Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Berta,
zítra Jaromír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.


Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.


Staříček a stařenka


I když mi pojmenování „babička“ lichotí, zvlášť, když má být vyplněno nějaké přání a vnoučata do něho vkládají tu největší něhu, přece jenom „staříček a stařenka“ mi bylo milejší. Možná, že právě pro vlastnosti těch, které jsem tak mohla nazývat. I když staříček právě dobrým vztahem k nám neoplývali a my, kromě naší sestry Jindry, jsme se jich ukrutně báli.


Stařenku a staříčka jsme měli doma – bývali jenom přes dvůr v dolní chalupě. Další stařenka – byla to maminka naší maminky – bydlela v maminčině rodišti v Krásensku na Drahanské vysočině. Tam se jí říkalo „staří“. Když mé sestřenice kárala, a uměla to dokonale, už to byla „stařa“, ale jenom po straně. Všem jsme onikali, ale o stařence z Krásenska se někdy říkalo jenom „ta“ stařenka. Snad i ta komunikace ve třetí osobě množného čísla přinášela vždy ostych z naší strany a prarodičům dodávala autoritu i důstojnost.


Stařenka Šíblová byla postavou drobná, s výrazným poprsím, které si upínala do kordulky, protože prsa, stejně jako nohy a ruce musely být podle ní vždy v teple. Stařenka si zakládala na širokých a hojných sukních. Říkávala maminka, že nikdy nelamentovala nad deštivou nedělí. Sukněmi si nadkryla hlavu a pak každý viděl její pěkné a hlavně čisté sukně. Obličeji vévodil nos, orlí a přísný. Přísnost zmírňovaly oči, modré jako pomněnky. Jen když stařenka na nás zakřičela, ztmavly rozhořčením.


Stařenka Šíblová nás opustila v roce 195l a přes ta dlouhá léta odloučení ji vidím tak, jak jsem si ji zapamatovala z posledních let jejího života. Vysokým stářím už hodně nachýlená bloudívala s hůlčičkou kolem naší chalupy jako v cizím kraji, protože duchem už byla tenkrát jenom v dětství.
Život stařenka neměla snadný. Její tatínek byl krejčím v Ruprechtově, manžel František, tedy můj staříček, kterého jsem nepoznala, protože zemřel dlouho před mým narozením, byl krasavec s povoláním neobvyklým. Ve Vídni se vyučil perleťářem, své zkušenosti přenesl do Krásenska. Přesvědčil nějakého Tesaře, aby tam zavedl perleťářskou dílnu. Perleťové knoflíky, které se brousily z duhových škleblí, potřeboval tenkrát každý, živnost vzkvétala a staříček vydělával tolik zlatek, že by početná rodina mohla žít královsky. Mohla, jenže zlatky zůstávaly v Horní nebo Dolní hospodě. Pečlivé a starostlivé stařence nezbylo, než chodit za prácí. Skutečně chodit, protože vzdálenosti byly několikakilometrové a dopravní prostředky žádné. Odcházela brzy po ránu a po návratu v noci děti budívala, aby zapletla děvčatům vlasy a všechny je umyla. Stařenka prodávala písek na drhnutí nádobí, zeleninu, pracovala u sedláků až v Lulči a všechno musela obstarat pěšky. Taková byla naše stařenka z Hané, jak jsme ji říkávali.


Naši stařenka z Trojanovic měli široký obličej, vždycky zdravě narůžovělý a plný lásky a pochopení pro všechny. Nejen pro vnoučata, kterých bylo požehnaně, ale pro všechna děcka z okolí. Pro každé z nich měl nějaký pamlsek (obyčejně kousek cukru) a teklo-li mu právě z nosu, a to bylo při tehdejším chatrném oblečení pravidlem, bez zaváhání mu do spodní sukně utřela i nos. Stařenka Šíblová byla proslulá čistotou, naši stařenka zase o ni tolik nedbali. Nebyli ani vynikající hospodyní a říkávali: „ja do řiti něrada připravjam“. Ale my jsme jich všichni velmi milovali a chutnalo nám všechno, co navařili. Bylo to převážně zelí, potom kobzolačka a „zděrky“. V mléku zavařené, to se ještě dalo snít, ale na „loju“, to bylo jenom pro silné nátury. V neděli pekli „vizuch“, Těsto obsahovalo trochu mléka, kvasnice, mouku a vajíčko. Stařenka ho několikrát zamíchali vylili na plech a upekli. Upečené to chutnalo – no jako „vizuch.“Když se zabilo prase, jídelníček byl pestřejší.
Stařenka z Trojanovic tedy ani moc dobře nevařili, ani nepekli, v tom všem byla ta krásenská stařenka geniální, ale především byli naší záštitou před staříčkem. Stařenka nikdy nezvýšili hlas, zato staříček všechno odeřvali. Křičeli na nás tak silně a láli nám slovy nevybíranými tak, že jsme se báli k nim přiblížit.


Říkalo se, že ženské na dědině mají těžký život. O naší stařence to platilo mnohonásobně. Na hřbitově ležel Frantík, kterého staříček, po návratu z hospody tak zmlátili, že dostal epilepsii a nedožil se ani dvaceti let. Protože ta hospoda byla staříčkovi milá tolik jako všem ostatním chlapům, vztáhl kolikrát ruku i na stařenku. Jednou dokonce po těžkém předčasném porodu, provedeném doktorem, který mrtvé tělíčko dostával ven po kouscích. Ani při tak hrůzném prožitku se stařenka nebránili. Říkávali: „Bij si mě, bij, však Pánbíček to všechno vidí.“Asi viděl.


V roce 1951 jsem po prvé v životě viděla někoho umírat. Naši milovanou stařenku. Sousedka ji držela za ruku, modlila se a ze statečné ženy pomalu odcházel život. Klidně a tiše vydechla. Staříček přežili stařenku o celých osm roků. Na stará kolena se změnili, vnoučata vyrostla a pravnoučata vzali na milost. Jen těžce umírali, celých šest týdnů.
Přečetla jsem toto povídání mému desetiletému vnukovi. Jací mi prarodiče byli nekomentoval, jako by ho to ani neudivilo. Jen ta třetí osoba množného čísla se mu nelíbila. No, jiná doba, jiný mrav.


Hana Juračáková



Komentáře
Poslední komentář: 03.06.2013  11:08
 Datum
Jméno
Téma
 03.06.  11:08 TaMil
 03.06.  10:52 TaMil
 03.06.  10:50 TaMil
 24.05.  07:47 Blanka
 23.05.  19:52 imra/sašaL
 23.05.  18:06 ferbl
 23.05.  14:33 Miloš
 23.05.  06:35 Inka
 23.05.  06:18 LenkaP
 23.05.  05:53 KarlaA