olej.
A pak přišlo poledne 4. září 1864. Svítilo slunce. Alfréd Nobel vyšel ze své prosperující továrny, zapadla za ním vrata s podivným nápisem Továrna na léky, životu nebezpečno.
Za chvíli se otřásla země. A pak znovu, znovu. Kolikrát ještě ta propašovaná sopka uvnitř města vybuchne? Kolik náloží falešných léků vylétne do povětří?Tam uvnitř byli Nobelovi nejbližší lidé. Nikdo ty mrtvé, roztrhané, spálené už nenašel. Zůstal tam jeho bratr Oscar, přítel Hartmann i další. A Nobelovo svědomí.
Po výbuchu továrny se proti Nobelovi bouřil celý Stockholm. Městská rada ho ihned vypověděla z města. Co teď udělá Nobel?
Koupil si napůl shnilý vrak a vyplul s ním na moře. Tam, uprostřed širé hladiny začal znovu vyrábět svůj výbušný olej. Musel měnit polohu, aby ho nevyslídili, mizel a objevoval se v jiných zátokách. Nikdo se neodvažoval k jeho vraku přiblížit, na palubě bylo stále nejméně padesát sudů nitroglycerínu. A stačí jediná kapka…
Zatím agenti tajně rozprodávali Nobelovy dodávky; podnikatelé ze staveb a dolů se o ně drali. Pašované sudy s nitroglycerínem putovaly z pustého moře mezi lidi na staveništích. S Nobelem se brzy spojily největší bankovní domy, půjčily mu deset milionů na stavbu jeho nové továry a taky několik tisíc na podplacení novin, aby umlkl hlas veřejnosti.
Nová velká továrna nestačila krýt ani pětinu objednávek; ve Švédsku stavěli železnice, Anglie hloubila průplavy, Sasko kopalo doly, Holandsko vysoušelo bažiny, v Egyptě se budoval Suez, všichni potřebovali Nobelův olej. Začal stavět nové a nové továrny od Ruska až po San Francisko. “Má vlast je tam, kde pracuji. A já pracuji všude“
Bez Nobelova oleje by civilizace šla dopředu mnohem pomaleji. To nikdo nepopře. Ale…
Tak třeba Panama, v jejímž přístavu Aspinwall zakotvil parník European. Byl napěchovaný sudy, podle úředních papírů šampaňského. Černí přístavní nosiči začali sudy vykládat, snad jeden z těch mužů klopýtl. Nad přístavem se přehnal uragán. Telegrafy celého světa hlásí: Přístav Aspinwall zničen… počet mrtvých se zatím nedá odhadnout!
To byl jen první krůček, a pak znovu a znovu: Sydney, Austrálie. Nobelovo skladiště střelného oleje vylétlo do povětří… San Francisko. Další exploze v Nobelových docích… Krummeln u Hamburku. Prusko- Hlavní bašta Nobelovy světové výroby rozmetána explozí. Pod troskami leží hromady mrtvých.
Konečně v Hamburku zahájili přístavní nosiči stávku, v Londýně odmítli vykládat, v Liverpoolu vylili tisíc sudů do moře. Pod tlakem veřejnosti Francie zakázala dopravu Nobelova oleje. Anglie odřekla dodávky; i ostatní země se vzpíraly dalšímu hazardu. A mladému Nobelovi najednou hrozí úpadek. Jeho nejschopnější agent Paul Barbe marně vyjednává v Londýně, jednání v Paříži končí krachem. Pak odjíždí do Pruska, odkud píše Nobelovi: Tady zbývá jediná naděje na rychlý a obrovský zisk. O deset tisíc tun Vašeho oleje se zajímá pruský ministr války“.
Jak na to odpoví Nobel, když mu teď hrozí bankrot? Od té doby už vždycky dodával především válce, smrti. Ta se výbuchům vzpírala. „Chcete mě tedy obžalovat? Chcete jen ze mne udělat toho černého?“ Nobelova tvář naplněná vždy tragickým smutkem na nás hledí z dávné fotografie a mluví: Vědci objevují prostředky k lidským činům, ale nerozhodují , zda se použijí k dobru či zlu. O tom rozhodujete vy, lidé. Železo nemůže za to, že do sebe vrážíte bodáky.“
Každý má právo na obhajobu – i když tím nevykoupí svou vinu.
V říši kancléře Bismarka, uprostřed své polorozbořené velkofabriky u Hamburku, sám o nocích ve své laboratoři, Nobel začal hledat bezpečnější výbušninu. Nitroglycerín se nedal spoutat, působil katastrofy při přepravě, protože leptával nádoby. Nobel se proto snažil jej přeměnit v tuhou látku, mísil ho s pískem, marně, s dřevěným uhlím, s pilinami , marně.
Jednoho dne roku 1867 rozleptal také nitroglycerín nádobu také v laboratoři a pramínek začal vytékat na podlahu. Takový pramínek zabil už stovky lidí, ale Nobel nic netuší, bezstarostně šlape po této nasáklé zemi. Náhle pramínek zpozoroval, znehybněl, čekal, kdy zlověstný olej pod ním vybuchne, kdy skočí proti svému pánu. Ale podlaha zůstala klidná, mohl po ní dupat.Ta nitroglycerínem nasáklá země byl vlastně už dynamit.
Nádoba stála náhodou na zvláštní hlince, která olej sála a zároveň jakousi silou spoutávala. Nobelův slavný dynamit není nic jiného než nitroglycerín nasáklý do infusiorové hlinky. Ještě té noci s ním Nobel vykonal řadu pokusů“ dynamit snesl oheň, mráz, nechal do sebe tlouci. Nic. Jen když vynálezce použil rozbušku, nastala okamžitá exploze. Obrovská síla nezmizela, jenom ji Nobel podřídil své vůli.
Všechny státy, které ho nedávno hnaly před soud, se najednou tahaly a tuny dynamitu. Za sedm dalších let postavil Nobel patnáct továren ve třinácti zemích . Dynamit zaručuje sílu. Dynamit zaručuje bezpečnost!
Ne tak docela. Ale Nobel se pyšní: „Máme skvělé výsledky. Na patnáct tisíc tun v průměru jen jeden – jak my odborníci říkáme- smrťák“.
Při horečných dodávkách se však nedodržují předpisy a v přístavu u Limy v Jižní Americe už zase vylétl do povětří parník se dvěma sty sudy, všichni námořníci mrtví. A pak dynamitka u Prahy, všichni dělníci mrtvi; a prachárna v Krummeln, zase všichni na kusy.
Ale Nobelův obchodní ředitel Paul Barbe měl svůj názor“ všechno potřebuje reklamu“. I smrt potřebuje reklamu. Nic nezaručí dynamitu větší odbyt než tyhle – bohužel – „skvělé“ katastrofy. Dodáváme přece armádám!
Někde za těmi výbuchy se však také skrývá člověk Nobel. Jaký byl? Co si myslel?
„Já přece chápu, matko, že nemohu mít ani rodinu jako každý člověk. Nikdy nevím, zda budu ještě večer mezi živými. Děti, žena a má práce, to přece nejde nijak k sobě.“
A přece: „Velmi bohatý, čestný pán hledá vzdělanou dámu, kterou přijme jako paní domu…“ Tenhle inzerát si Alfréd Nobel jednou zaplatil v nejlepších novinách hned v několika zemích najednou.Mezi mnohými mu odepsala také žena s českým jménem, narodila se v Praze a byla to komtesa Kinská. Přijela za ním do Paříže.
„Nobel je malý, ani hezký ani ošklivý, má černý plnovous, hledí většinou do prázdna, jeho hlas zní hned hořce, hned se bodavě vysmívá a hned zase upadne do hluboké melancholie“
„Žiji madame, docela opuštěn, věnuji se jen svým knihám a pokusům“.
„Stále poutavě vypráví o nejhlubších filosofických problémech.“
„Podporuji, madame umění… vlastně umělce. Mám heslo“ lepší je dát živému kumštýři najíst než mrtvému postavit pomník“.
„Je duševním požitkem s Nobelem promlouvat o tajemství světa… o čase… věčnosti… o osudech lidstva.“
„Já vím madame, že mě žádná žena nemůže milovat, já vím jak jsem odpuzující, ale mohu se vám komteso k něčemu přiznat? Jsem také tak trochu básník“.
„Četl mi pak svou poemu o smrti…“
Ne, komtesa Kinská u Nobela dlouho nezůstala. Brzy odtud odešla s jiným mužem, baronem Suttnarem. S Nobelem prožila jen krátkou epizodu. Baronka Suttnarová, rozená Kinská později obdržela jednu z Nobelových cen míru. Se svým mužem organizovala – jistě s dobrou vůlí, ale dost naivně – mírové hnutí než jim to překazila válka.
Když začínala se svými mírovými akcemi, prosila Nobela o finanční pomoc.
Poslal jí ze svých třinácti dynamitek dva tisíce franků, aby ho zapsala za zakládajícího člena mírového svazu. Napsal k tomu: „Poslal bych víc, paní baronko, ale nejsou to peníze co vám chybí. Chybí vám správná myšlenka“.
Nobel majitel pracháren, měl svou myšlenku jak odvrátit válku. To už byl těžce nemocný, čekal smrt. „Doktore můj stav byl dobrý , ale srdce mám špatné“.
Přesto se vrhl do svého největšího podniku. Prodal všechny akcie svých muničních koncernů a založil zbrojařské podniky v Molnu. Postavil laboratoře, koupil střelnice a začal na pásech vyrábět děla, moždíře a prach.
A hlásá svou myšlenku: „Musím vymyslet zbraň tak strašnou, tak vyhlazující, aby vyděsila celé lidstvo. Mé továrny učiní konec válkám. Ve chvíli, kdy se dvě armády budou moci navzájem zničit v jedné vteřině, všechny civilizované národy ustoupí a vojska se rozejdou. Jestliže se ale nepodaří brzy lidem nahnat dost strachu z války, pak se celé lidstvo už v příští generaci vrátí k barbarství.“.
Hle, Nobel chce vyrábět strach. Jeho mír má být naplněn hrůzou.
Je to plán zoufalce, který sám stojí těsně před mrtí. Chce si i v poslední hodině zachovat své zisky, a přece doufá, že se svou zvrácenou myšlenkou obhájí a vyčistí své svědomí. Ne, pane Nobel, tenhle hazard, která jste skoro před stoletím bohužel předpověděl, je jen úděsná hra, do které jste vložil v sázku ne sebe, ale miliardy nevinných lidí. A každý z nich, i ten poslední, chce žít. Co když nějaký šílenec přece spustí? Zastavte pane Nobel!
Za ostnatými dráty své zbrojovky Nobel teď vynalézá svou poslední zbraň. Posledním Nobelovým patentem číslo 13 755 byla raketa. Ulétla tři kilometry.
Kdo to tam leží zasažen? Škube sebou v křečích, zakrývá si oči? Vždyť to jste vy, Alfrede Nobeli. Nezasáhla vás vaše střela, to jen uprostřed pokusů s raketami vás ranila srdeční mrtvice. A teď tu do ticha naposledy šeptáte: „Už nedokončím své dílo. Komu je odkážu? Byl jsem zbloudilec bez kompasu, rozbitý vrak, ztroskotanec bez rodiny, bez jediného člověka… Už jsem nestačil vynalézt dost strachu. A přece ho teď v sobě cítím. Roste, já se celý měním v strach. Už vím, kolik je potřeba mrtvých, aby se člověk začal hrozně bát. Stačí jeden smrťák. Když je to on sám“.
Našli ho na zemi laboratoře, chladného s tváří zkřivenou bolestí. O vánocích roku 1896 pohřbili jedno drobné tělo do zmrzlé hrobky u Stockholmu.
Dušan Herfort
(zdroj:Přemožitelé času)